Všichni známe ten pocit, jsme uprostřed života, chtěli bychom psát nebo něco dělat, a nevíme přesně co a jak a vůbec. Francesco Micieli, syn kalabrijských emigrantů, působící v Bernu jako spisovatel, bezútěšnost tvůrčích období v životě spisovatele neskrývá. „Od té doby, co po emigrantské trilogii hledal nové téma, byl nesvůj, vypadal jako rostlina, kterou někdo zasadil do příliš velkého květináče.“

Co tak člověk dělá celý den, když neví, co dál?

Trochu okouní, neví přesně, co s časem, prostorem a životem vůbec. Porozhlédne se a sbírá fragmenty, zalistuje v albu života s fotografiemi své existence a například se podívá z okna: „Bojovat proti svému obrazu jako některé pěnkavy, které tvrdošíjně nalétávají na okenní tabulky, protože se nemohou poznat. U Klause byla taková pěnkava. Přiletěla ze stromů českého velvyslanectví do sousedních oken. Boj s vlastním obrazem v zrcadle.“

Klaus se ale nerozhlíží jen tak kolem, v jeho životě je samozřejmě také žena. Irho má klasické fantazie věčného rebelanství, které se ve švýcarské literatuře objevují stále znovu. Chtěla by způsobit nějaký menší randál, rozbít výlohy chrámů konzumu a vily arogantních buržoustů, ale nakonec raději usne. Klaus zatím dumá a to přináší další věčné téma podivuhodné omezenosti, kterou pociťují mnozí autoři v souvislosti s helvétskými záležitostmi: „Zabýval jsem se větrem a necítil žádnou stísněnost, ani v rodině, ani ve Švýcarsku.“

Tedy, žádná stísněnost, ale přece jen jakási pachuť.

Klaus, hlavní postava, strašně rád naříká a myslí si, že k tomu má dobré důvody. Je nešťastný, má tvůrčí krizi a někdy je na svůj neúspěch dokonce hrdý. Samozřejmě že to s psycholožkou už mnohokrát úspěšně probrali, ale co je to platné, když se jeho těhotná přítelkyně stále více propadá do vlastního světa a stará se jen o své břicho. „Vrazila s břichem do bytu. Díval se do parku velvyslanectví. Po rozdělení země tu nastal klid. Žádný kouř z grilování, žádné zvučné hlasy až do časného rána.“

Micielimu se daří zachytit stručným, lakonickým jazykem banalitu lidské existence, činí to bez velkého vynaložení energie, bez námahy, možná místy trošku plačtivě, bolestínsky, ale spisovatelé jsou na tom někdy prostě bídně. A na tom nic nespraví ani krásný výhled z okna. „Potom se dlouho díval na stromy v parku České republiky. Před pádem železné opony tu bylo více života. Telefon zvonil, ale tentokrát jeho mozek nevydal žádný povel. Vyšel z bytu. Nečekej na mě.“

Blues by se rozhodně mělo přeložit do češtiny, už jen kvůli velvyslanectví České republiky, které v románu hraje ústřední roli, vedle nářků nejrůznějších existencí, ostatně naříkání velmi dobře zapadá do českého duchovního repertoáru.