V milostném příběhu o Ippolitovi a Leonoře si vždy univerzální Alberti “odskočil“ do novelistického žánru, kvetoucího v Itálii již od konce 13. století a v Albertiho době živeného novými podněty Boccacciova Dekameronu. Po primitivních začátcích, ve kterých se mísily vzory francouzské, latinské, arabské a převládala volná fabulace a fantastično, to byl právě Boccaccio, kdo ukotvil novelu do měšťanského prostředí především severoitalských, raně kapitalistických signorií a republik.

K takovéto tradici se hlásí i Alberti. Jeho příběh je zasazen do Florencie, sice bez přesnějšího časového určení, ale objevuje se v něm řada konkrétních florentských prvků, především zmínka o rodinách Bardi a Bondelmonti. Rodina Bardi je s Florencií svázána velmi úzce: až do poloviny 14. století vlastnila největší bankovní dům v Evropě. Boccacciův otec a nějaký čas i sám Boccaccio pracovali pro její neapolskou filiálku. Poté, co anglický král Eduard III. odmítl od roku 1339 splácet své astronomické dluhy, se však banka začala hroutit a po jejím pádu roku 1346 kolabuje i celá florentská ekonomika, zanedlouho poté definitivně zruinovaná strašlivým černým morem. Rovněž rodina Bondelmonti patřila ve Florencii vždy k těm nejvýraznějším – jejího představitele zmiňuje i Dante v Komedii. Z místních údajů Alberti hovoří o klášteře Monticelli, starobylém klášteře založeném roku 1218 klariskami za branou San Frediano.

Z historické reality vychází i zápletka příběhu. Italská města byla v době vrcholného středověku sužována neustálými politickými i ozbrojenými střety zájmových skupin a jejich vůdců, které se v dlouhodobě trvající ekonomické konjunktuře snažily získat nadvládu nad městem a jeho obchodem. Klima rodové nenávisti tedy není pohádkovým rysem, ale holou skutečností. V našem příběhu je jeho vrcholem scéna, kdy mužští členové rodiny Bardi prchají z domu, aby nemuseli přijmout omluvu od Ippolita, vedeného na popravu. To, že k sobě vzplanuli láskou potomci znepřátelených rodů, bylo velmi dobře možné, ale málokdy, jestli vůbec někdy, taková láska končívala happyendem.

Aby tedy vznikl dojemný milostný příběh, je třeba proplést realitu s důmyslnou fikcí. Jedním z prvků na hranici mezi nimi je i místo, kde dojde k setkání a vzplanutí obou protagonistů: mše. Zdá se to být literární klišé: v kostele se zamiloval Dante do Beatrice, posléze Petrarca do Laury a Boccaccio do Fiametty, když zmíníme jen ty největší celebrity. I tento literární prvek má však svoje historické opodstatnění. V dané době nebylo běžné, aby se dívky procházely volně po městě. Kdo mohl vycházet, aniž by vzbudil pohoršení, byly jen služky. Příležitostí k setkání mladých lidí obou pohlaví bylo tedy poskrovnu a kromě občasných slavností (kam se ale nepřátelské rodiny přirozeně nezvaly) to byl právě kostel, který tak fungoval i jako jakási seznamovací kancelář. V milostných intrikách se ostatně angažovali i církevní představitelé. V našem případě je to abatyše, jejíž mužskou kopií je fráter Vavřinec ze Shakespearova Romea a Julie.

Na rozdíl od Shakespeara, který sice vycházel z italských zdrojů, ale jehož poetika je vázána na jinou dobu a na jiný žánr (tragédii), má Albertiho vyprávění krátký, lineární průběh, bez odboček a komplikací. Čím ale předejímá Shakespearovu verzi, je masivní přítomnost monologů. Kdybychom k sobě sloučili pasáže, ve kterých Ippolito, Leonora, Ippolitova matka a jiní dlouze hovoří o svých pocitech a tužbách, zjistíme, že tento typ textu převažuje nad samotným vyprávěním zápletky. Tento způsob vyprávění je tak na půl cesty mezi prózou a dramatickou formou. Monolog nebo projev vložený autorem do úst postavy se objevuje hojně již v antice, emocionální projevy Albertiho hrdinů však rovněž využívají psychologie, která se rozvinula zejména v lyrické poezii (především u Petrarky), odkud pak byla čerpána do prózy. Jako počátek psychologizace prózy, jako první pokus o psychologický román v dějinách evropské literatury, můžeme chápat Boccacciovu Fiamettu (Elegia di madonna Fiammetta, česky 1919), srdceryvou milostnou zpověď zhrzené milenky.

Italské renesanční novely, vybral a přeložil Adolf Felix, Odeon, Praha 1967, str. 70-78.

Leon Battista Alberti, Istorietta amorosa fra Leonora de' Bardi e Ippolito Bondelmonti, in: Opere volgari, sv. 3, vyd. C. Grayson, Laterza, Roma-Bari 1973, str. 273-287.

Poznámky:
Shakespearovými italskými zdroji byli L. Da Porto, M. Bandello, L. Groto, ale příběh o Romeovi a Julii se k němu zřejmě dostal prostřednictvím básně Arthura Brooka The Tragical History of Romeus and Juliet, vydané v roce 1562 a reprintované v roce 1587.

O vývoji italské novely:
J. Bukáček, Italská renesanční novela, in: Italské renesanční novely, vybral a přeložil Adolf Felix, Odeon, Praha 1967, str. 410-417.
R. Krátký, Italská novela v XIII.-XIV. věku, in: Ctnostné příběhy a taškářské povídačky. Výbor z italských novel XIII.-XIV. věku, vybral a přeložil Radovan Krátký, SNKLHU, Praha 1953, str. 7-14.
M. Guglielminetti, Sulla novella italiana. Genesi e generi, Milella, Lecce 1990.