Amayi, za její přátelství.
Juanovi, za jeho pobízení.
Rodolfovi za podíl, kterým přispěl.

Kněží, bankéři, piráti, vévodkyně i darebové, postavy i situace tohoto románu jsou plodem představivosti autora a jakoukoliv souvislost se skutečnými osobami nebo událostmi je nutné považovat za náhodnou. Všecko je tu smyšlené, až na dějiště: Město jako Sevilla by si nikdo vymyslet nedokázal.

Počítačový pirát pronikl do vatikánského ústředního systému jedenáct minut před půlnocí. Třicet pět vteřin nato jeden z počítačů připojených k hlavní síti vyslal poplašný signál. Bylo to jediné zablikání na obrazovce monitoru, oznamující, že se automaticky spustilo zabezpečení proti zásahu zvenčí. Potom se v rohu obrazovky objevila písmena HK, a pracovník, jenž měl službu, jezuita, který v tu chvíli ukládal údaje o posledním sčítání obyvatelstva Církevního státu, zvedl telefon a ohlásil to vedoucímu oddělení.

„Máme tu hackera,“ oznámil mu.

Otec Ignacio Arregui, rovněž jezuita, vyšel na chodbu a cestou si zapínal sutanu; do sálu s počítači to měl padesát metrů. Byl kostnatý a hubený, a pod freskami v pološeru mu vrzaly boty. Cestou vyhlédl okny na opuštěnou Via delle Tipografia a temné průčelí paláce Belvedere, a polohlasně si mumlal mezi zuby. Byl rozmrzelý spíš proto, že ho vzbudili, zrovna když si zdříml, než kvůli tomu, že se objevil vetřelec. Jejich útoky byly časté, ale neškodné. Obvykle se omezovaly jen na vnější zabezpečovací obvod a zůstávaly po nich jen okrajové stopy: zprávy nebo bezvýznamné viry. Počítačovým pirátům – v technické hantýrce hackerům – dělalo dobře, když ostatní věděli, že je navštívili. Převážně to byli velice mladí chlapci, kteří rádi brouzdali po telefonních linkách a zkoumali cizí systémy ve snaze najít ten nejtěžší. Pro čipové narkomany, posedlé špičkovou technologií, zkusit štěstí s Chase Manhattan Bank, Pentagonem nebo Vatikánem znamenalo vždycky vzrušující dobrodružství.

Službu na počítačovém sálu měl dnes večer otec Cooey, další irský jezuita, mladý, tělnatý a s brýlemi. Skláněl se ke klávesám svého počítače ve snaze sledovat pirátovu stopu, a ustaraně se mračil. Když k němu otec Arregui dorazil, viděl, jak s ulehčeným výrazem zdvihl oči; světlo pracovní lampy mu ozařovalo spodní část obličeje.

„Neumíte si představit, jak rád vás vidím, otče.“

Nadřízený se postavil vedle něho, opřel se rukama o stůl tam, kde bylo světlo, a pozorně se zahleděl na obrazovku, na které blikaly modré a červené ikony. Systém automatického vyhledávání byl v neustálém kontaktu se signálem vetřelce.

„Je to vážné?“

„Možná že ano.“

Za poslední dva roky měli jediný vážný případ, když se jednomu pirátovi podařilo nasadit do vatikánské sítě počítačového červa. Červi byly soubory, které se uvnitř systému množily tak dlouho, až ho zablokovaly; vyčistit síť a opravit škody stálo tenkrát půl milionu dolarů, a když po dlouhém a složitém hledání zjistili pirátovu totožnost, ukázalo se, že je to šestnáctiletý chlapec, žijící v malé vesničce na holandském pobřeží. Další vážné pokusy nasadit k nim viry nebo zabijácké programy zmařili už v zárodku: mohli za ně mladý mormon ze Salt Lake City, fundamentalistická islámská společnost se sídlem v Istanbulu a pomatený francouzský farář, odpůrce celibátu, který po nocích používal počítač v blázinci. Farář je držel v šachu půl druhého měsíce, a podařilo se jim ho zneškodnit teprve, když už stačil nakazit dvaačtyřicet souborů virem, jenž blokoval obrazovky urážkami v latině.

Otec Arregui položil prst na kurzor, který červeně pomrkával:

„To je náš hacker?“

„Ano.“

„Jaké jste mu přidělil jméno?“

Vždycky každému dávali jméno, aby mohli určit jeho totožnost a sledovat ho; řada z nich byli staří známí. Otec Cooey ukázal na řádku v pravém dolním rohu obrazovky:

„Nešpor, aspoň pro tu chvíli. To bylo první, co mi napadlo.“

Na monitoru zhaslo několik souborů a jiné se rozsvítily. Cooey si je pozorně prohlédl a potom kurzorem myši na jeden z nich najel a dvakrát klikl. Teď, když měl nablízku nadřízeného, na kterého mohl přenést odpovědnost, choval se úplně jinak: uvolněně a zvědavě. Pro počítačového veterána – a onen mladík jím byl – útok piráta znamenal vždycky profesionální výzvu.

„Je tu už deset minut,“ řekl, a otci Arreguimu se zdálo, že v jeho hlasu zaznívá potlačovaný obdiv. „Zpočátku jen procházel různé vstupy a sondoval je. Pak naráz vklouzl dovnitř. Cestu už znal; bezpochyby nás nenavštívil poprvé.“

„Jaké má úmysly?“

Cooey pokrčil rameny.

„To nevím. Ale pracuje dobře a rychle, s trojitým systémem, kterým obchází naše obranné prostředky: napřed zkouší jednoduché permutace známých jmen uživatelů, pak jména z našeho vlastního slovníku a seznam 432 hesel,“ když došel až sem, jezuita lehce zkřivil ústa, jako by potlačoval nepříhodný úsměv. „Teď právě zkoumá vstupy do INMAVATU.“

Otec Arregui neklidně zabubnoval nehty na jednu z technických příruček, kterých byl plný stůl. INMAVAT byl seznam, vyhrazený jen vysokým hodnostářům vatikánské kurie, a dalo se do něj vstoupit jen s použitím tajného osobního kódu.

„Co sledovací scanner?“ navrhl.

Cooey ukázal bradou na obrazovku dalšího monitoru, zapnutého na sousedním stole. Na to už jsem pomyslel, říkal jeho posunek. Onen systém, napojený na policii a na vatikánskou telefonní síť, zaznamenával veškeré údaje o vetřelcově signálu; byla v něm dokonce i past na hackery, množství nastražených tras, v jejichž zákrutech se nezvaní hosté zdrželi a zanechali po sobě stopy, které umožnily je najít a zjistit jejich totožnost.

„To nám příliš nepomůže,“ prohlásil Cooey za několik okamžiků. „Nešpor zatajil místo, kde vstoupil do systému, tím, že přeskakoval z jedné telefonní sítě na druhou. Pokaždé, když přes některou z nich udělá smyčku, musíme ji vystopovat až ke vstupnímu přepínači... Musel by tu zůstat dost dlouho, aby nám to bylo něco platné. A pokud zamýšlí udělat nějakou škodu, i přesto ji udělá.“

„Co jiného by mohl chtít?“

„Nevím,“ na mladíkových ústech se znovu mihl úšklebek, napůl zvědavý a napůl pobavený, ovšem potlačil ho, jakmile zvedl hlavu. „Někteří se spokojí s tím, že jen slídí, nebo po sobě nechají zprávu. Vždyť to znáte: Byl jsem tady, kapitán Zap, a tak podobně,“ odmlčel se a pozoroval monitor. „I když tenhle si dává příliš velkou práci, než aby sem jenom zašel na procházku.“

Otec Arregui dvakrát přikývl a zaujatě přitom sledoval, co dělá signál na obrazovce. Pak jako by se vzpamatoval, podíval se na telefon, ozářený kuželem světla lampy, a už natahoval ruku ke sluchátku, v půli cesty se však zastavil.

„Myslíte, že se dostane do INMAVATU?“

Cooey ukázal na obrazovku svého počítače.

„Už je tam,“ řekl.

„Dobrotivé nebe.“

Červený kurzor teď kmital nejvyšší rychlostí, jak spěšně procházel dlouhou řadu souborů, které ubíhaly po obrazovce.

„Je dobrý,“ řekl Cooey a už netajil svůj obdiv.

„Ať mi Bůh odpustí, ale tenhle hacker je opravdu dobrý,“ odmlčel se a pak se usmál. „Zpropadeně dobrý.“

Zapomněl na klávesnici a s lokty opřenými o stůl se jen díval. Před očima měl zcela nechráněný seznam pro omezený přístup: osmdesát čtyři kardinálů a vysokých hodnostářů, každý z nich zastoupený příslušným kódem. Kurzor ho dvakrát prošel odshora až dolů a se zamrkáním se zastavil na řádce označené V01A.

„Zatracený syčák,“ zamumlal otec Arregui.

Přejímací registr ukazoval postupný nárůst vnitřní paměti; znamenalo to, že vetřelec překonal bezpečnostní kód a ukládá do systému pirátský soubor.

„Kdo je V01A?“ zeptal se Cooey.

Nedostal okamžitou odpověď. Otec Arregui si rozepnul kulatý límec sutany, přejel si rukou po zátylku a znovu se nevěřícně zahleděl na obrazovku monitoru. Pak velice pomalu zvedl telefon, okamžik ještě pochyboval a vytočil nouzové číslo sekretariátu papežského paláce. Zvonek sedmkrát zazvonil, a potom se mu italsky ozval nějaký hlas. Nato si otec Arregui odkašlal a oznámil, že nějaký vetřelec pronikl do osobního počítače Svatého otce.

I. Muž z Říma

Ne nadarmo nosí meč. Je to vyslanec Boží. (Bernardo de Claraval: Chvála templářských válečníků)

Počátkem května dostal Lorenzo Quart rozkaz, který ho měl zavést do Sevilly. Do východního Středozemí se přesouvala silná bouře, a deštivá fronta toho rána dorazila na náměstí svatého Petra v Římě; Quart je tudíž musel obejít v polokruhu a chránit se před deštěm pod Berniniho kolonádou. Když přicházel k Bronzové bráně, viděl, že strážný s halapartnou, který se rýsoval v pološeru chodby z mramoru a žuly, se chystá ověřit si jeho totožnost. Gardista byl veliký a silný Švýcar, s dohola ostříhanou hlavou pod černou čapkou červeně, žlutě a modře pruhované renesanční uniformy, a Quart viděl, že si zvědavě prohlíží jeho dokonale střižený tmavý oblek, sladěný s košilí z černého hedvábí s kolárkem a ručně šitými polobotkami z jemné, rovněž černé kůže. Neměl nic společného - říkal gardistův pohled - s šedivými bagarozzi, hodnostáři spletitého vatikánského úředního aparátu, kteří tudy denně procházeli. Jak se však dalo vyčíst ve Švýcarových rozpačitých jasných očích, nebyl to ani žádný z prominentů kurie: nikdo z těch prelátů a monsignorů, kteří v těch nejdiskrétnějších případech stavěli na odiv jen kříž, purpurovou stužku nebo prsten. Ti ovšem v dešti nepřicházeli pěšky, nýbrž přijížděli do papežského paláce jiným vchodem, branou svaté Anny, v pohodlných autech se šoférem. Navíc muž, který před strážným zůstal zdvořile stát, vytáhl z kapsy koženou peněženku a mezi různými úvěrovými kartami našel svůj osobní průkaz, byl příliš mladý na biskupskou mitru, i když měl vlasy prošedivělé; měl je ostříhané nakrátko jako nějaký voják. Byl hodně vysoký, štíhlý, klidný a sebejistý, zjistil Švýcar profesionálním pohledem. Měl pěstěné nehty, hodinky s bílým ciferníkem a stříbrné manžetové knoflíky jednoduchého tvaru. Gardista ho odhadl nejvýš na čtyřicet.

„Guten Morgen. Wie ist der Dienst gewesen?“

Nebyl to však pozdrav, pronesený dokonalou němčinou, co strážného přimělo, aby se postavil do pozoru a zvedl halapartnu, nýbrž písmena IOE vedle tiáry a klíčů svatého Petra v pravém horním rohu osobního průkazu, který mu příchozí ukázal. IOE, Ústav pro zahraniční záležitosti, byl v tlustém červeném svazku Papežské ročenky uveden jako součást úřadu státního tajemníka; i ten poslední nováček švýcarské gardy ovšem věděl, že po dvě století ústav sloužil jako výkonná paže svaté inkvizice, a teď koordinuje veškerou tajnou činnost zpravodajských služeb Vatikánu. Členové kurie, mistři v umění eufemismu, o něm obvykle hovořili jako o Levé ruce Boží. Jiní mu prostě říkali – nikdy ovšem nahlas – odbor pro špinavou práci.

„Kommen Sie herein.“

„Danke.“

Quart nechal strážného za sebou, prošel starou Bronzovou branou a zamířil vpravo, minul široké stupně Scala Regia, zastavil se u stolu, kde se zapisovaly návštěvy, a potom po dvou schodech vystoupil po mramorovém schodišti, na kterém se hlasitě rozléhal každý krok; na jeho konci, za prosklenými dveřmi, střeženými dalším strážným, se prostíralo nádvoří svatého Damasa. Přešel je v dešti napříč, sledován dalšími gardisty, kteří v modrých pláštěnkách střežili každé dveře papežského paláce. Pak vystoupil po jiném krátkém schodišti a zastavil se na předposledním schodu, přede dveřmi, na kterých byla přišroubovaná nenápadná kovová tabulka: Instituto per le Opere Esteriore. Vytáhl z kapsy papírový kapesníček a otřel si z obličeje krůpěje vody. Potom se sehnul a očistil si s ním stopy deště i z bot, zmačkal ho do kuličky a hodil ji do mosazného popelníku na odpočívadle; ještě se přesvědčil, že má v pořádku černé manžety košile, urovnal si sako a zaklepal na dveře. Na rozdíl od jiných kněží si Lorenzo Quart zcela přesně uvědomoval, čeho se mu nedostává na více či méně teologických ctnostech: na příklad láska k bližnímu nebo soucit nepatřily k jeho silným stránkám. Ani pokora, i přes jeho ukázněnou povahu. To všecko postrádal, zato mu nechyběla pečlivost ani tvrdost, a právě toho si jeho nadřízení cenili. Jak věděli ti, kdo ho za oněmi dveřmi očekávali, otec Quart byl přesný a spolehlivý jako švýcarská břitva.

V budově vypadl proud, a do pracovny pronikalo jen našedlé světlo z okna, otevřeného do zahrad Belvederu. Zatímco za ním tajemník zavíral dveře, Quart překročil práh, udělal ještě pět kroků a zůstal stát přesně uprostřed místnosti, ve známém prostředí stěn, na nichž police s knihami a dřevěné registratury zčásti zakrývaly fresky, které tu za pontifikátu Řehoře XIII. namaloval Antonio Danti: mapy Jaderského, Tyrhénského a Jónského moře. Nevšímaje si postavy, která se rýsovala proti světlu z okna, krátce se uklonil muži, jenž seděl za velikým stolem plným složek s dokumenty.

„Dobrý den, monsignore,“ řekl.

Arcibiskup Paolo Spada, ředitel Ústavu pro zahraniční záležitosti, mu pozdrav oplatil mlčenlivým spolčeneckým úsměvem. Byl to statný Lombarďan, mohutný, téměř hranatý, s rozložitými rameny pod černým třídílným oděvem, na kterém neměl žádné označení svého postavení v hierarchii. S velkou hlavou a širokou šíjí vypadal jako řidič kamionu, zápasník nebo – což v Římě bylo možná na místě spíš – jako vysloužilý gladiátor, jenž zaměnil krátký meč a myrmidónskou přílbu za tmavý hábit církve svaté. Přispívaly k tomu i jeho vlasy, dosud černé a tvrdé jako prasečí štětiny, a obrovské, málem neúměrně velké ruce bez arcibiskupského prstenu, které si v tu chvíli pohrávaly s bronzovým nožem na dopisy ve tvaru dýky. Tím ukázal na postavu u okna:

„Předpokládám, že kardinála Iwaskiewicze znáte.“

Teprve teď se Quart podíval vpravo a pozdravil nehybnou postavu. Samozřejmě že znal Jeho Eminenci Jerzyho Iwaskiewicze, krakovského biskupa, kterého do kardinálského purpuru povýšil jeho krajan papež Wojtyla, a prefekta Svaté kongregace pro učení víry, známé až do roku 1965 pod jménem Úřad pro svatou víru neboli inkvizice. Dokonce i jako štíhlá a temná postava proti světlu byli Iwaskiewicz a to, co představoval, naprosto nezaměnitelní.

„Laudeatur Jesus Christus, Eminence.“

Ředitel Úřadu pro svatou víru na jeho pozdrav neodpověděl, a dál tam stál nehybně a mlčky. Musel zasáhnout až chraplavý hlas monsignora Spady:

„Pokud si přejete, otče Quarte, můžete se posadit. Naše schůzka je neoficiální a Jeho Eminence hodlá raději stát.“

Použil italský výraz ufficioso, a Quart ten výrazový odstín postřehl. Ve vatikánském jazyce byl rozdíl mezi ufficiale a ufficioso velice důležitý. Při druhém z nich byl důležitý vztah mezi tím, co si přítomní mysleli, a co říkali; a co dokonce i vyslovili, i když by to nikdy nepřipustili. Nicméně se Quart podíval na židli, kterou mu dalším pohybem nože na dopisy arcibiskup nabídl, a lehce zakroutil hlavou; jen zkřížil ruce za zády a vestoje čekal uprostřed místnosti, uvolněný a klidný, jako voják připravený na jakýkoliv rozkaz.

Monsignore Spada se na něho souhlasně podíval; přimhouřil přitom své zchytralé oči s hnědými žilkami na bělmech, jaké mívají staří psi. Právě jeho oči – spolu s mohutnou postavou a tvrdými štětinami na hlavě – mu vynesly přezdívku Hafan, které se náležitě tlumeným hlasem odvažovali použít jen nejvýznamnější členové kurie, jistí si svým postavením.

„Těší mne, že vás zase vidím, otče Quarte. Dost dlouho jste tu nebyl.“

Přede dvěma měsíci, připomněl si Quart. A tenkrát tady v pracovně byli také tři: oni dva a Renzo Lupara, prezident Italské kontinentální banky, jednoho z bankovních domů, spjatých s finančním aparátem Vatikánu. Lupara, urostlý a elegantní, s neposkvrněnou pověstí a šťastný otec rodiny, kterého nebesa obdařila krásnou manželkou a čtyřmi dětmi, získal velké jmění tím, že využil vatikánská bankovní spojení k tomu, aby dostal z Itálie peníze podnikatelů a politiků, kteří byli členy lóže Aurora 7; on sám k ní patřil pod číslem 33. Právě to byl typ světských záležitostí, jež vyžadovaly odbornou kvalifikaci Lorenza Quarta; takže strávil šest měsíců tím, že sledoval stopy, které Lupara zanechal na kobercích jistých kanceláří v Curychu, Gibraltaru a San Bartolomé na Antilských ostrovech. Výsledkem oněch cest byl kompletní spis, otevřený na stole ředitele IOE, díky němuž si bankéř mohl vybrat buď vězení nebo diskrétní exitus, který by zachoval dobré jméno Kontinentální banky, Vatikánu a pokud možno i jeho choti a čtyř potomků. Tady, v arcibiskupově pracovně, zatímco bloudil očima po fresce, která znázorňovala Tyrhénské moře, bankéř pochopil podstatu sdělení, které mu monsignore Spada velice taktně přednesl, s použitím podobenství o špatném služebníkovi a hřivnách. Poté, i když vyslovil oprávněnou technickou poznámku, že zednář, který nekonal pokání, umírá vždycky ve smrtelném hříchu, Lupara odjel rovnou do nádherné vily, kterou vlastnil na Capri, na břehu moře, a spadl, podle všeho bez zpovědi, přes zábradlí terasy nad pobřežními útesy; na témž místě, kde – jak hlásala příslušná pamětní deska – jedenkrát pil vermut Curzio Malaparte.

„Máme tu záležitost vhodnou pro vás.“

Quart dál nehybně čekal uprostřed místnosti a pozorně sledoval slova svého nadřízeného; zároveň na sobě cítil neviditelný pohled temné postavy, kterou zahlédal proti světlu z okna, kardinála Iwaskiewicze. Za posledních deset let arcibiskup pro otce Lorenza Quarta vždycky našel nějakou vhodnou záležitost, a on je měl všechny zapsané i se jmény a daty – ve střední Evropě, v Latinské Americe, v bývalé Jugoslávii – v koženém zápisníku v černých deskách, který používal jako záznamník; na způsob lodního deníku, do kterého si den po dni zapisoval dlouhou cestu, již urazil od chvíle, kdy přijal vatikánské občanství a nastoupil do výkonného odboru Ústavu pro zahraniční záležitosti.

„Podívejte se na tohle.“

Ředitel IOE palcem a ukazováčkem podržel ve vzduchu list papíru, vytištěný na počítači. Quart natáhl ruku, a v tu chvíli se nejasná postava kardinála Iwaskiewicze pod oknem znepokojeně pohnula. Monsignore Spada se jen lehce pousmál; papír ještě pořád držel v ruce.

„Jeho Eminence soudí, že je to choulostivá záležitost,“ řekl a nespouštěl přitom z Quarta oči, i když bylo zřejmé, že jeho slova jsou určena kardinálovi. „A není přesvědčena, že by bylo rozumné rozšiřovat počet zasvěcených.“

Quart odtáhl ruku, aniž by uchopil dokument, který mu monsignore Spada nepřestával nabízet, s klidným výrazem se zahleděl na svého nadřízeného a čekal. „Samozřejmě,“ pokračoval Spada a teď už se usmíval pouze očima, „Jeho Eminence vás nezná zdaleka tak dobře jako já.“

Quart jen lehce přikývl na souhlas a čekal, aniž by vyslovil nějakou otázku nebo dal najevo netrpělivost. Nato se monsignore Spada obrátil ke kardinálu Iwaskiewiczovi.

„Už jsem vám řekl, že je to dobrý voják.“

Ve chvíli ticha, která následovala, se nejasná postava nadále nehybně rýsovala proti obloze plné mraků a deště, který padal do zahrad Belvederu. Konečně kardinál odstoupil od okna, a šedivé světlo mu šikmo klouzalo po rameni, až odhalilo kostnatou čelist, purpurový límec sutany, odlesk zlatého kříže na prsou a pastýřský prsten na ruce, obrácené k monsignoru Spadovi, kterou teď dokument uchopil a sám ho podával Lorenzovi Quartovi.

„Přečtěte si to.“

Quart uposlechl rozkaz, vyslovený hrdelní italštinou s polským přídechem. Na listu papíru z tiskárny bylo jen několikařádkové sdělení:

Svatý Otče, opovažuji se na Vás obrátit jedině proto, že si to žádá velice vážná záležitost. Někdy je Petrův stolec příliš daleko, a hlasy prostých lidí k němu nedolehnou. Ve Španělsku, v Seville, je místo, kde kramáři ohrožují dům Boží, a kde malý kostel ze XVII.století, opuštěný církevní i světskou mocí, zabíjí na svou obranu. Prosím Vaši Svatost, jako pastýře i jako otce, aby obrátila zraky k těm nejpokornějším ze svého stáda, a požadovala účty od těch, kteří je ponechávají na pospas osudu.

S prosbou o Vaše požehnání, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.

„To se totiž objevilo v papežově osobním počítači,“ vysvětlil monsignore Spada, když jeho podřízený dočetl. „Bez podpisu.“