11. prosince 2004 zemřela Jadranka Vladovová, spisovatelka, překladatelka, redaktorka, profesorka literatury, žena plná životní energie a empatie. Svůj život věnovala literatuře – sama je autorkou mnoha nezapomenutelných knih pro děti a dospělé a svými vnímavými postřehy dokázala zpřístupnit literární díla jiných svým studentům i čtenářům bez filologického vzdělání. Odešla výrazná osobnost, jejíž místo v literatuře, vědě, pedagogice i v srdci lze těžko zaplnit.

« Que tu meures absous ou damné, - marmottait Scarbo cette nuit à mon oreille,
- tu auras pour linceul une toile d`araignée, et j`ensevelirai l`araignée avec toi! »
Aloysius Bertrand : Scarbo (Gaspard de la nuit)

Narodila se v roce 1956 ve Skopji a rodné město mnohokrát obsadila jako hlavního hrdinu svých povídek. Pracovala na Katedře makedonské literatury a jihoslovanských literatur na Filologické fakultě „Blaže Koneski“ nedaleko srdce staré Skopje, Bitpazaru, hlavní městské tržnice. V Jadrančiných povídkách je Bitpazar magickým místem, v němž stále žije duch starého města, jehož tvář se jinak mění k nepoznání. Povídky však mají daleko k patetickému stesku po zašlých časech. Próza Jadranky Vladovové má spíše sklon k lehkému cynismu a vtipné morbidnosti, příznaku ženského rukopisu.

Jadranka Vladovová za sebou zanechala literární dílo v podobě dvou sbírek povídek Skarbo vo mojot dvor (Scarbo na mém dvoře, 1986) a Voden znak (Vodní znamení, 1990), dramatického textu Kuk’a (Dům, 2000), nevšedního románu v e-mailech Istok – Zapad (Východ – Západ, 2002) a čtyř románů pro děti a mládež, např. Devojčeto so dve iminja (Děvčátko se dvěma jmény, 1993), inspirovaného Jadrančinou „českou misí“ – začátkem devadesátých letech totiž pracovala čtyři roky jako lektorka makedonštiny na Karlově univerzitě v Praze. Je také autorkou Makedonsko - českého slovníku (společně s Davidem Pastyříkem a dalšími, Skopje 1998).

Byla také pilnou redaktorkou několika časopisů a nakladatelství, autorkou nesčetného množství předmluv a doslovů, esejů, časopiseckých a novinových článků, kritik a recenzí. Jako pedagog věnovala své úsilí nejen vysokoškolským studentům, kterým přednášela světovou literaturu (její poslední kniha Čitanje na svetskata kniževnost, Jak číst světovou literaturu) a literaturu pro děti a mládež, ale také žákům základních a středních škol, pro něž připravovala učebnice makedonského jazyka, čítanky a různé příručky a učební pomůcky (např. Osnovi na demokratijata za prvo oddelenie, Základy demokracie pro první třídu, 2000; Pristap kon lirskata pesna vo osnovnoto obrazovanie, Přístup k lyrické poezii pro základní školy, 2000). Překládala beletrii ze srbštiny, chorvatštiny a bulharštiny. Milovala poezii Aloysiuse Bertranda, která inspirovala také její první sbírku povídek (dvě básně Scarbo v Bertrandově jediné sbírce Kašpar noci). Věnovala maximum energie studentům, domácím i zahraničním, kterým se snažila zpřístupnit co nejvíce z oboru, který naplnil její život, a tím byla literatura. Zprostředkovávala mladým nejen knihy, ale také cenné kontakty a rady. Jako nakladatelská redaktorka dokázala podpořit také mladé začínající autory. Své práci i všemu, co bylo už daleko za hranicí povinností, se věnovala se zápalem, smyslem pro humor a láskou. To vše najdeme také v jejích knihách, které čtenářům podepisovala „So ljubov Jadranka“.