Je to asi 17, možná 18 let, co jsme šli horama, zapadaný ve sněhu, na zádech batohy s knihama. Pašeráckou stezkou jsme z Polska nosili knihy, které byly v Československu zakázané. Táhli jsem na zádech Havla, Kunderu, Klímu, Hrabala, Škvoreckého, letáky, ilegální noviny, tištěné česky a polsky. Jak jsme tehdy na Poláky žárlili! Saša, Ivan, Ludvík, já i ostatní z Českopolské Solidarnosci. Knížky a letáky šlo přenášet snadno, pokud člověk bengům nevlez přímo před kvéry. Horší to bylo se strojema. Ty jsme pašovali z Maďarska, tahat přes hory xeroxy je nemožný! My měli cyklostyly jak z druhý světový války. Sašův dědeček tak tiskl časopis V boj, za což ho zabili v Osvětimi. Cha, to my riskovali jen pár let. Sašu taky zavřeli a pak pustili. Tomu jsme se smáli. Měli jsme svůj rok 1968 se sovětskou invazí, snad proto byl u nás postih přísnější než v Polsku a Maďarsku. Ale rychle jsme se modernizovali. Z časopisů z podzemních dílen dodnes přežil Revolver revue a týdeník Respekt, který šéfuje tehdejší pašerák Ivan. Když nás právě s Ivanem na horách sebrali a zavřeli v smrdutém polském vojenském vězení, netušili jsme, že jsme poslední generace literárního undergroundu. Že přijde svoboda a konzum a globalizace a celý tenhle jarmark. Kdepak!

To je známý, že ve střední a východní Evropě, nemluvě o Balkánu, je historie pořád ohromně důležitá. My, dnešní čtyřicátníci, vyrostli v dobách, kdy býti básníkem znamenalo býti bojovníkem za svůj národ a jazyk, a navíc jsme se, často přiopilí a zhulení, cítili nejlépe v dekadentních kulisách zděděných po beat generation a revoltách šedesátých let. Žili jsem z historie. Snili o dobách, kdy André Breton jezdil pro inspiraci do Prahy, opíjet se s Nezvalem. Chlubili jsme se, že překlady Luise Ferdinanda Celina vyšly úplně první v češtině a chlubíme se tím dodnes! Počítali jsme v kolika překladech vyšel Švejk a těch Haškových 30 piv denně nám nepřipadalo zas až tak jako extrém. Opisovali jsme Franze Kafku a měli z něj stejné komplexy, jako on ze svého otce. Byli jsme odsouzeni žít v sovětském impériu, ale to nebylo nic dramatického, protože jsme nic jiného neznali. Západ byl Mars. S prvním Američanem jsem mluvil v 25 letech. Divil jsem se, že nezná naši podzemní modlu, filozofa Ladislava Klímu, který překusoval živé myši. Mluvím o izolaci a taky o blaženství izolace. Roky se pohybuju na veletrzích, autorských čteních a tak vím, jak mě to obrušuje. Jak cyničtím. Počítám prodané výtisky. Hluboce nenávidím letadla a vlaky. Nesnášim už dokonce i svoje čtenáře. A vlastně mě to už přestává zajímat. Literatura. Ceny. Média. Ten byznys. To dřív nebylo. Uvěřitelná média jsme tiskli v podzemních dílnách, poslouchali zakázaný rozhlas a pro svobodné noviny riskovali kriminál.

Moderní česká literatura pro nás začínala válečnou Skupinou 42, bandou malířů a básníků kolem Jiřího Koláře, autora mj. věty: Dospěješ až pochopíš, že svět není koncentrák. Kolem mladého Hrabala a Jana Hanče, autora deníkových zápisků. Studovali jsme knihu Pan Theodor Mundstok od Ladislava Fuchse, kde se hrdina, Žid, připravuje na vězení, a připravovali se na vězení podle té knihy. Básně Jiřího Koláře zhudebnila kapela Plastic People, kterou nám zas záviděli Poláci. Šéf kapely, básník a teoretik podzemní kultury Ivan Jirous si odseděl 9 let. Opravdový básník a hrdina! “Kriminál a putyka, chléb vezdejší básníka,“ psal jak Francois Villon. Co píšeš, musí být podloženo tím nejcennějším, co máš, tvým životem. To byl ten nesmiřitelný zákon undergroundu. Na hraní nebyl čas. Tvé okolí tě chtělo zavřít a zničit. Recitovali jsem si své básně s chmurným patosem, vědomi si toho, že vše co děláš, může být kdykoli naposledy. Takhle jsem napsali spoustu blbostí. Petr Placák ne, to je dobrej autor. Zavřeli ho Češi, to bylo normální, ale navíc taky stihnul chvilku sedět v Polsku. I Jura Krchovský psal a píše dobře. Ten zas vysmejčil kdejakej blázinec a po každý sbírce prosil bolševika o euthanazii. Nedokázal jsem si představit, že lze žít jinak. Jezdit na stipendia. Vydávat knihy. Vykládat žasnoucím studentkám, kde všude už mě přeložili! Být kolečkem v byznysu. Jedním z mnoha mravenců, okusujících hromadu papíru.

Literatura katakomb se už dávno přelila přes nákupní pulty. Zůstalo z ní jen pár autorů. Vesměs ti, které jsme pašovali. Po patnácti letech přichází nová literární generace. Teprv tihle se mohou s posměchem ohlížet za tou neuvěřitelnou dobou, kdy poetics bylo politics. Asi nebude náhoda, že čeští prozaičtí debutanti se na historii dívají jako na rakev a své rukopisy do Čech posílají často z ciziny. Jako Tomáš Kolský, jehož Ruthie a barevnost světa se odehrává v Izraeli. Petra Hůlová, která našla téma v Mongolsku. Kateřina Rudčenková, která knížku Noci, noci psala na stipendijních pobytech v Německu a Rakousku a přišlo jí to normální. Milena Oda, která už rovnou píše německy. Magdaléna Platzová, která svůj milostný příběh narvala do Indie. Mladé talenty z Čech, zdá se, prchají. Ovšemže píšou česky. Ale bez rizika, bez hysterie. Teprve tihle literáti nevzdorují ani germanizaci ani sovětizaci. Vědí, že jejich knížky jsou zboží. Petra Hůlová: Jsou to jen popsaný papíry, ne život. Jednou se knížka povede, jindy ne, to je to celý. Dnešní mladí čeští spisovatelé mají na literaturu velice střízlivý a skeptický pohled. A lidé je čtou. Střízlivost, to je ta česká literární revoluce 21. století. Vůbec to nechápu, ale mám radost.