Období babího léta a nadcházejícího podzimu je pro francouzské literární dění každoročně řádně horkým obdobím: vychází největší počet novinek za celý rok, nečeká se tedy - jak bychom dle naší zkušenosti usuzovali - na čas předvánoční. Začátek školního roku, v literárních kruzích čas "rentrée littéraire", začíná bojem o literární ceny. Jejichž udílení na přelomu října a listopadu je vrcholem podzimního literárního deliria. Goncourtova cena, Cena Femina, Médicis či Renaudot jsou těmi nejlepšími vstupenkami na pulty stále přeplněnějších knihkupectví. Třebaže se každoročně na stránkách novin i odborných časopisů laureáti i porotci ocitají v nelichotivém světle kritiky, zůstává tato hra nejdůležitější hybnou silou v marketingové válce mezi nakladatelstvími. Dobře vědí, že udělení jedné z cen zvýší až desetinásobně prodej knihy a jejího vydavatele může zachránit na další rok. V letošním roce dostává příležitost najít si své čtenáře 669 (slovy šest set šedesát devět) nových románů, přičemž zahraničních je "jen" 217 z nich.

Válka o ceny a potažmo o čtenáře probíhá na několika frontách a v zájmu nakladatelství je, aby na každé z nich mělo svého koně. Nejdůležitější je přirozeně ta, jejíž představitelé nejsou sice spisovatelskými hvězdami a svými knihami zatím nelámou rekordy v prodeji, jsou ale očekáváni jako aspiranti na podzimní literární ceny. Některé poroty již uveřejnily své první seznamy kandidátů a na několika titulech se vzácně shodli: hned na čtyři ceny je navržen Jean-Paul Dubois za román Francouzský život (nakl. L´Olivier). Jean-Paul Dubois, dlouholetý dopisovatel časopisu Nouvel Observateur, má za sebou více než desítku vydaných knih a spolupráci na filmových scénářích. Jeho nejnovější román už sklidil první vavříny: dostal cenu obchodního megastoru FNAC, což je snad ta nejlepší visačka, kterou mohla kniha na startu dostat. Časopis Lire v recenzi na Francouzský život nešetřil superlativy, označil román nejen za knihu podzimu, ale celého roku. Vypravěč - sportovní novinář prožívající krizi středního věku - podává osobité svědectví o francouzské společnosti, časově vymezené vládou de Gaulla a Chiraca. Na pozadí zlomových historických událostí (nástup de Gaulla k moci, květen 1968, Francova smrt…) popisuje své životní zážitky (bratrova smrt, první vášnivý polibek, sexuální zkušenosti). Tato generační výpověď dnešních padesátníků má velkou naději stát se vyhledávanou knihou, neboť - dle kritiky - "je to náš společný příběh, který zůstává zároveň velmi osobní".

Mezi dalšími adepty na literární ceny se objevuje i Eric Fottorino s románem Korsakov (Gallimard). Také Fottorino je novinář (Le Monde) a první knihu vydal v roce 1991. Jeho nejnovější román je emotivním příběhem lékaře postiženého obdobou Alzheimerovy choroby. Formou intimního deníku se ke čtenáři dostává bolestná reflexe života muže, jenž si ve strachu ze zapomnění vše zapisuje. "Fottorinovy postavy se podobají hrdinům antických tragédií, čtenáře nepustí, dokud se nenaplní jejich osud," píše kritika a dodává: "Čtenáři, připravte si kapesníky."

Další ostře sledovanou linií na bojištích knižního trhu jsou autoři debutující, jichž je v letošním podzimu 138. Někteří sarkastičtí komentátoři nazývají tuto skupinu "les livres mort-nés" a dokonce ji označují za poslední módní výkřik mezi literárními žánry. Knih odsouzených k rychlé smrti asi bude většina, neboť ti opravdu úspěšní by se dali za uplynulých patnáct let spočítat na prstech jedné ruky: v roce 1990 Jean Rouaud (Pole cti, Goncourtova cena), 1992 Amélie Nothombová (Vrahova hygiena, česky 2001) a v roce 1996 Marie Darrieussecqová (Prasečiny, česky 1999). Mezi těmi, které by tento neblahý osud mohl minout, se mluví o Gaspardu Koenigovi, jenž v románu Octavovi bylo dvacet let (Grasset) vytvořil pandán Proustova Hledání ztraceného času. Autor, Octavův vrstevník, student filosofie a spolupracovník Magazine littéraire, vybral jednu z vedlejších postav a věnoval jí celý román. Koenigův román obsahuje hojné citace z původní předlohy, zároveň však vede pomyslný dialog s Proustem. Recenzenti oceňují jak autorův styl a humor, tak potřebnou dávku odvahy pustit se hned v prvotině do tohoto velikána francouzské literatury. Hélene Frappatová je další debutantkou, již kritika zaznamenala. Román S výhradou (Allia) tvoří 447 bodů: citací, fragmentů korespondence slavných osobností (Rousseau, Kant, Lyotard), na nichž nám autorka odhaluje "malé a velké lži". Její první román - jak píše odborná kritika - se nalézá někde v půli cesty mezi fikcí a autobiografií, osobitým způsobem v něm rozpracovává téma lži. V oněch 447 bodech projde svým životem, svými lžemi, pochybnostmi, které prokládá citacemi filosofů, jimž se obdivuje.

Další skupinu jmen tvoří očekávaní autoři, velká jména současné francouzské literatury, třebaže původem pocházejí z Belgie, jako Amélie Nothombová, která s železnou pravidelností už dvanáctou sezonu publikuje nový román a jejíž knihy okupují první příčky prodejnosti. Ten letošní má název Životopis hladu a autorka v něm těží ze vzpomínek na prvních dvacet let svého života. Dětství a dospívání strávené na cestách mezi Asií a Amerikou tvoří pozadí, na němž rozpoutává svůj hlad po objevování. Podle kritiky se tento román odlišuje od předchozích především notnou dávkou humoru, se kterou autorka sleduje svůj život vedle otce, povoláním diplomata. Christine Angotová proslula před lety kontroverzním románem Incest (česky 2003) a dnes se představuje s románem Vyšinutí (Stock). Možná v touze navrátit dobu své velké popularity anoncuje své dílo jako "román se skutečným příběhem a skutečnými postavami". Jelikož její hrdinové jsou manželský pár ze světa filmového show-businesu, není prý pro zasvěcené těžké odhalit, o koho se jedná. Odezvy kritiky však tuto skutečnost nijak neoceňují, naopak připomínají, že módě tohoto stylu je už dávno odzvoněno. Českému čtenáři známá Camille Laurensová (V náruči mužů, Láska, román, česky 2002, 2004) přichází s románem Ten, kdo chybí (Léo Scheer). Všudypřítomná autobiografie v románech Camille Laurensové nechybí ani zde. O ztrátě syna hovoří již její kniha Philippe (1995). V té letošní se na tuto ztrátu pohlíží z hlediska rozbitého partnerského vztahu, o němž jsme si mohli přečíst v knize Láska, román. Zdá se, že nezůstaneme ušetřeni žádného emotivního přerodu u této autorky.