Už svou knihou Vojáci od Salaminy (2001, česky v překladu B. Stárkové 2004), která byla přeložena do třiceti jazyků a také ji zfilmoval známý režisér David Trueba, dal španělský spisovatel Javier Cercas najevo, že jej přitahuje téma španělské občanské války (1936–1939). Prokázal jí také, jak mistrně umí propojit skutečné události s fikcí, obsadit děj postavami smyšlenými i skutečně existujícími, a to v jednom díle, které lze z hlediska žánru nazvat románem.

Jak se však postavit ke knize Anatomie jednoho okamžiku? K dílu, které autor představil španělským čtenářům v roce 2008, českému publiku se dostalo do rukou v roce 2018, a četlo se z něj dokonce na letošní Noci literatury, kde byl autor osobně přítomen? Je kniha, zaplněná skutečnými postavami a pojednávající o skutečných událostech pokusu o puč v únoru roku 1981, román? Je to politická esej? Či rovnou politologická analýza? Co ta kniha vlastně je? Autor přiznal, že původně chtěl napsat román, ale když si rozložil nashromážděný archivní materiál včetně televizních záběrů, usoudil, že žádná fikce se nevyrovná tomu, co se ve španělském parlamentu onoho únorového podvečera roku 1981 událo.

Jak tedy knihu brát? Číst ji jako napínavý příběh, nebo jako souhrn historických a politických faktů? Ale zřejmě na tom nesejde, nejdůležitější totiž je, že jde o strhující četbu. Občas poněkud rozvleklou, ale snad každý, kdo se zajímá o španělskou politiku nedávné doby, bude knihou nadšen. Tentokrát jde o politické události zpracované velmi netradičním způsobem.

Javiera Cercase v souvislosti s osmnáct hodin trvajícím pučem uhranulo na první pohled statečné gesto tří politických představitelů, protagonistů (nebo obětí?) politických událostí roku 1981: premiéra španělské vlády Adolfa Suáreze, generála Manuela Gutiérreze Mellada a předsedy španělské komunistické strany Santiaga Carrilla. Zatímco všichni ostatní poslanci se vyděšeně ukryli pod lavicemi, tito tři politici zůstali sedět ve španělském parlamentu na svých místech, když do zasedacího sálu dne 23. února 1981 v 18 hodin 23 minut vnikly ozbrojené složky a pokusily se otočit běh dějin a navrátit španělskou společnost před rok 1978, kdy došlo k přijetí demokratické ústavy. Zůstali sedět, čněli v lavicích jako živé terče pro zbraně podplukovníka Antonia Tejera a vojáků, jimž tehdy velel.

Okolo tohoto gesta tří zmíněných politiků se točí celá rozsáhlá kniha. Jací byli tito političtí představitelé? Co je vedlo k jejich postoji? Na jedné straně tu máme končícího předsedu vlády Adolfa Suáreze, bývalého frankistu a v podstatě průměrného, ale ctižádostivého politika, který přesto dokázal dovést zemi ke křehké demokracii, a na straně druhé jeho ideologického protivníka, ba nepřítele, komunistu Santiaga Carrilla. Co tyto protichůdné osobnosti v jejich postoji spojovalo? V čem se politici naopak kromě vyznávané ideologie lišili? Proč se tak zachovali? Měli vůbec co ztratit?

Javier Cercas doslova pitvá hrdinský postoj těchto postav minutu po minutě a ze všech myslitelných úhlů pohledu. Při zkoumání jejich překvapivého gesta se nelze nevrátit k době občanské války, k jejím příčinám a důsledkům, které se španělskou politikou táhnou dodnes. Nelze se nevrátit k době bezprostředně před pučem nebo do 70. let 20. století, kdy se Frankův režim chýlil ke konci a kdy nastalo období přechodu k demokracii. Zkrátka nelze nezkoumat příčiny, z nichž pokus o převrat vzešel.

Nelze pominout ani roli tehdejšího krále Juana Carlose I. A tak čtenář, který byl až do této doby médii a spoustou politických pojednání přesvědčován o králově rozhodném vystoupení v celé trapné pučistické záležitosti, jímž převrat odvrátil, bude vyveden z omylu. V Cercasově podání tehdejší král Juan Carlos zaujímal postavení mrtvého brouka a puč odsoudil až poté, co bylo jasné, že nemá naději na úspěch. Cercas si dokonce zahrává s myšlenkou, že si ho král snad v duchu přál. Bylo tomu ale skutečně tak?

Samé otázky. V průběhu čtení si je vskutku každý musí neustále klást. Byli ti protagonisté skutečně takoví, jak se autor snaží vnuknout čtenáři? Suárez a Carrillo, ideologičtí protivníci, ale povahově tak podobní jeden druhému, že spolu nakonec dokázali jednat a přistupovat na kompromisy? A v parlamentním sále se nezávisle na sobě do průběhu událostí zapsali již zmíněným gestem, které Cercase tak fascinovalo: navzdory tomu, že byl v sázce jejich život, neuposlechli rozkazu podplukovníka Tejera, neukryli se pod poslaneckými lavicemi, ale hrdě zůstali sedět na svých místech. Co je k tomu vedlo? Věděli už, že jejich politická kariéra je definitivně u konce? Že kromě života už nemají o co přijít? Opět otázky a otázky.

Čtenář je vtažen do děje natolik, že nad otázkami bezděky začne přemýšlet a sám na ně hledá odpovědi. Aniž si to uvědomí, stává se účastníkem událostí, najednou sám sedí v parlamentu, dívá se do namířené hlavně a sleduje Tejerovu vztyčenou paži. Je svědkem okamžiku, který zachytila televizní kamera. Okamžiku, který Javiera Cercase upoutal natolik, že se mu stal východiskem pro celou rozsáhlou knihu.

Anatomie jednoho okamžiku je dobře napsaná kniha. Je důkazem, že i o politických událostech lze psát čtivě. Pro seznámení s historií ale doporučuji sáhnout po knize nějakého renomovaného historika. Javier Cercas je výborný spisovatel, ale v záležitostech týkajících se občanské války a politické situace, která z ní vzešla, je příliš osobní. Události se ho příliš dotýkají, a tudíž nemá nutný historický odstup a nadhled. Důkazem budiž i autorova zpověď v podobě doslovu a vyznání, že ne všechno, co napsal, se tak ve skutečnosti muselo odehrát, ale že hledal způsob, jak se pravdě co nejvíce přiblížit. Proto ty odbočky i několikeré návraty k jedné a téže situaci a její opakovaný rozbor.

Budeme-li však k Cercasově knize přistupovat jako k subjektivnímu vyprávění, které přibližuje zákulisí nedávné španělské historie, lze dílo jedině doporučit. Četba je to poutavá a může nabídnout i jakýsi návod k tomu, jak lze nahlížet na vlastní dějiny. Nebo i současnost. Podobně jako u nás, i ve Španělsku je nedávná minulost stále živá a rozděluje společnost.