Francesco Petrarca
Arezzo, 20. 7. 1304 - Arqua, 19. 7. 1374

Jak se zdá, neklid, který ho bude provázet celý život, dostal Petrarca do vínku hned při svém narození. Jeho rodiče byli vypovězeni z Florencie během čistek, které tam prováděli vítězní černí guelfové, a Francesco se narodil během prvních let exilu v nedalekém Arezzu. Léta dětství trávil také v Incise v údolí Arna a v Pise. Později se otec, notář Petracco (“Petrarca” je polatinštěné příjmení, které si básník vytvořil) rozhodl hledat práci u papežského dvora v Avignonu a rodina přesídlila do provensálského Carpentras. Francesco a jeho bratr Gherardo navštěvovali místní školu, pak školu v Monpellier a nakonec je otec přinutil studovat práva v Bologni. Bratry však takováto studia nepřitahovala a raději se seznamovali s prehumanistickou literaturou, s milostnou poezií i s jejími půvabnými inspiracemi.

Po smrti otce v roce 1326 se bratři vrátili do Provence, volnější, ale zatížení existenčními starostmi, neboť macecha a soudní spory s ní je připravily o otcův majetek. Petrarkovi se podařilo vstoupit do služeb mocné rodiny Colonnů, což mu zajistilo slušné živobytí a dovolilo mu i podporovat bratra, jenž se později rozhodl vstoupit do kláštera. Petrarca naproti tomu jednoho rána vstupuje do kostela sv. Kláry v Avignonu, je to 6. dubna 1327, na Velký pátek, a tam poprvé spatří Lauru.

Nepříliš náročné pracovní povinnosti u Colonnů, vesměs diplomatického charakteru, přijetí nižšího svěcení a získání obročí Petrarkovi umožnilo koupit si dům na venkově, v nádherném údolí Vaucluse rozkládajícím se podél řeky Sorgue, a věnovat se studiu antické literatury a filozofie, v nichž brzy získal mimořádnou kompetenci. Poté, co začal publikovat i ukázky ze svých vlastních prací, nejprve básně v latinských hexametrech, jeho sláva dále vzrostla a rychle se šířila, až mu vynesla v roce 1341 neslýchanou poctu, korunovaci vavřínem na římském Kapitolu.

Studium, psaní a cestování, to jsou hlavní náplně Petrarkova života. Podniká dlouhé cesty do Německa, do Flander, do Pyrenejí, do Říma a Neapole, ve 40. létech 13. století žije střídavě ve Vaucluse, v Parmě i jiných italských městech. Vzniká řada latinských spisů, která mu zaručuje obdiv širokého publika i mocných vladařů. Pro své vytříbené stylistické schopnosti, vzdělání, dokonalé vystupování a charisma je vyhledávaným společníkem a diplomatem.

Významným a tragickým mezníkem je rok 1348, kdy umírá řada Petrarkových přátel (i Laura) a pohled na všeobecný zmar v něm zanechává mocnou stopu. Na začátku 50. let se navrací do Vaucluse, kde se snaží dokončit svá věčně rozpracovaná díla. Konkrétnější obrysy v této době dostávají dva veliké projekty: soubor korespondence a sbírka italské lyrické poezie Zlomky v lidové řeči (Rerum vulgarium fragmenta), od 19. století známější pod titulem Zpěvník (Canzoniere). V ní se ocitnou básně pocházející již z mládí, ale teprve nyní se Petrarca rozhoduje pro geniální řešení vystavět z jednotlivých básní básnický deník zachycující lásku k Lauře, žal po její smrti a nakonec obrácení se k duchovním hodnotám. Existenci Laury se nikdy nepodařilo doložit a zdá, se že byla jen snem, personifikujícím vavřín (laurus), symbol básnické slávy.

V roce 1351 Petrarca píše Karlovi IV. a vyzývá ho k tomu, aby se lépe staral o své císařské povinnosti a obnovil mír na Apeninském poloostrově. Karel však byl na rozdíl od Petrarky pragmatik a než se pouštět do těžko uskutečnitelných podniků, raději se věnoval svému malému českému království. Petrarka mu za to mnohokrát ostře vyčinil a zvláště mu nemohl zapomenout jeho úprk z Říma po císařské korunovaci. Přesto se mezi Petrarkou, Karlem a jeho dvorem (Jan ze Středy, Arnošt z Pardubic) rozproudil korespondenční styk a Karel se snažil všemi způsoby si Petrarku předcházet.

Nejisté poměry a ochlazení vztahů s Colonny Petrarku přimělo najít si mocného ochránce. Ze všech nabídek si vybírá milánská knížata Visconti. Do Milána se stěhuje v roce 1353 a ve službách knížecí rodiny podniká důležité diplomatické mise. V roce 1354 se setkává na italské půdě s Karlem IV., do Prahy cestuje v roce 1356, v roce 1361 je u francouzského krále v Paříži.

Po osmi letech v Miláně to básníka táhne zase dál. Zvláště jeho pobyty v benátském kraji jsou stále častější, až se tam odstěhuje úplně – nejdříve do Benátek, pak do Padovy a nakonec si nechává postavit domek v městečku Arquà v euganejských kopcích nedaleko Padovy. Zde, v péči své dcery Francesky a její rodiny a opět v lůně přírody připomínající mu milovanou Vaucluse, básník dokončuje svá díla. Ráno 19. července, den před svými 70. narozeninami, je nalezen mrtev ve své pracovně, skloněn nad knihou.

Do historie se Petrarca zapsal zejména jako zakladatel moderní evropské lyriky, neboť jeho dílo představuje kvalitativní skok oproti lyrice středověké. Petrarkovy milostné motivy, duševní neklid, sepětí s přírodou, metrické inovace a hlavně výjimečný básnický talent a krystalická krása jeho poezie z něj činí jednoho z největších básníků evropské historie a literáta, který pro svůj nesmírný vliv na formování evropské literární tradice nemá obdoby.

Ještě předtím, než se stal básnickým modelem, byl Petrarca ceněn jako skvělý filolog, znalec antiky a latinský autor. Je považován za otce humanismu, myšlenkového proudu navracejícího se k antice, kladoucího důraz na pozemské konání člověka, jehož se snaží formovat v dokonalou bytost. V tomto duchu se snažil vystupovat i sám Petrarca, a přestože realita asi byla někdy odlišná, snažil se být potomkům vzorem ctnostného literáta. Stal se svědomím své doby: významná byla jeho zmíněná politická činnost a pozice nezávislého intelektuála. Přesvědčoval papeže, aby se vrátil zpět do Říma, a stíhal rozmařilou církev tvrdou kritikou. Přemlouval císaře k rekonstrukci římského impéria a podporoval revolucionáře Colu di Rienzo, kterému se na několik let podařilo obnovit v Římě republiku. Na poli literatury a filozofie se pokusil o vzkříšení zapomenutých žánrů a témat a jejich spojení s křesťanskými hodnotami. I v tomto bodě je jeho přínos kulturnímu klimatu 14. století zásadní.

V dějinách evropského myšlení bývá Petrarkovi často vyčítán jeho idealismus, zvláště v porovnání s Dantovou urputností nebo Machiavelliho a Ariostovou pragmatičností. Domnívám se, že rozpor se nenachází v hodnotové oblasti, kde jsou tito pánové vcelku zajedno, ale v metodě. Metodou Petrarkovou bylo exemplum, ideální příklad, kterým se snažil vychovávat i tam, kde nečekal, že jeho slova padnou na úrodnou půdu. Co je ale zásadní, na rozdíl od mnohých nebezpečných idealistů si svůj idealismus plně uvědomoval a používal ho zcela konstruktivně. A nechť posoudí historikové a filozofové, co bylo lidstvu více ku prospěchu.