Psal jsem jako posedlý, v tahu a s vytrvalostí, jaké jsem u sebe dosud neznal, také však bez příliš jasného záměru. Hodlal jsem napsat jakousi biografii Sáncheze Mazase, která by se soustředila na zdánlivě anekdotickou, ale v jeho životě zřejmě zásadní epizodu – jeho nedokonané zastřelení v Collellu –, a přitom by nabídla určitý výklad této postavy a v širším slova smyslu i povahy falangismu, či přesněji motivů, jež hrstku vzdělaných a vynikajících mužů, kteří falangu založili, dovedly k tomu, že uvrhli Španělsko do zběsilé krvavé orgie. Samozřejmě jsem předpokládal, že jak bude kniha postupovat, tenhle záměr dozná změny, poněvadž každá knížka nakonec vždycky začne žít po svém a člověk nepíše, o čem psát chce, ale o čem psát může; předpokládal jsem také, že i když jádro knihy bude tvořit to všechno, co jsem si postupně o Sánchezu Mazasovi až dosud zjistil, což mi dodávalo pocit jistoty, přijde okamžik, kdy se bez této opory budu muset obejít, poněvadž má-li mít psaní skutečné kouzlo, autor nikdy nepíše o tom, co zná, ale právě o tom, co neví.
Jak se ukázalo, žádný z těch dvou předpokladů nebyl mylný, ale v půlce února, měsíc předtím, než mi končilo volno v redakci, byla knížka hotová. V euforii jsem si ji přečetl jednou a pak znovu. Při druhém čtení se euforie změnila v rozčarování: knížka nebyla špatná, ale něco jí chybělo, byla jako strojek, který je sice celý a pohromadě, ale nemůže vykonávat funkci, pro kterou byl vymyšlen, protože mu schází jedna součástka. Zlé bylo, že jsem nevěděl, jaká součástka to je. Text jsem zásadně zkorigoval, přepsal začátek a konec, předělal několik epizod, jiné přemístil. Součástka se nicméně neobjevovala; pořád to nebylo ono.
Vzdal jsem to. Ten den, kdy jsem dospěl k rozhodnutí, jsem šel s Conchi na večeři. Musela si všimnout, že jsem nějaký divný, poněvadž se zeptala, co mi je. Nechtělo se mi o tom mluvit (ve skutečnosti se mi vůbec nechtělo mluvit ani jít někam na večeři), ale nakonec jsem jí to vyklopil.
„Do háje!“ řekla Conchi. „Já ti říkala, abys nepsal o fašounovi. Tyhle lidi podělají, co se jich dotkne. Na tu knížku zapomeň a začni psát jinou. Co takhle o Garcíu Lorkovi?“
Následující dva týdny jsem proseděl v křesle před zhasnutou televizí. Co se pamatuju, nemyslel jsem na nic, dokonce ani na otce. Také ne na svou první ženu. Conchi za mnou chodila každý den: trochu poklidila v bytě, něco uvařila, a když jsem zalezl do postele, šla zase pryč. Tentokrát jsem moc nebrečel, ale když Conchi každý večer kolem desáté zapnula televizi, aby se na sebe podívala, jak v přestrojení za věštkyni moderuje svůj pořad v místní televizi, dohánělo mě to k slzám.
Conchi mě také přesvědčil, že i když mi volno ještě neskončilo a docela jsem se nesebral, měl bych se vrátit do redakce. Snad proto, že jsem tentokrát nezůstal mimo tak dlouho jako minule, anebo že můj výraz a vzhled vybízely spíš k útrpnosti než k sarkasmu, nebyl nynější návrat ze vzduchoprázdna tak pokořující a v redakci se obešel bez ironických komentářů i otázek. Dokonce ani šéf se mě na nic neptal ani mě nenutil, abych mu nosil kávu z baru na rohu (na což jsem byl připraven), ba ani mě nepotrestal podřadnými úkoly. Naopak jako by uhodl, že si potřebuju trochu provětrat hlavu, navrhl mi, ať nechám kulturu být a pustím se do takřka každodenního cyklu rozhovorů s osobnostmi, které žijí v naší provincii, přestože nejsou zdejší, a jsou nějakým způsobem zajímavé. Tak se stalo, že jsem několik měsíců zpovídal podnikatele, herce, sportovce, básníky, politiky, diplomaty, vyhlášené sudiče, vandráky.
Jedním z mých prvních interviewovaných byl Roberto Bolaño. Spisovatel Bolañ, Chilan, už dlouho žil v Blanes, pobřežním městečku na rozmezí mezi Barcelonou a Geronou. Bylo mu sedmačtyřicet, měl za sebou hezkou řádku knih a vypadal jako typický hipísák, což je obvyklá nemoc mnoha Latinoameričanů jeho generace, žijících v evropském exilu. Když jsem za ním přišel, získal právě jednu významnou literární cenu a bydlel se ženou a synem v Carrer Ample, ulici v centru Blanes, kde si za peníze z ceny koupil byt v secesním domě. Tady mě onoho dopoledne přijal, a ještě jsme neměli za sebou povinný seznamovací rituál, když na mě vybafl:
„Poslyš, a nejsi ty ten Javier Cercas, co napsal Pohnutku a Nájemníka?“
Pohnutka a Nájemník jsou názvy těch jediných dvou knížek, které mi před nějakými deseti lety vyšly, aniž to kdo zaznamenal, leda pár přátel. S překvapením jsem nevěřícně přitakal.
„Ty znám,“ řekl. „Myslím, že jsem si je dokonce koupil.“
„Jo tak, tos byl ty?“
Přešel ten vtípek.
„Počkej moment.“
Zmizel v chodbě a za okamžik se vrátil.
„Tadyhle jsou,“ řekl a vítězně vytasil moje knížky.
Zalistoval jsem oběma a všiml si, že nejsou nedotčené. Málem smutně jsem podotkl:
„Tys to četl.“
„Jasně,“ pousmál se maličko Bolaño, který se skoro nikdy neusmívá, ale skoro nikdy nevypadá, že by mluvil úplně vážně. „Já čtu i papíry, co najdu na ulici.“
Teď jsem se usmál já.
„Už je to dost let, co jsem je napsal.“
„Nemusíš se omlouvat,“ řekl. „Mně se líbily, aspoň se pamatuju, že se mi líbily.“
Myslel jsem, že si ze mě dělá legraci. Zvedl jsem pohled od knížek a podíval se mu do očí: nedělal si ze mě legraci. Uslyšel jsem se, jak se ptám:
„Vážně?“
Bolañ si zapálil, na okamžik jako by zauvažoval.
„Na tu první se moc nepamatuju,“ přiznal nakonec. „Ale mám dojem, že tam byla jedna hodně dobrá povídka o jednom hajzlovi, co jednoho chudáka přiměje ke zločinu, aby mohl dopsat svůj román, je to tak?“ Nedal mi čas přitakat a dodal: „Co se týče Nájemníka, ta novelka mi přišla moc pěkná.“
Bolaño vyslovil ten soud natolik přirozeně a přesvědčivě, že jsem rázem pochopil, že těch několik málo pochval, které si moje knížky vysloužily, bylo plodem zdvořilosti či milosrdenství. Vzalo mi to řeč a chtělo se mi obejmout toho kudrnatého, vyhublého, špatně oholeného Chilana se slabým hlasem, s nímž jsem se právě seznámil.
„Tak jo,“ řekl jsem. „Nedáme se do toho rozhovoru?“
Zašli jsme do jednoho baru v přístavu mezi skladištěm a vlnolamem a sedli jsme si k oknu, z něhož bylo ve zlatavém a chladném dopoledním vzduchu, kterým majestátně křižovali racci, vidět celý záliv v Blanes s vnitřním přístavem v popředí, plným odpočívajících rybářských bárek, a vzadu výběžek pohoří La Palomera, které vyznačuje geografickou hranici pobřeží Costa Brava. Bolañ si objednal čaj s tousty; já kávu a vodu. Hovořili jsme. Bolaño mi vyprávěl, že teď to jde, protože mu knížky začínají vynášet, ale posledních dvacet let že byl chudší než kostelní myš. Školy nechal málem ještě jako kluk, živil se v nejrůznějších příležitostných zaměstnáních (i když kromě psaní nikdy nedělal žádnou seriózní práci), v Chile dělal za Allenda revoluci a za Pinocheta seděl ve vězení, žil v Mexiku a ve Francii, procestoval celý svět. Před několika lety prodělal hodně komplikovanou operaci a od té doby žil v Blanes jako asketa, jedinou jeho neřestí bylo psaní a nestýkal se s nikým kromě rodiny. Shodou okolností se těsně před naším interview vrátil generál Pinochet do Chile, kde ho jeho přívrženci uvítali jako hrdinu, když předtím dva roky čekal v Londýně na rozhodnutí, zda bude vydán do Španělska a souzen za své zločiny. Mluvili jsme o Pinochetově návratu, o Pinochetově diktatuře, o Chile. Pochopitelně jsem se Bolaña zeptal, jak prožíval Allendeho pád a Pinochetův převrat. Pochopitelně se na mně podíval s vrcholně otráveným výrazem. Pak řekl:
„Jako film bratří Marxů, akorát že s mrtvými. Děsnej blázinec.“ Pofoukal si čaj, upil a postavil šálek zpátky na talířek. „Podívej, já ti řeknu pravdu. Dva roky jsem na Allendeho nadával, kudy jsem chodil, myslel jsem si, že za všechno může on, když nám nedal zbraně. Teď nadávám sobě, že jsem tohle o Allendem říkal. Sakra, vždyť ten frajer myslel na nás, jako bychom byli jeho, chápeš? Nechtěl, aby nás pobili. Dát nám zbraně, zamáčkli by nás jak štěnice. Takže si říkám,“ vzal znovu šálek do ruky, „že Allende byl hrdina.“
„A co je to hrdina?“
Vypadal, že ho otázka zaskočila, jako by si ji nikdy nepoložil, anebo jako by si ji kladl odjakživa. Se zdviženým šálkem v prstech se mi letmo podíval do očí, znovu se zahleděl na záliv, okamžik uvažoval. Pak pokrčil rameny.
„Nevím,“ řekl. „Někdo, kdo se za hrdinu považuje a trefí se. Nebo někdo, kdo má kuráž a instinktivní smysl pro čest, a proto se nikdy nemýlí, či aspoň se nezmýlí v tom jediném okamžiku, kdy je důležité se nemýlit, a tudíž nemůže nebýt hrdina. Nebo kdo jako Allende pochopí, že hrdina není ten, kdo zabíjí, ale ten, kdo nezabíjí nebo se nechá zabít. Nevím. Podle tebe je hrdina kdo?“
Už málem měsíc jsem na Vojáky od Salaminy nemyslel, ale v tom okamžiku jsem si nedokázal nevzpomenout na Sáncheze Mazase, který nikdy nikoho nezabil a v jednu chvíli, předtím, než mu skutečnost dokázala, že mu chybí kuráž a instinktivní smysl pro čest, se možná za hrdinu považoval. Řekl jsem:
„Nevím. John Le Carré říká, že být slušný člověk chce mít vlastnosti hrdiny.“
„To ano, ale slušný člověk není totéž co hrdina,“ namítl vzápětí Bolaño. „Slušných lidí je spousta. Slušní lidi jsou ti, co v pravý čas umějí říct ne, kdežto hrdinů je moc málo. Já si myslím, že hrdinské chování skoro vždycky obnáší nějaký slepý, iracionální, pudový prvek, něco, co si ten člověk nosí hluboko v sobě a nemůže tomu uniknout. Kromě toho je možné být celý život slušný člověk, ale nejde pořád dělat jen samé vznešené věci, a proto se hrdinou dá být jen výjimečně, v jednu chvíli, nanejvýš po nějakou dobu inspirace anebo šílenství. Vezmi si Allendeho, jak mluví do vysílání Radia Magallanes, leží na zemi někde v koutě prezidentského paláce, v jedné ruce samopal, v druhé mikrofon, mluví, jako by byl opilý, anebo už mrtvý, neví moc dobře, co vlastně říká, a přitom říká ty nejčistší, nejvznešenější slova, co jsem kdy slyšel… Teď jsem si vzpomněl na jiný příběh. Stalo se to před časem v Madridu, četl jsem o tom v novinách. Nějaký mladík šel po ulici v centru, najednou vidí, že v jednom domě hoří. Bez přemýšlení tam vběhl a vynesl ven nějakou ženu. Vrátil se dovnitř a vynesl nějakého muže. Pak tam šel znova a vytáhl další ženu. To už hořelo tak, že si dovnitř netroufli ani hasiči, byla to čirá sebevražda. Jenže ten kluk musel vědět, že vevnitř ještě někdo je, protože tam vlezl znovu. Ven už se samozřejmě nedostal.“ Bolaño se odmlčel, ukazováčkem si pošoupl můstek brýlí až k obočí. „Síla, co? Já si nejsem jistý, že ten kluk takhle jednal ze soucitu, anebo z bůhvíjaké ušlechtilého důvodu. Řekl bych, že ho vedlo něco jako instinkt, slepý instinkt, silnější než on, který dokázal víc než on, který jednal za něj. S největší pravděpodobností byl ten kluk slušný člověk, neříkám, že ne. Ale taky nemusel být. Kruci, Javiere, to neměl zapotřebí. Ten maník byl hrdina.“
Zbytek dopoledne jsme si s Bolañem povídali o jeho knížkách, o autorech, které má rád – bylo jich hodně –, a o těch, které rád nemá – těch bylo ještě víc – . Bolaño o nich všech mluvil s jakousi zvláštní chladnou vášní, která mě zpočátku fascinovala a později mi z ní začalo být trapně. Zkrátil jsem rozmluvu. Když už jsme se na promenádě u moře chystali rozloučit, pozval mě k nim na oběd, se ženou a synem. Zalhal jsem, řekl jsem, že nemůžu, musím do redakce. Nabídl mi tedy, ať za ním někdy zajdu. Znovu jsem zalhal, řekl jsem, že se zastavím co nejdřív.
O týden později, když rozhovor vyšel, Bolaño mi zatelefonoval do redakce. Interview se mu moc líbilo. Zeptal se:
„Víš jistě, že jsem vykládal to všechno o těch hrdinech?“
„Slovo od slova,“ odpověděl jsem, naráz vyburcovaný, poněvadž mě napadlo, že ta počáteční chvála měla být jen úvod k předhůzkám, a podezíral jsem ho, že patří k těm mluvkům, co všechna svoje uřeknutí připisují zlovůli, nedbalosti či povrchnosti novinářů. „Mám to nahrané.“
„Kruci, fakt je to dobrý!“ uklidnil mě. „Ale volám ti kvůli něčemu jinýmu. Zítra jedu do Gerony, obnovit si povolení k pobytu, taková kravina, moc času mi to nezabere. Nezašel bys se mnou na oběd?“
Telefonát i návrh přišly nečekaně, a snad že mi připadalo snazší souhlasit, než vymýšlet si, proč nemohu, souhlasil jsem. Když jsem nazítří přišel do Bistra, Bolaño už seděl u stolu, v ruce Coca-Colu light.
„Nejmíň dvacet let jsem tu nebyl,“ poznamenal. Předchozího dne mi do telefonu řekl, že v době, kdy žil v Geroně, bydlel blízko Bistra. „Pořádně se to tu změnilo.“
Když jsme si objednali (pro něj salát a biftek na grilu, pro mě mušle v páře a králíka), znovu mi pochválil rozhovor, rozpovídal se Mailerových a Capoteových interview, a znenadání se zeptal, jestli něco píšu. Protože nic tak nepopudí spisovatele, který nepíše, jako otázka, co právě píše, trochu otráveně jsem odpověděl:
„Ne.“ Pomyslel jsem si, že i pro Bolaña, jako pro kdekoho, psát do novin neznamená psát, a dodal jsem: „Romány už nepíšu.“ Pomyslel jsem na Conchi a řekl jsem: „Zjistil jsem, že nemám představivost.“
„K psaní románů člověk nepotřebuje představivost,“ řekl Bolaño. „Jenom paměť. Romány se píšou kombinováním vzpomínek.“
„Tak jsem tedy zůstal bez vzpomínek.“ Ve snaze být vtipný jsem dovysvětlil: „Teď je ze mě novinář, což značí muž činu.“
„Škoda,“ řekl Bolaño. „Muž činu, to je frustrovaný spisovatel. Kdyby byl don Quijote napsal jeden jediný rytířský román, nikdy by z něj nebyl don Quijote, a kdybych já se kdysi nenaučil psát, teď bych někde střílel s kolumbijskou gerilou. Navíc opravdický spisovatel nikdy nepřestane být spisovatelem. I kdyby nepsal.“
„Proč myslíš, že jsem opravdický spisovatel?“
„Napsal jsi dvě opravdické knížky.“
„Hříchy mládí.“
„Noviny se nepočítají?“
„Počítají. Ale do novin nepíšu pro radost: jenom pro obživu. A novinář není to samé co spisovatel.“
„V tom máš pravdu,“ připustil. „Dobrý novinář je vždycky dobrý spisovatel, ale dobrý spisovatel skoro nikdy není dobrý novinář.“
Zasmál jsem se.
„Výborně, ale pravda to není,“ řekl jsem.
Při jídle mi Bolaño vyprávěl o době, kdy žil v Geroně; do podrobností mi líčil jednu únorovou noc v městské nemocnici Josepa Trueta. Toho dne ráno mu diagnostikovali zánět slinivky, a když za ním na pokoj konečně přišel doktor a Bolaño se ho mohl zeptat, jestli umře, přičemž předem věděl, jaká bude odpověď, lékař ho účastně vzal za ruku a tónem, jakým se vždycky říkají lži, řekl, že neumře. Než tu noc usnul, bylo Bolañovi nekonečně smutno, ne protože by věděl, že umře, ale kvůli všem těm knížkám, které se chystal napsat a už je nikdy nenapíše, kvůli všem mrtvým přátelům, kvůli všem těm mladým Latinoameričanům jeho generace, vojákům padlým v předem prohraných válkách, které chtěl ve svých románech oživit, jak o tom dávno snil, a kteří už navždycky zůstanou mrtví, jako by nikdy neexistovali, tak jako on, a potom usnul a celou noc se mu zdálo, že je v ringu, bojuje se zápasníkem sumo, obrovitým usměvavým Orientálcem, proti kterému je nula, a přesto se s ním pral celou noc, dokud se neprobudil, a v tu chvíli, aniž mu kdo co řekl, věděl s nadlidskou radostí, jakou už nikdy znovu nezažil, že neumře.
„Ale někdy mi připadá, že jsem se ještě neprobudil,“ řekl Bolaño a otřel si ubrouskem ústa. „Někdy mi připadá, že pořád ještě ležím na nemocniční posteli, bojuju s tím zápasníkem sumo a všechno, co se za ta léta událo, moje žena a syn a knížky, co jsem napsal, mrtví přátelé, o kterých jsem mluvil, se mi jen zdá a já se jednou probudím na žíněnce v ringu, mrtvý, zavražděný jedním tlustým Orientálcem, co se usmívá jako smrt.“
Po obědě mě Bolaño požádal, abych se s ním prošel po Geroně. Doprovodil jsem ho: obešli jsme staré město, zašli na Ramblu, na Katalánské náměstí, na tržiště. Vpodvečer jsme se zastavili na kávu v baru hotelu Carlemany kousíček od nádraží, než pojede Bolañovi vlak. Právě tady, při šálcích čaje a ginech s tonikem, mi vyprávěl Mirallesův příběh. Nevzpomínám si, proč ani jak se k němu v řeči dostal. Pamatuji se, že ho vyprávěl s neměnným nadšením, s jakousi radostnou vážností, a do vyprávění zapojil veškeré své znalosti dějin a vojenství, sice oslnivé, ale ne vždycky docela přesné, poněvadž když jsem později pátral v různých knihách o vojenských operacích ze španělské občanské války a z druhé světové války, zjistil jsem, že jeho představivost či paměť pozměnila některá data, jména a okolnosti. Jeho vyprávění však bylo nejen věrohodné, nýbrž většina podrobností i věrně odpovídala událostem.
Po opravě těch několika málo údajů a dat, která Bolañ předtím pozměnil, zní tento příběh následovně:
Bolaño se s Mirallesem seznámil v létě roku 1978 v kempinku Mořská hvězda v Castelldefellsu. Mořská hvězda je kemp pro karavany, kam každé léto přijíždí vandrovní národ, sestávající převážně z příslušníků evropského proletariátu: Francouzů, Angličanů, Němců, Holanďanů, sem tam nějakého Španěla. Bolaño se pamatoval, že přinejmenším po tu dobu, co v kempu pobýval, působili ti lidé velmi šťastně; i sebe si pamatoval šťastného. V kempu pracoval čtyři roky, v letech 1978 až 1981, vždycky v létě, a někdy také v zimě o víkendech. Sbíral odpadky, dělal nočního hlídače, co se naskytlo.
„To byl můj doktorát,“ ujistil mě. „Poznal jsem tam nejpestřejší lidskou faunu. V životě jsem se naráz tolik nedozvěděl jako tam.“
Miralles přijížděl každý rok začátkem srpna. Bolaño si ho vybavoval za volantem jeho karavanu, jak se s každým bouřlivě vítá, usmívá se od ucha k uchu, kšiltovku naraženou na hlavě a vyvalený pupek Buddhy, zapisuje se do seznamu návštěvníků kempu a hned se zabydluje na přiděleném místě. Od té chvíle už na sebe celý měsíc nevzal nic než plavky a gumové pantofle, a jak celý den chodil takhle nalehko, budil okamžitě pozornost, protože jeho tělo byl doslova atlas jizev: po celé levé straně od kotníku až k oku, na které ještě viděl, měl čistě jizvu na jizvě. Miralles byl Katalánec původem z Barcelony nebo z jejího okolí, možná ze Sabadellu nebo z Terrassy, Bolaño si každopádně pamatoval, že ho slyšel mluvit katalánsky. Už dlouho ale žil ve Francii, a jak Bolaño říkal, úplně se pofrancouzštil: střílel kolem sebe jízlivé poznámky, uměl jíst a pít a dobré víno ho přivádělo do extáze. Večer se scházel v baru se svými každoročními letními přáteli a Bolaño, který se jako noční hlídač často připojoval k těmto večírkům, protahujícím se hluboko do noci, ho nejednou viděl opilého, ale nikdy neměl agresivní, hádavou nebo plačtivou opici. Na sklonku noci prostě potřeboval, aby ho někdo dovedl k jeho karavanu, poněvadž sám už dojít nedokázal. Bolaño to mnohokrát udělal, a mnohokrát spolu také vysedávali v baru hodně přes půlnoc a sami ve dvou popíjeli, protože Mirallesovi přátelé nedokázali jeho tempo vydržet; právě během těchhle dlouhých a osamělých nocí (nikdy neviděl, že by o tom mluvil před jinými) ho Bolaño slýchal znovu a znovu rozvíjet jeho válečný životaběh, bez chvástání, bez pýchy, s naučenou ironií adoptivního Francouze, jako by ten životopis nepatřil jemu, ale jiné osobě, někomu, koho Miralles sotva zná, nicméně chová k němu jakousi neurčitou úctu. Proto si to Bolaño pamatoval naprosto přesně.
Na podzim roku 1936, pár měsíců poté, co ve Španělsku vypukla občanská válka, byl Miralles v osmnácti letech odveden na vojnu a začátkem sedmatřicátého roku byl po urychleném vojenském výcviku přidělen k jednomu praporu První smíšené brigády republikánské armády pod velením Enrique Lístera. Líster, který předtím velel Dělnickým antifašistickým milicím a Pátému pluku, byl už tehdy živoucí legenda. Pátý pluk byl nedávno předtím rozpuštěn a většina vojáků z Mirallesova praporu, kteří o několik měsíců dříve, v listopadu, přispěli rozhodující měrou k tomu, že se Frankovy oddíly musely zastavit před branami Madridu, tehdy bojovala v jeho řadách. Před válkou se Miralles vyučil na soustružníka. Politika šla mimo něj. Jeho rodiče, žijící ve velmi skromných poměrech, o ní nikdy nemluvili, o politice nemluvili ani jeho přátelé. Sotva přišel na frontu, dal se nicméně ke komunistům. Jeho rozhodnutí jistě ovlivnila skutečnost, že jimi byli i jeho spolubojovníci, velitelé i sám Líster; možná to spíš udělal z bezprostředního pocitu, že jenom komunisté byli odhodláni postavit se věcem a vyhrát válku.
„Myslím, že se ukvapoval, že byl trošku divoch,“ vzpomínal Bolaño, že mu Miralles jednou v noci řekl o Lísterovi, pod jehož velením bojoval celou válku. „Ale taky měl svoje vojáky moc rád a byl to moc statečný chlap, pravý Španěl. S koulema jaksepatří.“
„Španěl do mordu kostí,“ zacitoval Bolaño, aniž Mirallesovi řekl, že cituje básníka Césara Valleja, o kterém tehdy psal ujetý román.
Miralles se zasmál.
„To sedí,“ souhlasil. „Později jsem se o něm dočetl hodně věcí, totiž hlavně proti němu. Většinou to nebyla pravda, co já vím. Řekl bych, že se v hodně věcech mýlil, ale v hodně věcech měl taky pravdu, ne?“
V prvních dnech občanské války pociťoval Miralles sympatie k anarchistům, ani ne tak kvůli jejich zmateným ideálům nebo pro jejich revolucionářství, jako hlavně proto, že první vyšli do ulic bojovat proti fašismu. Jak ale válka pokračovala a anarchisté rozsévali chaos v týlu, sympatie ho opustily: jako všichni komunisté – a tohle ho k nim nesporně přiblížilo – Miralles chápal, že přední je vyhrát válku, na revoluci bude čas potom. A tak když v létě sedmatřicátého 11. divize, k níž patřil, zlikvidovala z Lísterova rozkazu anarchistická společenství v Aragonii, připadala mu ta operace brutální, ale nikoli neoprávněná. Později se bil u Belchite, u Teruelu, na Ebru, a když se fronta zhroutila, ustoupil s republikánskou armádou do Katalánska a začátkem února přešel francouzskou hranici spolu s dalšími 450.000 Španěly, kteří hranici překročili v posledních dnech války. Na druhé straně je očekával sběrný tábor v Argeles, ve skutečnosti rozlehlá holá pláž, obehnaná dvojitým zátarasem z ostnatého drátu, bez baráků, bez nejmenší ochrany před krutým únorovým chladem, s hygienou hnojiště, kde v nelidských podmínkách, s ženami, dětmi a starými lidmi přespávajícími na písku pokrytém jinovatkou a sněhem a bezcílně bloumajícími muži, oslepenými tíhou zoufalství a záštím porážky, čekalo osmdesát tisíc španělských uprchlíků na konec toho pekla.
„Říkali tomu sběrné tábory,“ říkával Miralles. „Ale byly to akorát chcípárny.“
A tak když se několik týdnů po jeho příchodu do Argeles objevili v táboře verbíři francouzské Cizinecké legie, Miralles se dal bez rozmýšlení naverbovat. Takto se dostal do Maghribu, někam do Maghribu, snad do Tuniska nebo Alžírska, Bolaño si dobře nevzpomínal. Tam ho zastihl začátek světové války. Francie v červnu ve čtyřicátém padla do rukou Němců a většina francouzských úřadů v Maghribu se postavila na stranu loutkové vlády ve Vichy. Ale v Maghribu byl také Leclerc, generál Jacques-Philippe Leclerc. Leclerc se odmítl řídit rozkazy vichystické vlády a začal pod své velení nabírat co nejvíc mužů s šíleným úmyslem přejít s nimi půl Afriky a dostat se do nějaké francouzské zámořské državy, jež by uznala autoritu de Gaulla, který se z Londýna, stejně jako on, jménem svobodné Francie odmítl podřídit Pétainovi.