…Ale svět je tvořen činy, akcemi … konkrétními věcmi, které však poté pominou, protože čin, spisovateli, se uskutečňuje, děje … a děje se jen v ten přesný okamžik, a pak zmizí, už není, byl. A proto, aby zůstal, je zapotřebí slov, která ho udrží na živu, jsou jeho svědky. Není pravda že verba volant. Verba manent. Ze všeho toho co jsme, ze všeho toho co jsme byli, zůstávají slova, která jsme řekli, ta slova, která ty teď zapisuješ, spisovateli, a ne to, co jsem udělal v tom daném místě a v tom daném okamžiku. Zůstanou slova … ta moje … hlavně však tvoje, slova jako svědci. Slovo není na počátku, je na konci, spisovateli. Ale kdo svědčí pro svědka? Potíž je v tom, že tento svědek nemá svědky…

…Ale i přesto, co jsem předtím říkal, mám oproti tobě jednu výhodu, příteli, já jsem hlas, a to tvé jsou pouze písmena, to mé je hlas … písmena jsou hluchá … ty zvuky, co teď slyšíš ve vzduchu na tvých stránkách zemřou, ta písmena je upevní a zabijí, jako nějaká fosílie zakonzervovaná v křemenu … psaní je jenom fosilní hlas, co už nežije, duch, kterého mělo díky těm vlnám vibrujícím prostorem, zmizel… za chvíli tu už můj hlas nebude, zbudou jen tvá písmena … jistě, můžeš si jej nahrát na svůj přístroj, ale i tak bude mrtvý, budou to i tam jen ta stejná slova, neměnná, bez touhy po nekonečnu, ne hlas, jen památník nějakého hlasu … ale to co ti právě říkám, i když s velkou námahou, těmi mými řachlavými hlasivkami, co skřehotají, chraptí, tato slova jsou živá, protože jsou mým dechem, dokud ho ještě mám … hlas je dech, spisovateli, zaposlouchej se, slyšíš to těžké ticho venku přerušované pláčem cikád? A ten dusný dech srpnového venkova … slyšíš ho? ... dýchá jako ty a já, i vše kolem dýchá, tato koule otáčející se v prostoru, my co se otáčíme na ní, a prostor ve kterém se otáčíme, a vesmír ve kterém se otáčí ten prostor, a vesmíry ve kterých se otáčí vesmír … ale teď nemysli na kroužení země, spisovateli, mysli raději na mou hlavu, strašně mě rozbolela, zrovna teď, když jsem na samém konci, bolesti hlavy jsou k smrti děsné, horší než my, podívej se, jestli najdeš něco na komodě, nějakou tabletku … a taky bůh, jestli je, dýchá … kdoví jaké musí mít plíce … kosmické, řekl bych, s obrovskými alveolárami, co se otevírají a zavírají jako čelisti při nepředstavitelném nádechu, ale dýchá … dnešek je mým posledním dnem, nebo předposledním, přesně to nedovedu říci, ale věř tomu, co ti říkám, můj dech je u konce, cítím to, a tak i hlas, tento hlas, co ti vyprávěl život jak dovedl, promiň mi, chtěl jsem to dělat lépe, ale i ty jednou pochopíš … život se nevypráví, to už jsem ti říkal, život se žije, a zatímco ho žiješ už je ztracen, unikl … takže to, co jsi slyšel, je jen znovu probuzený čas, ale není to čas toho dechu co byl živ, to je neopakovatelný dech, ten se může pouze vyprávět, jako nějaký gramofon … A taky si uvědom, že jsem ti nevyprávěl nic nového, vyprávěl jsem ti starodávný příběh, Historie nám tento příběh vyprávěla už na tisíc způsobů, chudák, ani ona nemá, stejně jako my lidé, moc na výběr, to už musel někdo říci … takže pokaždé se musí někdo obětovat, kvůli obecnému blahu …na začátku našich dějin to zbylo na Jidáše, a podívej se na to pohrdání co následovalo, bylo by zapotřebí zamyslet se lépe nad obětí, kterou přinesl, není vůbec lehké udělat jeho rozhodnutí, i když pro obecné blaho, je to vyšší rozhodnutí, rozhodnutí ze všech rozhodnutí, zasloužil by si být rehabilitován, vzhledem k tomu, že jsou dnes rehabilitováni lidé, škoda mluvit … je tu jeden tvůj argentinský kolega, který čelil tajemnu jako málo kdo, znovu a znovu jsem ho četl … fenomenální … ale dělá z toho jakousi tezi, možná poznal málo život, znal více jeho mechanismy, ty co nazýváme paradigmata … Ale když půjdeš za tato paradigmata často najdeš jen lejno, a to je těžké vyřešit, lejno nemá žádné východisko … Mluvíš o nějakém hrdinovi a narazíš na lejno … co z něho uděláš, nějakou sochu? Proč ne, tištěná slova mají v podstatě tuto funkci, i ty slouží pro budoucí paměť jako sochy, paměť a zároveň zapomnění, protože ta první bude jednoho dne pohlcena tím druhým …ale kdyby bylo alespoň zapomnění, už to by bylo hodně, protože předtím by byla paměť, která, jak se říká, se vztahuje ke skutečnosti, a já se obávám, že slova se klamou když si myslí, že ji mohou uchopit … podle mě z ní zachytí jen její mechanismus, a už jsme zase u paradigmatu … Ale pod tím vším, život … život bují jako když nadzvedneš kámen a najdeš mraveniště, a mravenci prchají všemi směry … my to nazýváme mraveništěm, a na tom bychom se shodli, ale mraveniště se skládá z mravenců, kteří mezitím všichni utekli. Co ti zbude? Díra. Kopej, klidně kopej.

Pozn. překl.: často se objevující tři tečky jsou součástí originálu, nic není vynecháno.