Rozhovor s Gaétanem Soucym, autorem románu O holčičce, co si ráda hrála se sirkami, který v překladu Kateřiny Vinšové vydalo koncem roku 2003 nakladatelství Academia

- Podle dostupných informací jste spisovatel, dramatik a také učíte filozofii. Platí to?
- Ano. Učím filozofii na gymnáziu, poslední dva ročníky, které jsou u nás v Kanadě vlastně přípravkou na univerzitu. Mým studentům je mezi šestnácti a osmnácti lety.

- Proč spisovatel učí? Musí? Chce?
- Učení mě baví, na pár let jsem od něho i utekl, protože jsem byl schopen vyžít z toho, co mi vydělaly mé knihy, ale pak jsem se do školy vrátil. Trochu i z rodinných důvodů, rozvedl jsem se, prožíval těžké období. Ale vlastně jsem se vrátil i proto, že mám učení rád. V Kanadě na gymnáziu se opravdu učí filozofie, Platon, Aristoteles, Kant. A před sebou, jako studenty, máte lidi, kteří se stanou lékaři, advokáty, vědci, prostě se obracíte k širokému vzorku populace. A to je v jistém smyslu návrat ke kořenům filozofie, princip aténské agory, kdy se filozofie praktikovala na veřejných místech, řečnické projevy se vedly přede všemi a se všemi. Dnes jde o to, jak přitáhnout mladé lidi na severu Ameriky, aby se zajímali o texty jako Platonova Republika, aby takové věci nezůstaly jen záležitostí historiků. A k tomu jsou potřeba dobří učitelé, a já se snažím takovým být.

- A jak je to s náboženstvím? Vaše kniha se určitým způsobem vypořádává s náboženstvím, vírou. Jak se na tyto otázky dívají vaši studenti? V Holčičce, co si ráda hrála se sirkami máte postavu otce, podivína, fanatika …
- V knize jde samozřejmě i o parodii, o náboženství jako osobní obsesi. Snažil jsem se napsat satiru, parodii o muži, který už by dnes v Quebeku patřil do dávnověku. Člověka v sutaně je v Evropě ještě možné vidět, ale v Quebeku ne. Quebek patří k nejvíce laickým zemím. A to mi právě umožňuje určitý návrat, humoristický přístup k náboženství v podobě běžné u našich předků, jež tkvělo v nejrůznějších obsesích. Náš čtenář v tomto románu samozřejmě přesně rozliší hranice humoru, ale dovedu si představit, že cizinec může trochu tápat, zejména když jde o člověka ze společnosti, která na tom není tak úplně stejně.

- Nemyslete si, že by to bylo zas tak jiné, i u nás má už několik generací k církvi hodně daleko.
- No vidíte.
Myslím, že náboženství bylo ze světa vytěsněno, ale nutno říct, že ono přinášelo dobré věci i věci neobyčejné nebezpečné. Lidstvo se těžko vyrovnává se smrtí náboženství, bůh jim chybí, poprvé žijeme ve společnosti, která už není shromážděna kolem jedné a té samé víry. A ta víra ani nemusela být vždy praktikovaná. Například v 17. století jste mohl být volnomyšlenkář, tak se tenkrát nazývali, ale v poslední chvíli života se takový člověk mohl k víře vrátit. Pořád tu byl přítomný všeobecný oheň víry, a lidé se k této všeobecně uznávané víře mohli nějakým způsobem vymezovat, ale i utíkat se k ní. Mohli ji odmítnout, ale poté prohlásit, vždyť já jsem se mýlil. A to už dnes není. To už neexistuje, a jak řekl Hegel, co neexistuje, už nemůže být obnoveno. Tudíž máme, obecně vzato, dvě možnosti, buď přijmeme nejistotu, úzkost, neklid, které taková situace rodí, a já osobně tuhle volbu beru, anebo máme druhou možnost, sebrat síly a dodat víře novou sílu. Ovšem dobře víme, k jakým excesům to může vést, a tohle už patří k modernímu věku. Vyrovnat se s koncem náboženské hegemonie, přijmout, že už není jedna společná víra, a hledat, kolem čeho by se společnost měla seskupit. Jisté ale je, že existují různé formy hnutí solidarity, zcela spontánní, dávají lidem možnost shromáždit se, dát se dohromady, třeba teď ta hrůza, co se přihodila ve Španělsku, v Madridu… Protože jsou hodnoty i mimo náboženství, i ty nás dokážou sblížit, cosi nás spojuje před veškerým pokrytectvím politiky šéfů vlád a podobně, a to je právě zajímavé. Co vlastně máme společného, co nás, Kanaďany, Číňany, Japonce, spojuje, co jsme ještě schopni tolerovat, jaké hodnoty nás v určitých chvílích spontánně spojují. To stojí za úvahu.

- A když se vrátím k vaší knize, neodpustím si poznamenat, že jde o román neobyčejný, vpravdě originální. Proč jste Holčičku vlastně psal? Chtěl jste šokovat?
- Ano, v určitém ohledu. Napsal jsem si za zvláštních okolností, jednak společenských, protože Quebek tehdy prožíval poměrně hlubokou krizi, jež se táhla přes tři týdny: byly úplně přerušeny dodávky elektrického proudu. A v zemi, kde jsou běžné teploty minus třicet stupňů Celsia, je situace, kdy přestanete mít možnost zatopit, opravdu vážná. K tomu se přidaly okolnosti zcela osobní, měl jsem za sebou těžké období. A to, jak země postupně víc a víc zamrzala, všechno kolem se proměňovalo v led, mi přichystalo jakési zvláštní podmínky pro psaní. Knihu jsem napsal velmi rychle, byla to nová zkušenost, nikdy dřív jsem nezkoušel metodu automatického psaní, tenhle text tak ale vznikl. Na začátku jsem zkrátka slyšel určitý hlas, a za ním jsem musel jít.

- Nic jste neměl promyšleno dopředu? Žádnou osnovu, aspoň závěr?
- Jen takové střípky, které bylo nutné poskládat, a výsledkem je kniha, která působí velmi spontánně. Skutečnost, že vypravěč je vlastně vypravěčka, jsem se dozvěděl prakticky v té samé chvílí, co čtenář. Samozřejmě, že jakmile byla první verze hotová, ještě jsem text doladil, v něčem přepracoval, aby držel pohromadě. Ale byla cenná zkušenost. Tehdy jsem vstával ve čtyři ráno, pár hodin jsem psal, pak jsem šel do školy přednášet, vrátil se, zdříml, osprchoval se a psal do dvou do rána. To trvalo tři týdny. Měl jsem opravdu pocit, že jdu za jakýmsi hlasem, a kdybych přestal, ztratil bych ho. Jinak se ve tvé tvorbě zcela straním mysticismu, romantiky, ale tohle jako bych tehdy psal proti své vůli. Všechny mé ostatní knihy jsou velmi propracované, promyšlené, třeba druhá kniha, L´Acquittement, je text, který jsem měl zcela pod kontrolou, od prvního do posledního slova. Jak je vidět, každá kniha si vlastně sama vynucuje metodu psaní, svou formu.

- Nebyl tím výchozím bodem psaní v tomto případě právě jazyk, svérázný způsob stylizace promluvy vypravěče, jenž zároveň odráží ten jeho svébytný přístup ke světu?
- Konkrétně to vzniklo tak, že jsem se jednou pustil do úklidu a narazil jsem na text, cosi jako povídku, kterou jsem napsal někdy ve svých sedmi, osmi letech. Povídka nebyla samosebou nejlepší, ale zarazil mě způsob, jak jsem sepsal první odstavec. Ten jediný odstavec vlastně stál za celým zmíněným románem, pustil jsem se do psaní úplně bezhlavě.

- Román O holčičce, která si ráda hrála se sirkami nemá vlastně konec, ale četla jsem, že nedávno jste napsal divadelní hru Catoblépas, jež se dá v podstatě vysvětlit jako navázání na příběh z Holčičky, jisté pokračování. Je to tak, nebo je to jen interpretace novinářů a kritiky?
- Ano, ta hra se vrací k postavě z Holčičky po nějakých dvaceti letech, kdy ta žena byla zavřená na psychiatrii, vyšla odtud úplně zničená. Pro mě jsou ta dvě díla úplně odlišná, přestože vycházejí z jednoho bodu. Hra vypráví o ženě, která byla na dlouho izolovaná, pobyt v psychiatrické léčebně ji stál hodně sil, odvahy. A najednou může vyjít ven. Vydává se hledat dítě, jež porodila, než ji na psychiatrii zavřeli. Ví jen, že dítě je nemocné, postižené, potřebuje chůvu. A konfrontace mezi ní a chůvou, otázka, kdo je vlastně matkou, je hlavním námětem hry, jež je zároveň určitou variací na Šalamounův soud v Bibli. Dá se říci, že příběh navazuje na zmíněný román, ale téma obou textů je zcela rozdílné.
Román O holčičce, která si ráda hrála se sirkami nemá jasný konec, ale obsahuje jednoznačné poselství. Poselství o naději. Závěr je otevřený, poté co, se hrdinka rozhodne vzít osud do svých rukou, opakuje si slova svého otce, pochopí jejich smysl a neodvratitelnou platnost, přesto vidíme, že vítězí láska, nikoli nenávist a trest. Tohle musím často zdůrazňovat, protože už mockrát mi říkali, že kniha je smutná, pesimistická, odporná, hrůzostrašná. Má odpověď ale zní: naopak, příběh je o tom, že dobro vítězí, přese všechny ty ošklivé okolnosti je vypravěčka ráda na světě, život je pro ni tím nejpřednějším.

- Dá se říct, že knihu můžeme číst dvojím způsobem, buď stavíme do popředí to černé, nebo se soustředíme na to bílé…
- Přesně tak.

- A vy máte blíž ke kterému z těch dvou pohledů?
- Já tu knihu beru jako velni pozitivní zprávu o světě, je o životě, o naději, o lásce, vlastně feministická… Nikdy jsem nechtěl psát knihy pesimistické nebo cynické, ukazovat zlo čistě samoúčelně.

- Proč tedy ve vašich textech vystupují postižení, násilníci, proč se tam mluví o smrti?
- Ale to já si přece nevymyslel. Zlo na světě je. Já nepíšu, abych působil zlo, ale protože to zlo, ty špatnosti vidím, působí na mě. Nemohu to nevidět. Je to nutné o tom mluvit. Nic neskrývat.

- A téma ohně, které prochází jednotlivými vašimi díly?
- Oheň mám rád, bude to něco podvědomého, můj děd byl ostatně velitelem hasičů. Ale já sám žádný žhář nejsem! (smích)
Každý autor má svá témata, symboly. Požár v mých knihách není nic úmyslně užívaného. Spisovatel je jako malíř, něco vrhne na plátno, a na kritice potom je, aby v tom hledala skrytý smysl… (směje se).

- Protiklad otce a dívky vyznívá poněkud schematicky, on je černá vrána, ona bílá, zcela pozitivní… Je svět takový, že staří už nejsou k ničemu, chovají se nemožně, a děti jsou čistota sama?
- Ne to se nedá říct. Postavu otce beru jako obraz člověka, který si v životě moc vytrpěl, proto se z něho stal bláznivý stařec. Přišel o ženu, jedna z dcer je úplně znetvořená, kdo by z toho nezešílel. Jisté pasáže v té knize jsou pro mě strašně důležité, možná jsem je nedokázal napsat tak dobře, aby i čtenáře natolik oslovovaly. Jsou to místa, kde vypravěčka vzpomíná, že bývaly doby, kdy se otec usmíval, kdy zapsal jméno Alice, kdy se spolu drželi za ruce a táta brečel… Toho člověka život zlomil. Ačkoli původně byl vzdělaný, a dobrák. Beznaděj nás někdy přivede k činům zcela nečekaným.

- Nicméně hlavní je tu dětský hrdina…
- Zobrazení dítěte nemá v západní kultuře žádnou velkou tradici. Když Descartes vypočítává vše špatné o lidech, připomíná, že navíc byli předtím dětmi. Tedy že veškeré neštěstí je zapříčiněno tím, že člověk byl nejdřív dítětem. Dítě je něco nedokonalého, co je třeba kultivovat. Teprve Rousseau přinesl nový pohled, dítě je podle něho přírodě nejbližší. Hugo pak nabízí obraz dítěte jako hrdiny, dále téma zpracovává Dickens a Sallinger. To máte za posledních pět století pět různých pohledů na dítě. Sallingerovo pojetí je novátorské v jazykové virtuozitě, na něho pak navázal Emile Ajar. Já jsem, myslím, přinesl něco nového v literárním záznamu rychlosti vyjadřování. Román O holčičce, co si ráda hrála se sirkami se ani nedá číst dlouho: buď ho odložíte hned, nebo ho shltnete.

- Čtenáře překvapí, do jaké míry jste se jako autor ztotožnil s dítětem, jež je vypravěčem příběhu. Nejen vyjadřování, způsob uvažování, ale tak říkajíc i duše toho dítěte vám vůbec není cizí. Dětský svět je vám blízký?
- Vždyť já taky býval dítětem.

- No ale dokázal jste na to nezapomenout!
- Asi jsem moc nezapomněl. Já vlastně ani neznám žádné dospělé. Spíš všude vidím děti, které jsou lhostejné, znuděné, děti, které si hrají, že už dětmi nejsou, takové, které rozhodně nechtějí, aby je ostatní brali jako děti…

- Vy sám jste z početné rodiny?
- No ano, z velké.
Vidět věci očima různých lidí je bezpochyby jedna z nezbytných kvalit romanopisce. Nevím, jestli ji mám, ale je potřebná, ona schopnost být kýmkoli. Může to být velká výhoda pro tvůrce knih, ale v životě je schopnost vidět věci očima těch druhých dost na obtíž… Často tímhle dost trpím, kdybych vše viděl jen jednostranně, měl bych to jednodušší.

- Jako spisovatel máte potřebu měnit svět, ukazovat, co jiní nevidí, nebo proč vlastně píšete?
- Mám potřebu zasáhnout, oslovit. Stavím se zásadně proti americkému pojetí umění. Blaise Pascal řekl jednu důležitou věc, že kultura braná jako zábava nás odvádí od podstaty. A já si myslím, že úlohou umění je přivádět k podstatě věcí, intenzitě, a to znamená i ke křehkosti. Spisovatel nás musí přivádět ke kráse světa, ke kráse bytí, a také k tomu, že ten zázrak, že na tomto světě ještě jsme, je strašně křehký. Že záleží na nás, a my jsme hrozně křehcí. Číst text a nemít přitom radost z čtení k ničemu není, to můžete rovnou číst třeba ty bichle od Lenina.

- Považujete za autora quebeckého, kanadského, frankofonního – kam vás nejčastěji přiřazují?
- Literární kritika mi občas vyčítá, že nepíšu dost „quebecké“ knihy. Připadám si být spíš francouzským pisovatelem, ve vší skromnosti. Navazuji svým způsobem na vše, co bylo ve francouzské literatuře napsáno.

- Vaše stručné životopisné údaje obsahují zmínky o opakovaných pobytech v Japonsku, o studiu japonského písma, literatury. Čím vás Japonsko zaujalo?
- Je to kus mého života, byl jsem ženatý s Japonkou, má dcera je Japonka. Přímý vliv na mou tvorbu tu nění, zdroj inspirace v Japonsku nehledám. Lidská bytost je jako chleba. Jakmile jednou vykyne, z těsta už nic dalšího neuděláte.