Tyto básně...
za tyto básně za tuhle sbírku papírů tenhle
houf kousků které se snaží ještě dýchat
ta jemná drsná slova mnou pospojovaná
zaplatím svou spásou

občas jsou horší než činy spíše určitější
čas který plyne je nezjemňuje a nepřikrášluje
odkrývá v nich trhliny jejich odřené zdi
střecha se hroutí a prší

pravda je že se v nich nenaleznu úkryt ani námitku
ve skutečnosti od nich prchám jako od dávných prokletých měst
jež zpustošily nemoce katastrofy
cizí a skvělí králové
horší než bolest jsou tyhle
trosky jež jsem vztyčil a žil a nechal žít
hrál na dvě strany
mezi tímto světem a jeho krásou

a nestěžuji si vždyť
ani zlato ani slávu jsem nechtěl když jsem je psal
ani štěstí ani neštěstí
ani dům ani odpuštění

Málo se ví
Nevěděl jsem že
nemít tě může být sladké jako
volat tě jménem abys přišla i když
nepřijdeš a není tu nic než
tvá nepřítomnost tak
tvrdá jako rána kterou
jsem si dal když jsem na tebe myslel.

(Cólera buey, 1971)

Déšť
Dnes prší moc a moc
a zdálo by se, že umývají svět.
můj soused od vedle kouká na déšť
a přemýšlí, že napíše milostný dopis/
dopis ženě, která s ním žije
a vaří mu a pere prádlo a miluje se s ním
a podobá se jeho stínu/
můj soused té ženě nikdy neříká milostná slůvka/
vchází domů oknem a ne dveřmi/
dveřmi se vchází do mnoha míst/
do práce, do kasáren, do vězení,
do všech budov světa/
ne však do světa/
ani do ženy/ani do duše/
tedy/do oné truhly či lodi či deště, který tak nazýváme/
jako dnes/kdy moc prší/
a dá mi práci napsat slovo láska/
protože láska je jedna věc a slovo láska je jiná věc/
a jen duše ví, kde se ty dvě setkávají/
a kdy/a jak/
ale co může duše vysvětlit/
proto má můj soused v ústech bouři/
slova, která troskotají/
slova, jež nevědí, že je slunce, protože se rodí a umírají té stejné noci, kdy miloval/
a nechávají v mysli dopisy, jež nikdy nenapíše/
jako to ticho, které je mezi dvěma růžemi/
nebo jako já/jenž píšu slova, abych se vrátil
ke svému sousedovi, jenž kouká na déšť/
na déšť/
na mé vyhoštěné srdce/

(Interrupciones 2, 1988)