Počítačový hacker, který pronikne do sítě Vatikánu, a barokní kostel v Seville, odsouzený k zániku, protože stojí na lukrativním pozemku. Zdá se, že tyto dvě skutečnosti spolu nesouvisejí, ale přesto výrazným způsobem zasáhnou do osudu několika svérázných postav a postaviček, které by se jinak asi nikdy nepotkaly. Objevuje se zde krásná andaluská aristokratka a její stará matka, příslušnice mizející společenské vrstvy, ztepilý kněz-agent v bezvadně padnoucím obleku z nejkvalitnější látky, odborník na špinavou práci, vyslaný do Sevilly Vatikánem, aby o celé situaci podal přesné informace, sevillský kněz v ušmudlané a zašlé sutaně, který se fanaticky, ale s čistými úmysly, snaží zabránit zboření kostela. Dále zde vystupuje úspěšný a sevillskou aristokratickou smetánkou trpěný žárlivý bankéř, jehož práce je čistá jen na první pohled, a jeho tajemník-gambler, člověk bez skrupulí, hrající dvojí hru. Zpovzdálí všechno sleduje starý bankéř dávno minulé doby, který sice základní jmění získal jako pašerák, ale potom je zhodnocoval jen svou vlastní pílí a důvtipem. Ještě tu máme pitoreskní postavy sevillské spodiny, jejichž životním snem je získat peníze, aby vybudovali lokál, v němž by se autenticky a živě zpívaly coplas, španělské lidové písně, a uchovaly se tak pro budoucnost. A pro úplnost, v nejméně očekávaných momentech se na scéně pravidelně objevuje nenápadná jeptiška neurčitého věku a poslání.

S těmito postavami rozehrává španělský spisovatel Arturo Pérez-Reverte důmyslný příběh, který má všechny atributy, na které je čtenář jeho děl zvyklý: záhadnou zápletku, napínavý děj, jiný text uvnitř vlastního textu, mystifikaci, odkaz k minulosti a k jiným uměleckým dílům, nečekané rozuzlení: čtenář se je dozví až v poslední větě a ještě je řečeno jen tak, jakoby mimochodem.

Každá z postav románu má svůj protějšek, který je vůči ní v opozici. Protějškem k bezohlednému vatikánskému agentovi Quartovi, jehož zajímá jen bezchybné splnění úkolu bez ohledu na následky, které jeho počínání způsobí, je kazatel kostela Panny Marie v Slzách, otec Ferro, který se do dnešní doby vůbec nehodí: staromil, laskavý ke svým posluchačům, který vždy přináší naději a útěchu těm, kdo mu naslouchají.

Střídmé a vroucností naplněné církevní rituály v kostele Panny Marie v Slzách jsou postaveny do protikladu k bombastickým a masově navštěvovaným bohoslužbám na náměstích či kostelech-hangárech. „Při všem ubohém údělu, který vláčíme s sebou, kněží jako já jsou ještě pořád potřeba…Jsme stará, záplatovaná kůže na buben, na kterou ještě pořád bubnujeme ke slávě Boží“, říká otec Ferro.

Starý vysloužilý bankéř Machuca se svojí pašeráckou minulostí je vzorem podnikatelské ctnosti ve srovnání s dravým finančníkem Gavirou, který se ve svém podnikání neštítí ničeho. Chování Gavirova tajemníka Peregila, který je pro své obohacení ochoten zradit i toho, komu má sloužit, je opakem chování tří klasických drobných podvodníků, jejichž přátelství, soudržnost a vzájemná oddanost je až dojemná. Ač náleží k sevillskému podsvětí, slovo čest pro ně dosud neztratilo svůj pravý význam. Krachující manželství šlechtičny Macareny Brunnerové a mladého Gaviry, jehož smyslem bylo rozmnožování rodového majetku, je v nenásilném kontrastu k vášnivé a opravdové lásce Macareniny pratety Charloty a posledního španělského korzára, námořního kapitána Xaloca, který zahynul ve španělsko-americké válce v roce 1898. Místo opravdového citu zbývá Macareně jenom únik do příběhu její pratety.

Rozhovory, které mezi sebou vedou jednotlivé proti sobě stojící postavy, mají jediný cíl: rozprostřít před čtenářem barvitý obraz starého, mizejícího nebo již dávno zmizelého světa na jedné straně, na straně druhé obraz vyprahlého a cynického světa dnešní doby. Proti světu, který sice nebyl dokonalý, ale měl svůj řád a jasně dané hodnoty, staví autor svět bez iluzí, v němž obsah slov se již dávno vyprázdnil a v němž takové hodnoty jako čest, věrnost, poctivost a láska založená na opravdovém citu jsou jen staromilským přežitkem.

Kdo zná předchozí díla Artura Péreze-Reverta, není překvapen autorovou důkladnou znalostí reálií. Pérez-Reverte je totiž pověstný tím, že než začne psát, podrobně a systematicky se seznamuje s prostředím a historickými fakty. Jeho posedlost získat co nejvíce informací o prostředí, do něhož příběh zasadí, jde tak daleko, že před napsáním románu Kůže na buben navštívil všechny bary, hospůdky i vybrané restaurace, v nichž se pak konají schůzky protagonistů, aby zjistil, co kde mají na jídelníčku. Kdo alespoň trochu zná Sevillu, nepochybuje o tom, že všechny uličky, ulice a zákoutí, v nichž se naši hrdinové pohybují, autor sám prochodil.

Důvěrné studium reálií není samoúčelné. Podrobný popis i takových detailů jako je barva omítky domů, umístění barevných kachlů či jiných architektonických drobností, činí prostředí i samotný příběh věrohodné natolik, že autorovu mystifikaci postřehne jen opravdu pozorný čtenář. Ne nadarmo bývá Arturo Pérez-Reverte nazýván španělským Umbertem Ecem.

Pro označení ulic a čtvrtí používá skutečné názvy, a kdo ví, zda jména barů také nejsou opravdová. Aby zdůraznil svoji věrohodnost, vkládá autor do knih přílohy, které tvoří otištěné kopie dokumentů a historických materiálů. Tak například v románě Dumasův klub to jsou ilustrace z bibliofilie, kolem níž se točí celý příběh. V Kůži na buben je to zase historie španělského šlechtického rodu Nuevo Extremo včetně erbu nebo mapka historického středu Sevilly se zvýrazněnými budovami památek. Mezi nimi je rovněž vyznačen inkriminovaný barokní kostel Panny Marie v Slzách, o jehož osud se v románu hraje.

Existuje v Seville kostel Panny Marie v Slzách? Existoval šlechtický rod Nuevo Extremo? Existuje v Andalusii skutečně banka Cartujano? Stal se příběh doopravdy? Čtenář je lapen, jeho zvědavost je probuzena. Z pasivního příjemce četby se stává aktivní účastník a spolutvůrce příběhu. Kůži na buben nelze nečíst s plánem Sevilly v ruce. A podobně jako při četbě Dumasova klubu sáhne čtenář po Dumasových Třech mušketýrech, stejně tak si rozloží na stole zeměpisné mapy, sleduje-li právě dobrodružství hledačů smaragdů v knize Hřbitov bezejmenných lodí.

Většina románů Péreze-Reverta je napsána způsobem, jakým se psalo v 19. a na počátku 20. století. Autor si libuje v podrobném líčení všeho: osob, způsobu jejich chování a gestikulace, jejich vzezření včetně detailního popisu oblečení, kvality látky i barvy a materiálu manžetových knoflíčků; reálií, které jdou v románě Kůže na buben od náměstí svatého Petra ve Vatikánu, přes konkrétní budovy a jejich interiéry, až po ulice a náměstíčka Sevilly. Všechny situace a jejich okolnosti jsou čtenáři předestřeny do nejmenších podrobností. Jen takový popis jídla, která si kněz-agent a krásná šlechtična Macarena Brunnerová objednají v luxusní restauraci U Bazalky zabere téměř jednu stránku.

Čtenáře dnešní uspěchané doby, který jindy žádá krátké a úsečné texty, však četba v žádném případě nenudí. Naopak, je neustále ve střehu, autor ho stále udržuje v napětí a zvědavosti, co bude dál. Přizve čtenáře ke hře a on na tuto hru rád přistoupí. K tomu autor volí metodu, kterou si osvojil jako filmový režisér a scénárista. Jde o využití metody filmového střihu v literatuře. Tímto způsobem napsal již romány Šermířský mistr, Vlámský obraz a Dumasův klub. Každá kapitola se skládá z několika sekvencí. Na jedné stránce naznačí, jakým směrem se budou události ubírat, udělá střih a další sekvence náhle přenese čtenáře do úplně jiné situace. O několik stran dál se k původní sekvenci zase vrátí, završí ji a opět naznačí další vývoj děje. Střih a čtenář se ocitá zase v dalším obraze. Touto metodou je román postrkován vpřed, čtenář se v plném soustředění a možná dokonce rád „prokouše“ i detailními a dlouhými, zejména však pro znalce prostředí navýsost zajímavými popisy.

Pérez-Reverte je také mistrem v přípravě žánrového koktejlu. V autorových románech se můžeme setkat s prvky gotického románu a příběhu se záhadou, detektivního, dobrodružného či špionážního románu, většinou nechybí romantický milostný příběh. Od každého něco lze nalézt i v románě Kůže na buben. Vzniká tak jakýsi žánrový hybrid. V žádném případě to však není na škodu. Naopak. Pérez-Revertovy romány může číst každý z milovníků některého z výše jmenovaných žánrů, každý najde v autorových románech něco, co ho zaujme. Není proto žádným překvapením, že Pérez-Revertovy romány mají mezi čtenáři takový ohlas. Méně vyspělý čtenář bude se zaujetím sledovat pouhý příběh, ti zběhlejší ocení i autorův bohatý jazyk, v němž se vyžívá při popisu reálií. Intelektuál se pobaví hledáním reminiscencí na jiná literární či umělecká díla. Román Kůže na buben – v případě Péreze-Reverta nejen on – to je opravdové potěšení z četby.