Nakladatelství Labyrint začalo vydávat knihy pro děti. A má dobrý start. Dnes již téměř nedostupnou knihu nakladatelského redaktora, překladatele a básníka (parafráze Háfízovy poezie), autora rozhlasových her a knih pro děti (Majka hraje na Šalmaje, Měsíc spadl do rybníčka) Richarda Kubeše (Brno 1920 – Praha 1977) Kvik pluje na jih (1946) převyprávěl Luděk Janda, graficky ji zpracoval Michal Cihlář. Trojí dobrá volba.

Především jde o podařený, napínavý příběh. Kvik je alka (alka malá, vodní pták, žijící v polárních oblastech na severní polokouli - M. Cihlář, dvorní úpravce a výzdobce pražské ZOO, mimochodem na konci knihy slovně i na obrázcích vysvětluje rozdíly mezi tučňáky a alkami). Literárně je z rodu vypečených pikarů. Rozpustilý cestovatel, odvážný, trochu ješitný, se silnou touhou po volnosti a legraci. Nové přátele či ctitele si získává cirkusovými piruetkami a jednoduchými gagy (třeba na policii), nová prostředí nahlíží vždy ze zvláštních úhlů – na lodi zkoumá kotelnu, při stěhování si vymění místo s budíkem, aby ho zachránil, v zábavném parku si vleze do duté hlavy stříkajícího mrože... Rytmus děje je umně rozfázován, od bezskrupulózního bratrského "pošťuchování" na domovské ledové kře přes hovor s Kvikovým zasvětitelem starým Mrožem, souboj s medvědem a zvláštní, mírně prorocký sen před cestou až po slávu statečné alky v hlavních švédských novinách (to už je skoro jako po celém světě, viďte?).

Děj se tedy valí jako sněhová koule a autoři jej prokládají kapitolami plnými dobře známé atmosféry starých dětských knih: je tu touha po slunci, je tu sladkost ochočování si jiné bytosti, pocit přináležitosti k rodině, ale i velké náhody a tajemství, skrývaná pod sněhem a odkrývaná pak pod teplým žlutým svitem lampy a při vůni silného čaje. Jsou tu taky rozpustilosti líčené se sympatiemi, citace z "opravdických novin" a hlavně oblíbené dětské znaky dobrodružství a identity (badatelova závěť; svetr s nápisem Kvik, medaile za statečnost a za humor, gumový Kvik jako hračka pro děti – podobnou radost ze zanechávání vlastních stop nyní vidíme a někteří i zažíváme ve volební kampani, díky odznakům a nálepkám budeme Kvikovi a jeho malým obdivovatelům rozumět ještě lépe). Je to zkrátka klasická próza pro děti se vším příjemným, co k tomu patří. A vyústění je docela překvapivé.

Míru převyprávění nemohu posoudit, neboť se mi nepodařilo z knihovny dobýt originál. Mohu tedy jen říct, že tento Kvik je napsán průzračným jazykem, bez ornamentů, s citem pro změny atmosféry, ale i perspektivy vyprávění. Bez zaškobrtnutí. "Všichni byli zabráni do práce a vůbec si nevšimli, že zapomněli zavřít dveře srubu. A to se na severu nevyplácí. Především je tam zima a otevřenými dveřmi táhne ledový vítr. Člověk může velmi snadno chytit průvan... Průvan ještě není to nejhorší. Ze všeho nejhorší jsou lední medvědi. Jsou strašně zvědaví a všude vlezou. Když lední medvěd vidí otevřené dveře, řekne si: ,Tam jistě žijí lidé. Půjdu se k nim podívat a sežeru je.'"

A k té třetí volbě: výtvarně je kniha přitažlivá; veselá, srozumitelná, nikoli doslovná. Michal Cihlář má v zobrazování zvířat pro děti velkou zkušenost a zdá se, že ho to ještě baví. Například kompozice obrázku na zadní straně obalu (dva mroži, dvě ryby, lední medvěd, slunce, kry, voda a na srázu zástup alek) vytváří dojem důstojnosti a hloubky až elegické. Výtvarník bude vystavovat svou tvorbu volně spojenou s touto knihou letos v červnu v Galerii Pod kamennou žábou v Českých Budějovicích, v červenci ve Zlíně (Knihkupectví a galerie Artforum), v listopadu v pražském Divadle Minor. Další kniha edice Raketa je sázka na jistou kvalitu, chystá se překlad Stromu života od Petra Síse, knihy o životaběhu Charlese Darwina. Snad edice nesklouzne ke komerci, přejme jí to.