V posledních měsících vzbudila v Nizozemsku česká literatura několikrát pozornost. Vstup ČR do EU a nizozemské předsednictví vytvářejí příznivou konstelaci, protože v rámci velkolepých akcí se nakonec najde místečko i pro literaturu. To se pak odrazí i v pozornosti tisku. Vzhledem k tomu, že v Nizozemsku - na rozdíl třeba od Německa - neexistuje téměř tradice autorských čtení pro cizí autory (v každém případě nakladatelé ani katedry bohemistiky se v tomto směru neangažují), měli místní příznivci české literatury nedávno jedinečnou příležitost setkat se s trojicí českých spisovatelů, jejichž knihy vyšly v uplynulých dvou letech v nizozemském překladu. V utrechtském hudebním komplexu Vredenburg vystoupili 21. listopadu v rámci celodenního, jinak převážně hudebního českého programu Petra Hůlová, Miloš Urban a Jáchym Topol.

Výchozí podmínky nebyly ideální: pro literární pořad byl vyhrazen čas mezi jedenáctou a druhou, což je v neděli vražedný termín. Přesto se sál pro šedesát lidí zaplnil do posledního místa a nedělní spáči dorazili ještě o přestávce. Kromě „stálých zákazníků“ z bohemistických a krajanských kruhů i neznámé a mladé tváře, někteří z diváků už absolvovali maďarskou a polskou variantu pořadu v předchozích týdnech. Hlavně jim byl určen úvod docenta české literatury z Amsterodamské univerzity Keese Merckse, kde nastínil historický vývoj od středověku po současnost. Rozhovory s autory pak vedl jejich překladatel Edgar de Bruin. Zbyl čas i na krátké předčítání, na závěr měli posluchači možnost klást spisovatelům otázky.

Nakladatelství Prometheus uspíšilo vydání Paměti mojí babičce Petry Hůlové, a tak nizozemský překlad s titulem Mijn grootmoeder mohl být při této příležitosti představen publiku. Obálka vzbudila u autorky i té části obecenstva, která zná české vydání, určité rozpaky – barevný fotoportrét mongolské dívky navozuje asociace s cestopisnou příručkou („Lonely Planet Guide“, prohlásila Petra Hůlová). Jak zavádějící to může být, se ukázalo hned druhý den, když se na internetové stránce s kulturními aktualitami objevila následující zpráva:

„Zlato! Pozor! Existuje kniha, která účtuje s kulturní antropologií jako s luxusní podobou ´koukání na opičky´. Češka Petra Hůlová (1979) črtá ve své prvotině Paměť mojí babičce jemný a nezapomenutelný obraz života v dálném Mongolsku. Jak je její pracovní metoda jednoduchá (naslouchání ženám a zapnutý magnetofon k tomu), tak bohatě odstíněné je líčení životů, které se v tradiční společnosti díky sebemenšímu detailu mohou zvrátit nejdramatičtějším směrem. Kdo to čte, nemůže jinak než vášnivě, až do posledního póru soucítit s Mongoly. Je to zlato! Vykopané badatelkou, která jde ve stopách legendární velikánky Karen Blixenové. Pět hvězdiček pro Petru Hůlovou.“

Na podobné posuny v interpretaci naráží i Miloš Urban. Nejen že dosud žádný zahraniční nakladatel nepřevzal originální úpravu českých vydání, která je dílem Pavla Růta, ale německé vydání Sedmikostelí se začíná podobat danajskému daru. Nakladatel Rowohlt se totiž knihu tak usilovně pokusil nacpat do škatulky literárních thrillerů, že provedl v překladu poměrně četné škrty (což se ostatně v německých překladech děje častěji). V Nizozemsku vyšlo Sedmikostelí sice bez zásahů, ale nakladatel převzal německý titul, doslova Pomsta stavitelů (De wraak van de bouwmeesters), takže pointa příběhu je prozrazena od samého začátku. I v Nizozemsku byla kniha pod německým vlivem vydána v edici literárních thrillerů, což má za následek, že nevyšla jediná recenze, protože thrillery se prostě nerecenzují. Zato v hodnocení „napínavých knih“ ve zvláštní příloze časopisu Vrij Nederland získalo Sedmikostelí čtyři hvězdičky z možných pěti s vnímavou poznámkou, že ve skutečnosti kniha tento žánr přesahuje. Z přehledu o výpůjčkách v knihovnách, který dostává překladatel koncem každého roku, vychází letos Sedmikostelí (nizozemsky 2002) jako absolutní vítěz (na druhém místě jsou Vieweghovi Účastníci zájezdu – nizozemsky 1999, na třetím Hester Ivy Hercíkové – nizozemsky 1996). Také v rámci hry „zoekboek“, což je varianta knihotoče, která má přiblížit českou literaturu nizozemským a vlámským turistům u nás, sklidilo Sedmikostelí nejvíce reakcí. Ironie je, že s vydáním dalších titulů nakladatel váhá.

Kromě vnější podoby knihy nebo zařazení do určité edice má na interpretaci samozřejmě především vliv skutečnost, že se překládá do cizího jazyka a pro čtenáře s odlišnou životní zkušeností. V malém se to dá dobře ilustrovat na rozhovoru Jáchyma Topola pro celostátní nizozemský deník NRC Handelsblad. Topol z něj vychází trochu jinak, než jak ho známe z domova. Možná proto, že rozhovor s nizozemskou publicistkou byl veden v angličtině, tedy v jazyce pro oba cizím, že ho autorka pak převyprávěla nizozemsky a Jáchym Topol se teprve z českého překladu dozvěděl, co mu vložila do úst. A to je pouhý třístránkový rozhovor, natož román! A tak prosté konstatování, že určitá kniha vyšla v cizím překladu, v sobě ve skutečnosti skrývá všelijaká „ale“.

V záplavě anglo-amerických titulů v nizozemských knihkupectvích není snadné přitáhnout pozornost čtenářů a recenzentů k české literatuře. Přesto se zdá, jako by se pod vlivem společenských a politických okolností (vstup ČR do EU) situace zvolna lepšila. Kromě zmíněného rozsáhlého rozhovoru s Jáchymem Topolem, který je ostatně součástí celé série, v jejímž rámci autorka mluví především se spisovateli z nových členských států, bylo zajímavé, že na schůzce Petry Hůlové s nizozemským nakladatelem se nečekaně objevil významný kritik Michaël Zeeman, jehož pozici v nizozemském literárním světě by snad bylo možné přirovnat k pozici Reicha-Ranického v Německu. V tradiční anketě o knihu roku pořádané týdeníkem Vrij Nederland jmenuje Nausicaa Marbeová na prvním místě knihu, kterou před časem pro tento časopis recenzovala - Sedmiramenný svícen Josefa Škvoreckého: „Konečně překlad skvělé povídkové sbírky Jozefa Skvoreckého De zevenarmige kandelaar o vyvrácení židovské vesničky v Česku nacisty.“ (Náchod promine, pozn. aut.). Nizozemský překlad je ostatně první úplné cizojazyčné vydání této knihy. Svědčí to o určitém posunu ve vnímání české literatury – začíná patřit k bontonu, aby lepší kritik měl ponětí i o literatuře z „nových evropských zemí“, jak zní příznačný nizozemský zkrat. Tak jako v letošním mírném přímořském podzimu vykvetly fialky, jsou i tyto drobné literární úspěchy snad příslibem do budoucna.