Současným Španělům se dnes zdá časově tak vzdálena jako ona řecko-perská námořní bitva, přestože od španělského bratrovražedného boje uběhlo teprve tři čtvrtě století a někteří jeho pamětníci dosud ještě žijí.

Po pádu Frankovy diktatury v roce 1975 se Španělé snažili na tuto rozjitřenou ránu rychle zapomenout a s nadšením se vrhli vstříc novým možnostem, které jim nabídl nástup demokracie. Nač se vracet k minulosti, je třeba se zabývat přítomností a s optimismem hledět do budoucnosti. Španělé za minulostí udělali tlustou čáru, kromě historiků jen málokdo měl chuť se vracet k minulým událostem. Starší spisovatelé, kteří válku a dusnou atmosféru počínající diktatury sami prožili, se k ní ve svých dílech vyslovili již dávno (Camilo José Cela, Juan Goytisolo, Carmen Laforet, Mercè Rodoreda). Když se však o něčem, co je bolestné a svým způsobem stále živé, nehovoří, nepíše, neanalyzuje se, neznamená to automatické vymazání z kolektivní paměti. Každý je minulostí své země poznamenán aniž chce, aniž si to uvědomuje.

Snad právě proto, že o španělské občanské válce zůstalo cosi nedopovězeno, vzbudila kniha Javiera Cercase (*1962) mezi Španěly takový ohlas, že když v roce 2001 vyšla v nevelkém nákladu 5000 výtisků, brzy následovaly další reedice a statistickými šetřeními se záhy zjistilo, že knihu četlo přes půl milionu čtenářů. Na španělské poměry věc nevídaná, protože je obecně známo, že ve Španělsku se moc nečte.

Sám autor se v jednom rozhovoru vyznal, že kniha je výpovědí o jeho generaci, postmoderní generaci, žijící v době, v níž je těžké rozeznat skutečné hodnoty. „Občanská válka je pro nás cosi velmi vzdáleného a cena zapomnění je vysoká“, prohlásil. Autorovy úvahy pak doplňuje ve vynikajícím doslovu k českému vydání Jan Hloušek: „Vytěsněná minulost může mít za následek lhostejnost, cynismus, ale i resentiment a obnovený obraz nepřítele.“

Kniha by mohla padnout na úrodnou půdu i u nás. Vždyť také my se snažíme vyrovnat s minulostí, také my se snažíme co nejrychleji zapomenout, také nám je zapotřebí poznat hlasy obou stran. Když už pro nic jiného, tak třeba proto, abychom se vyvarovali nebezpečných tendencí některé diktatury omlouvat a nacházet pro ně ospravedlnění v tom, že se jimi předešlo diktaturám možná ještě horším. Diktatura je prostě diktatura.

Možná, že kniha si získala tolik čtenářů i proto, že autor se v ní zamýšlí – navíc velmi čtivě a poutavě – nad věcmi, o nichž dnes přemítat se jaksi nehodí. „Autor dokáže přemýšlet o nebezpečně kýčovitých tématech, jako je hrdinství nebo dobro a zlo v kontextu občanské války a neupadat přitom do stereotypů ani hraní na city, naopak nabídnout jasnou průzračnost myšlenek a osvěžující mravní čistotu“, poznamenal k prvnímu vydání knihy peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa.

Kniha má tři části. V té první, nazvané Přátelé z lesa, vypravěč, shodou okolností také Javier Cercas, seznamuje čtenáře s příběhem, který mu vyprávěl spisovatel Rafael Sánchez Ferlosio o svém otci Sánchezu Mazasovi, též spisovateli, spoluzakladateli, předním ideologovi a představiteli falangy. V závěru občanské války, když republikánská vojska ustupovala přes Pyreneje do Francie a zanechávala za sebou spoušť, byl Sánchez Mazas republikány zajat a několik dní před koncem války měl být popraven. Podařilo se mu však utéci a před jistou smrtí ho zachránil neznámý republikánský voják, který ho při pronásledování sice našel, ale svým druhům neprozradil. Sánchez Mazas se potom několik dní skrýval v lese se třemi republikánskými zběhy; když se pak dostala k moci povstalecká vojska generála Franca, stal se přes noc téměř národním hrdinou.

Vypravěče, novináře a neúspěšného spisovatele tento příběh zaujme natolik, že znovu zatouží vrátit se ke spisovatelské profesi. Rozhodne se, že tentokrát nebude fabulovat, ale napíše příběh ze skutečnosti, v němž se bude držet pouze faktů. Začne pátrat v archivech, zpovídá pamětníky, hltá všechna díla Sáncheze Mazase, aby lépe pochopil pohnutky, které jej vedly k tomu, že se stal falangistou. Chce napsat zajímavý a skutečný příběh skutečně existující osoby, který by přitom nabídl „určitý výklad této postavy a v širším slova smyslu i povahy falangismu, či přesněji řečeno motivů, jež hrstku vzdělaných a vynikajících mužů, kteří falangu založili, dovedly k tomu, že uvrhli Španělsko do zběsilé a krvavé orgie.“ Po prostudování všech pramenů začne Sáncheze Mazase uznávat jako spisovatele, myšlenkově se s ním však nikdy neztotožní. Své literární dílo chápe jako splacení dluhu spisovatelům falangy, kteří po válce zůstali zapomenuti a i přes nesporné literární kvality jejich děl se o nich v literárních kruzích raději moc nemluvilo.

Druhá část knihy, Vojáci od Salaminy, je jakousi rekonstrukcí příběhu o tom, co Sánchez Mazas prožil v republikánském zajetí, a okolnostech, které mu zachránily život. Vypravěč příběh napsal tak, jak si předsevzal: po přísné analýze všech faktů, která sesbíral, nic si nepřimyslel, vyprávění pamětníků, která si protiřečila či mohla vzbuzovat dohady, raději vynechal. Když si však dílo po napsání přečte, zjistí, že příběhu cosi podstatného chybí, knihu odloží a rozhodne se, že ji nevydá. Stejné pocity má i čtenář. I on cítí, že příběh není úplný, že mu schází něco, co v této fázi neumí pojmenovat.

Teprve setkání s chilským spisovatelem Robertem Bolañem, který Cercasovi vypráví také jeden příběh vztahující se k občanské válce, mu pomůže pochopit, kde udělal chybu, co opomenul. Teprve v okamžiku, kdy příběh Sáncheze Mazase doplní o příběh vojáka z druhé strany, bude kniha úplná. Vypravěč si začne klást nové otázky. Jaké pocity zažíval republikánský voják, když se rozhodl darovat život přednímu představiteli falangy, kterého musel znát? Co se odehrávalo v jeho mysli, když hleděl Sánchezi Mazasovi do očí? Až toto zjistí a zakomponuje do příběhu o falangistickém funkcionáři a spisovateli, bude kniha kompletní.

Vypravěč se vrátí ke své knize. Začne horečně pátrat po vojákovi, o němž mu vyprávěl Bolaño. Třetí část knihy, nazvaná Schůzka ve Stocktonu, líčí pátrání po bývalém republikánském vojákovi, který mohl být oním tajemným zachráncem a nyní s největší pravděpodobností dožívá svůj život v zapomnění v nějakém francouzském domově důchodců.

Teprve sepsáním příběhu starého vysloužilého republikánského vojáka Mirallese se kniha stane literárním dílem. Postava Mirallese je na rozdíl od Sáncheze Mazase postavou sice vymyšlenou, ale ve svém vyznění mnohem opravdovější. Najednou nezáleží na tom, zda bývalý voják Miralles je skutečně onen zachránce Sáncheze Mazase, který si v rozhodujícím okamžiku zachoval své lidství. Najednou nezáleží ani na tom, jak se celý příběh odehrál doopravdy. Jediným důležitým faktem je to, že Miralles reprezentuje ty, po nichž sice nejsou pojmenovávány ulice, jak píše Javier Cercas, ale oni jsou těmi, kdo zachraňují civilizaci, protože „mají kuráž a instinktivní smysl pro čest a nezmýlí se v tom jediném okamžiku, kdy opravdu bylo důležité se nemýlit.“
Mezi starým mužem a spisovatelem Cercasem se vyvine křehké přátelství. Miralles začne vzpomínat na své spolubojovníky, na ty, jimž tehdy bylo okolo sedmnácti a nebylo jim dopřáno prožít obyčejný všední život. „Vzpomíná kvůli tomu, kvůli čemu já vzpomínám na otce, kvůli čemu vzpomínají na své otce Ferlosio, Miguel Aguirre a Jaume Figueras a Bolaño na svoje latinskoamerické kamarády, všechny ty vojáky zabité v předem prohraných válkách: vzpomíná, protože i když umřeli před šedesáti lety, ještě nejsou mrtví právě proto, že na ně vzpomíná. (…) Ale až Miralles umře, pomyslel jsem si, jeho kamarádi taky umřou docela, protože už nebude nikdo, kdo by si na ně vzpomněl, aby neumřeli.“ Při rozmluvě se starým vojákem si Cercas uvědomí, proč jeho kniha dosud nebyla úplná: neměla hrdinu. Také nalezne důvod, proč má smysl knihu dopsat a vydat.

Kniha není jen neokázalým vyprávěním o hrdinství, přátelství, španělské občanské válce a lidských osudech jejích protagonistů z obou stran barikády. Je zároveň poutavým čtením o úskalích literární tvorby. Jak si při tom nevzpomenout na pisálka Pedra Camacha z románu Vargase Llosy Tetička Julie a zneuznaný génius! Podobně jako Pedro Camacho chrlil své seriály, při jejichž psaní se přísně držel na vlastní kůži poznané reality, ani spisovatel Cercas se při psaní své knihy o Sánchezu Mazasovi od skutečnosti neuchýlí ani o píď. Přesto však nevytvoří literární dílo; to vznikne až později.

Javier Cercas (skutečný spisovatel) je vynikající vypravěč. Možná i proto kniha vzbudila takový zájem nejen ve Španělsku, ale i v jiných evropských zemích: mistrné přechody mezi skutečností a fikcí čtenáře neustále udržují v napětí. Skutečně existující osoby se mísí s fiktivními postavami, ale navzájem si nepřekážejí, doplňují se, žijící osoby vedou mezi sebou fiktivní rozhovory. Nevíme ani, kolik ze skutečného Cercase se promítlo do jeho jmenovce z knihy; hra autora se čtenářem je dokonalá.

Záslužným počinem je rejstřík skutečně existujících osob, které se v knize vyskytují nebo je o nich zmínka, a chronologie španělské občanské války. Českému čtenáři, který nezná podrobnosti z nedávných španělských dějin, to určitě ulehčí orientaci v díle a pomůže pochopit souvislosti. Sympatické jsou také odkazy na další literaturu o španělské občanské válce, která u nás v poslední době vyšla.

Škoda jen, že kniha nemá poutavější a nápaditější obálku. Voják v zákopu, byť by byl odněkud od Teruelu, až příliš připomíná doby minulé, kdy u nás vycházela spousta povětšinou druhořadých válečných románů z východní fronty.