Devět rozměrů. Antologie nejnovější ruské poesie. NLO, Moskva 2004, 406 s.

Letos se na ruském knižním trhu objevila antologie, mapující nové básnické osobnosti po roce 1989. Kniha úzce souvisí s projektem Dmitrije Kuzmina Babylon, jenž po patnácti letech existence uzavírá svou činnost a kniha je tak shrnutím dlouholeté snahy objevovat mladé autory a dát jim prostor k sebevyjádření.

Babylon tvořily různé druhy činností: pravidelné „úterky“ poetického čtení v klubu Avtornik, vydávání každoročního almanachu, publikace přibližně třiceti knih v sérii Knihovna mladé literatury, několik festivalů, z nichž největší, Festival mladé poezie, se koná v návaznosti na celosvětový den poesie (21. března) a letos se konal v Rusku počtvrté. Vystupovali na něm téměř všichni mladí autoři, kteří v posledních letech získali některé z prestižních literárních ocenění.
Například výherci soutěže Debut Danila Davydov, Dina Gatinová, Marianna Gejdeová, Šiš Brjanskij, laureát ceny Triumf Linor Goralik, laureát ceny Moskevský účet Stanislav Lvovskij, výherce soutěže Moskevský slam Andrej Rodionov a Uralský slam Vasilij Čepelev. Jako hosté na festivalu vystupovali i někteří starší básníci a básnířky – například Věra Pavlovová nebo Sergej Gandlevskij.
V dalším z projektů Dmitrije Kuzmina, zaměřeném na básníky ze vzdálenějších částí Ruska, pak vystupovala řada autorů z Novosibirska, Petrohradu, Voroněže, Ivanova, Samary, Kyjeva, Rigy a také z literárně velmi silné Kazaně. Patnáct let existence slaví Babylon rozsáhlou antologií a také ukončením činnosti. Jak vysvětluje Dmitrij Kuzmin – důvodem se stal vkročení nové generace na literární scénu: „Je zřetelné, že autoři, kteří dnes vstupují do literatury (a pohybují se kolem věkové hranice dvaceti let), mají odlišné vnitřní naladění, chápou se zcela jinak v literárním prostředí a proto i jinak píší. Generace devadesátých let dvacátého století přestala být nejmladší, poslední, proto je asi načase pokusit se o první bilanci.“
Antologie vyšla spolu se zvláštním číslem literárního časopisu NLO (Novoje litěraturnoje oborzenije, č. 62), v němž se nahlíží moderní poesie literárněvědně a filosoficky. Zatímco tato teoretická část vyvolala rozpačité reakce (například v časopise Arion), kniha sama se stala mnohem úspěšnější částí projektu. Literární kritik Gleb Morev ji dokonce označil za „největší vydavatelský čin v oblasti poesie v posledních letech, jenž je pokusem představit celé spektrum poesie devadesátých let“. Dmitrij Kuzmin tento výrok poopravuje v tom, že antologie nemá zachycovat celé spektrum poezie devadesátých let, jde především o autory, kteří vítězili v soutěžích posledních deseti let.
Způsob jejich výběru byl přitom dosti netradiční: kniha je rozdělena do devíti částí a každou z nich měl na starost jeden editor. Jeho úkol spočíval v tom, aby vybral deset – pro něj nejzajímavějších – autorů daného období a představil je co nejvýstižnějšími ukázkami jejich tvorby. Z devíti editorů se jednalo v sedmi případech o básníky, často náležící k okruhu zmiňované generace devadesátých let, jako třeba překladatel Catulovy poesie a autor klasických veršů Maxim Amelin, básník marginality a kontrakultury Danila Davydov, stoupenec rižské poetické školy Sergej Timofjejev, či jeden z nejstarších básníků této generace – Dmitrij Voděnnikov. Jejich volbu pak doplňovaly „pohledy zvenčí“, především staršího básníka Bachyta Kendžejeva, italského slavisty Massima Mauricia či „bonusová“ desátá část, kterou sestavil coby editor nakladatelství Novoje literaturnoe obozrenie, básník Ilja Kukulin.
Kniha je tak složena z desíti pohledů na jednu poetickou generaci a nachází se v ní sedmdesát sedm autorů. Antologie mají tu nevýhodu, že se jako celek mohou rozpadat, působit roztříštěně. Přes velký počet editorů se však knize Devět rozměrů podařilo udržet vlastní tvar. Všech téměř osmdesát básníků a básnířek jistě nevstoupí do dějin ruské literatury, práce všech dohromady však tvoří generační výpověď. Antologie dobře poslouží všem, kdo mají zájem o současnou ruskou poesii, a může se stát dobrým vodítkem pro případné překladatele.