Válečný román má v americké literatuře dlouhou a bohatou tradici. Jednotliví autoři svou válečnou zkušenost nejprve zahalovali do vlasteneckého hávu, v němž nepřítel vypadal takřka démonicky (jako v případě Indiánů), až později se objevily romány, které se soustředily na pocity obyčejného vojáka, jenž nemá žádnou možnost ovlivnit dění kolem sebe, nepřítele většinou vidí až v okamžiku, kdy jedna, nebo druhá strana umírá, a jedinou starost, kterou má, je přežít. Prvním takovým antihrdinou byl Henry Fleming, protagonista Rudého odznaku odvahy Stephena Cranea, po něm následovala celá řada dalších.

Will Knot, vypravěč románu Whartonova Hlídka v Ardenách, Craneovu analýzu strachu nečetl, ale v jeho družstvu kolují jiné, na části roztrhané klasické svazky válečné literatury: Hemingwayovo Sbohem, armádo a Na západní frontě klid Ericha M. Remarqua. Píše se prosinec roku 1944 a Spojenci jsou na francouzsko-německé hranici; jejich postup se však v hornatém terénu zpomalil. K tomu Němci přichystali protiútok, jenž později vejde ve známost jako ofenzíva v Ardenách, poslední velký německý pokus o zvrat v prohrané válce. V dnech útoku vládl na frontě zmatek, ani jedna strana neměla přesné informace o tom, co protivník chystá, proto byla klíčová úloha zpravodajských a výzvědných oddílů, které operovaly v zemi nikoho naprosto samostatně. Takový úkol dostane i družstvo pod velením seržanta Knota: obsadit barokní zámeček, získat co nejvíce informací o pohybu nepřítele a pokud možno zajmout nějakého německého důstojníka.

Už po cestě zimní krajinou si Will Knot a jeho pět kolegů uvědomí, že to nebude běžná mise: v lese vidí dvojici mrtvých vojáků obou znepřátelených stran, jak se drží v přízračném objetí. Ve dnech před Štědrým večerem, kdy začíná hustě padat sníh, se za naprosto neválečných okolností - při koulovačce, stavění sněhuláků a zpěvu koled (z prvního verše jedné z nich je ostatně odvozen anglický název románu) - seznámí s nepřátelskou jednotkou, která chce celá přejít do zajetí: při fingované přestřelce, která má celé akci dodat punc opravdovosti, však dojde k fatálnímu nedorozumění, jež přinese smrt nejenom sedmi Němcům, ale i dvěma Američanům: Otci Mundymu, nedostudovanému knězi, jenž vtiskl Knotově mužstvu základní morální pravidla, a Stanu Shutzerovi, "profesionálnímu Židovi", jenž se jediný dokázal díky jidiš s Němci domluvit. Zbytek mužstva jen tak tak uteče před postupujícím nepřítelem a převlečen za zdravotníky projde s Mundyho mrtvolou bojištěm až ke svým.

Román má autobiografické znaky, za druhé světové války byl stejně jako jeho hrdinové William Wharton členem jednotek, jež byly zformovány z branců s vysokým IQ. Po válce pro něj psaní představovalo formu terapie, umění se stalo prostředkem úniku před hrůzami války. Podobně se chovají i postavy Hlídky v Ardenách: Will si kreslí na kartony od armádních krabic, Máma Wilkins se zase snaží uchránit nábytek ze zámku před kamarády, kteří považují starožitné židle či dřevěné rámy obrazů za vynikající otop. Umění a úzkostlivé lpění na slušné mluvě je, zdá se, jedinou záchranou mladíků, jimž ve většině nebylo ani dvacet, před strachem a nudou pramenící z věčného čekání. V situaci, která připomíná klid před bouří, se jako nepřítel zdá spíše mašinérie velení, která nutí vojáky nesmyslně riskovat životy, než opravdový německý voják, který má úplně stejné starosti a pocity jako Will, Máma Wilkins, Otec Mundy a další. Hlídka v Ardenách je vynikající román, protože ukazuje, že strach má mít člověk spíše z průměrných lidí, kteří mu velí, nežli ze stejně postavených, proti nimž musí z cizí vůle bojovat.