V pořadí třetí sbírka básní vydaná u Bernarda Campiche se stala příležitostí k setkání s Claire Genouxovou (nar. 1971) v průběhu jedné „ochočené hodiny“. Takové hodiny blouznění a nespavosti, samoty a smutku mohou být i velice divoké. Ale je třeba pokusit se je ochočit. O tom vypovídá pět básnických sekvencí sbírky.

- Jaký je váš zdroj inspirace?
- Během pobytu v jednom velkoměstě jsem se v noci procházela. Sama. A v takových chvílích jsem si noc oživovala, ten klid, který nepřicházel, vítr, roční období. Musela jsem mít kolem sebe společnost, abych se necítila příliš opuštěná, zima se stala nezvaným hostem zvonícím u mých dveří a nespavost neúnavným obchodníkem s nocemi, kterého jsem vztekle odbyla. Básně musí být dynamické, musí být místem, kde se něco děje. Psaní je mým způsobem boje, převracím prvky jako omelety, abych zjistila, co skrývají ve svých útrobách. Když mám kolem sebe společnost, nemám chuť psát. Pouze když cosi chybí k dojmu zaoblenosti, tehdy vdechuji život tomu, co mne obklopuje.

- Noc je ve vašich básních velmi přítomna. Čím vás tak upoutává?
- Noc mám ráda, dějí se v ní různé věci a znamená svobodu. Chuť psát se probouzí vždy večer. V samotě noci nacházím inspiraci; nápad dostává tvar a obrysy. Z poznámek hozených na papír později napíši vždy jedním tahem sérii básní. Každá je jistým drobným narativním celkem vloženým do většího. Námět na Cizinku se zrodil při návštěvě velkoměsta, odkud jsem pohlížela na svoji rodnou zemi, při chůzi. S jistou sebeironií si dělám legraci z toho příliš přítomného, příliš dotěrného jezera. Byla jsem cizinkou a zároveň odkudsi. Je třeba odjet, abychom toto pocítili. Dokonce i při návratu do Lausanne jsem se v jednu chvíli cítila jako cizinka, bez cíle, ale lehce a šťastná.

- Mezi básněmi z nočních toulek se objevuje také Duben, jde o milostné básně?
- Jsou to básně post-milostné, o smutek, rozervanost. Ve skutečnosti mluvím o neschopnosti komunikace, o rozchodu. A to rozhodně není nic hladkého. Stravuji útroby, znovu a znovu se sešívají žíly, všechny ty drobné bolestné opravy na kůži, ta krutost slov a smyslů.

- Odtud čerpáte všechny ty metafory, někdy poněkud hermetické. Je třeba skutečně všem porozumět?
- Byla bych ráda pochopena, ale čtenář se může nechat unášet pouze hudebností té které básně. Na ní mi hodně záleží, předčítám si nahlas, aby rytmus odpovídal.

- Se kterými básníky se cítíte spřízněna?
- S Alexandrem Voisardem, který rovněž vytváří drobné básnické celky, v nichž zachytává a převrací věci, aby zjistil, co se skrývá v jejich nitru. U Gustava Rouda nacházímu samotu, ovšem tu tragickou, kdy se příroda občas odmlčí. A zejména je to Emily Dickinsonová, která ve svých krátkých básních personifikuje život, lásku, noc, velmi volným způsobem. Cítím, že básník zde jedná a nenechává se ovlivnit, jako já, když se peru s okolím, nikoliv bez osobního humoru.

Setkání Mireille Callu s Claire Genouxovou.