Vánoce
Vánoce rozkvétají. Řeka předměstím se valí.
Po vodě plují lokomotivy, tam, kde padá sníh.
Střechy jasně lesknou se. A vysoký měsíc prosincový
modrou rovnou notou na zmrzlém rybníce zní.

Ostře zvučí krok, do daleka, bez konce se opakuje.
Kdos přichází a dlouze stojí tváří k stěně.
Za nízkou zdí se na řetězech dusí psi,
do chladného ohně výšky své bílé zuby cení.

Vánoce, Vánoce! A proč to mlčení?
Proč vystupují v temnotě obrysy tak jasně?
Za stěnou Nový rok. Nočních tramvají zvonění
k Polární hvězdě stoupá a v dálce hasne.

Vše čisté, přečisté a pusté. Svět je tak netečný.
Vše ztuhlé jako led. Vše obráceno k luně.
Cinknul zvon. Do novin odhozených
stromek nakreslili. Jak strašné dívat se na něj.

V černém sadu ticho je. Disk luny odrazem v konvi kropící.
Kdo ví – stromek i v pekle je? Jak slaví Vánoce za mřížemi?
Daleko za lunou, vysoko nad hrubou lavicí
vítězí nezdejší mléčné hvězdy nade všemi.

Vše jakby čekající. A vzlítnuvší pták polekán
kroky jen trpce připomíná, jak strašné je život nést.
Jas opadal. Jak dlouho byli jsme soky
tichu a přírodě. A přec nyní – nám odpuštěno jest.