Se souborem De-ba-jeh-mu-jig a s torontskými studenty herectví přijel do Prahy i umělecký ředitel souboru a zároveň jeden z nejvýznamnějších kanadských dramatiků a básníků indiánského původu, Daniel David Moses. Po představení nám ochotně poskytl rozhovor nejen o svých zkušenostech z Prahy, ale také o práci indiánských umělců v současném různorodém světě.

- Jak se díváte na tradiční české a středoevropské okouzlení americkými Indiány, které symbolizuje Vinnetou Karla Maye coby stereotypní postava vznešeného divocha? Uvádí vás to do rozpaků, nebo vám to připadá spíše zábavné?
- Spíš se tím bavím, než že bych z toho byl v rozpacích, protože chápu, že někdo může chovat romantické představy o něčem, co nezná z vlastní zkušenosti. Jenom doufám, že lidé nebudou zklamaní setkáním se skutečností, která je mnohdy v přímém rozporu s vysněným obrazem. Boj, který jsme v Kanadě svedli o to, abychom uchovali svou kulturu a získali určitý politický vliv, může být považován za romantický, ale to není to, co má většina lidí v Evropě na mysli.

- Jaké postavení má dnes v Kanadě indiánská literatura a kultura? Jaký typ čtenářů ji vyhledává?
- Řekl bych, že to jsou lidé, které oslovuje její politický a sociální podtext. Mnoho lidí v Kanadě se začíná stále více zajímat o historii původních obyvatel své země, a to je vede i k zájmu o jejich kulturu. Současná indiánská kultura je často, můžeme říci, přímo či nepřímo politicky angažovaná. Já sám pocházím z komunity Six Nations, což je tradiční a zavedená komunita. Snažíme se uchovávat své tradiční hodnoty i estetické představy, ale zároveň jsme pochopitelně vystavováni vlivu okolního světa, často bohužel i v negativním smyslu. Já jsem jako začínající spisovatel měl možnost, abych se rovnou uvedl jako umělec, a ne jako politický mluvčí; mnoho mých současníků však cítí nutnost začínat spisovatelskou dráhu politickou propagandou.

- V Kanadě získalo z tvorby původních obyvatel velký kulturní vliv především divadlo; naproti tomu ve Spojených státech je indiánské drama zastoupeno nesrovnatelně méně. Máte pro tento nápadný rozdíl nějaké vysvětlení?
- Částečně je to dáno historickým načasováním. V Kanadě jsme získali volební právo až v roce 1960, což pro mě osobně znamená počátek doby, kdy naši lidé pochopili, že se také mohou podílet na umění a kulturní produkci. Moje generace dospívala v osmdesátých letech; patřili k ní kromě mě Tomson Highway, jehož hry The Rez Sisters, poprvé hraná v roce 1986, a Dry Lips Oughta Move to Kapuskasing z roku 1987 znamenaly skutečný začátek indiánské dramatiky a byly oceněny výynamnými divadelními cenami, Drew Hayden Taylor, autor her The Bootlegger Blues, Someday nebo Only Drunks and Children Tell the Truth, který je zároveň vyhledávaným scénáristou, a Margo Kane, autorka například úspěšné hry Moonlodge, poukazující na historickou skutečnost násilného odebírání indiánských dětí z jejich rodin v zájmu etnické a kulturní „převýchovy“.
V roce 1990 pak došlo k událostem známým jako krize v Oka. Oka je malé městečko v Quebecu, jehož představitelé se tehdy rozhodli rozšířit místní golfové hřiště o část historického území národa Mohawků, na které navíc leží prastaré indiánské pohřebiště. Mohawkové, znepokojeni arogantním znesvěcením své minulosti a kultury, se rozhodli zahájit demonstrativní okupaci a požadovat ochranu svých územních práv. Situace vyústila ve vleklou politickou krizi, policii brzy nahradila armáda, střety a rostoucí napětí si vyžádaly i několik lidských životů. Nakonec se do konfliktu musela vložit federální vláda, která odkoupila dotyčné území a vrátila je Mohawkům, aby tak pokud možno uspokojila obě strany. Tehdy si lidé v Kanadě najednou uvědomili, že se vynořil skutečný problém, kterému budou muset alespoň po nějakou dobu věnovat pozornost.

V té době už v severním Ontariu fungovalo indiánské divadlo; byl to právě soubor De-ba-jeh-mu-jig, který založila všestranná umělkyně z národa Creeů, Shirley Cheechoo. Slovo „De-Ba-Jeh-Mu-Jig“ v jazyce Creeů a Ojibwayů znamená „vypravěč“, a tradice vypravěčství je právě tím, co se snažíme divadlem znovuoživovat. Když mezi spolupracovníky souboru přišel Tomson Highway, mohli jsme se plně soustředit na psaní a vyprávění příběhů dramatickou formou. Zhruba současně vzniklo v Torontu volné umělecké sdružení Native Earth Performing Arts, které velmi přispělo a přispívá k rostoucímu vlivu indiánského divadla i v městských kulturních centrech.
Myslím, že zmiňovaný rozdíl mezi Kanadou a Spojenými Státy je dán i tím, že v Kanadě je procentuálně víc původních obyvatel než ve Spojených státech. Důraz na tradiční sdělování příběhů se tak nápadněji projevuje v dramatických žánrech, kdežto ve Spojených státech se indiánští autoří více zaměřují na žánry básnické a prozaické.

- Vaše vlastní hry byly charakterizovány jako: „hledání v oblastech nové divadelní estetiky založené na dramatických technikách tradiční kultury i západního divadla.“ – což se vztahuje k vaší osobní zkušenosti, která v sobě spojuje indiánský původ s křesťanskou výchovou. Prožíváte tuto spoluexistenci indiánských a západních vlivů ve svém díle jako nesnadnou nebo problematickou, nebo se spíše jedná o přirozenou symbiózu, která je v dnešním světě dokonce nezbytná?
- Pro mě je docela přirozené prostě hledat vhodnou formu ke sdělení konkrétního příběhu. Usiluji o to, aby moje slova zněla opravdu divadelně; nemám rád, když si někteří autoři představují, že jsou jednoduše vypravěči na jevišti, místo aby využívali všech možností, které jim jeviště nabízí. Já jsem si vytvořil hluboký vztah k divadelní tradici celého světa – loni jsem měl možnost vidět v Japonsku divadlo kabuki, a tady v Praze nás zase vzali do barokního divadla. Provedli nás celou budovou, a představa, kolik technické vynalézavosti stálo za jejím vznikem, na mě velice zapůsobila.

- Byl jste rovněž označen za „básníka shakespearovské divadelní tradice“; vyhovuje vám toto zařazení nebo se cítíte přivlastňován většinovou kulturou?
- Bylo by užitečné, kdyby to tak bylo! Alespoň v Kanadě je většinové divadlo, což je ve skutečnosti shakespearovské divadlo, zábavou bohatých lidí, vyšší střední třídy. Takže když se něco označí za „shakespearovské“, omezuje to výběr obecenstva. Já mám Shakespearovy hry velmi rád, a když jsem psal jednu ze svých her, Brébeuf’s Ghost, říkal jsem si, to potřebuje energii, kterou má jeho skotská hra, a tak jsem mu strukturu té skotské hry ukradl!

- Nemohu se nezeptat na Šprýmaře, kterého jsme viděli v akci; můžete českému publiku přiblížit, co pro vaši kulturu znamená?
- Šprýmař je ústřední a pravděpodobně také nejstarší postavou naší mytologie. Je to tvor, který v sobě organicky slučuje základní principy fungování světa: dobro se zlem, radost a veselí s hrůzou a smutkem, tvoření s ničením, mužský princip s ženským atd. Jeho úkolem je podrobovat svět zkouškám, zpochybňovat to, co je pokládáno za samozřejmost a obnovovat tak rovnováhu ve vesmíru. V našich mýtech má často úlohu stvořitele; jindy naopak zlomyslně ničí stvořitelovo dílo nebo „pomáhá“ špatnými radami.Prochází neustálými proměnami a tropí si šprýmy ze všech a ze všeho – protože ale neumí domýšlet důsledky, jeho kousky ho často krutě vytrestají.
Šprýmař se v naší kultuře vrací stále znovu; v současném divadle často proto, aby spustil uvolňující veselí a přiměl diváky uvědomit si omezenost striktních morálních a společenských kategorií a kulturních předsudků.

- Jaké problémy přináší úsilí vyjádřit tuto všudypřítomnou a amorfní mytologickou postavu jazykovými prostředky? Ztropil si z vás Šprýmař někdy nějaký spisovatelský šprým?
- Myslím, že šprým je samotnou podstatou jazyka. Zrovna dnes ráno mě při jízdě metrem napadlo, že když jako spisovatel máte pocit, že jste úspěšný, že tvoříte na vrcholu svých možností, když si připadáte, že stojíte v úplném středu jazyka a komunikujete jasně, je to často okamžik, kdy jste zároveň na samotné hraně jazyka a můžete úplně selhat. Je to součást tvořivého procesu, a pro mě to představuje pravé jádro šprýmařství.

- Šprýmař, přes svou zlověstnost, vyvolává mnoho smíchu a radosti; vy jste jednou označil převládající tragičnost většinového dramatu za „politicky nekorektní“. Je tedy skandální Šprýmař politicky korektnější? Je Šprýmařův smích jednou z cest, „které nás spojují“ přes kulturní hranice?
- Doufám, že to tak je. Vím, že pro diváky, kteří jsou zvyklí vnímat komično a tragično odděleně, vidět obojí zřetelně na různých stranách jeviště, může být velmi znepokojující slyšet smích uprostřed hrůzného děje nebo naopak vidět hrůzu vycházet přímo z něčeho, co vypadá neškodně, ale taková je podstata života. Proto myslím, že Šprýmař je věrným zobrazením lidské zkušenosti. Je těžké toho dosáhnout, a v dnešním představení jsme byli svědky momentů, kdy proměna komična v tragično proběhla velmi rychle. Mne osobně znovu a znovu přitahují tvůrčí možnosti, které jsou v tom obsaženy, třebaže pouze jednou jsem napsal postavu, kterou lze bezprostředně považovat za Šprýmaře. Spíše se soustřeďuji na ducha Šprýmaře, než abych ho přímo vtěloval do svých postav jako mnozí moji současníci.

- Indiánští dramatici jako vy často hovoří o uzdravujícím a psychologickém vlivu divadla; je pro vás postava Šprýmaře prostředkem, jak toho dosáhnout, a je léčba Šprýmařem poselstvím, které jste přivezli do Prahy?
- Ano, protože v naší kultuře má postava Šprýmaře opravdu velký význam a mnoho funkcí, a uzdravování je jednou z nejdůležitějších. Mnozí současní umělci ale nechtějí připustit, že mnohé z toho, co dělají, souvisí s duchovním uzdravováním. Chtějí buď informovat nebo bavit a odmítají duchovní složku umění. Ale upřímně řečeno, strávit umělecký život jako pouhý bavič musí vyústit v rozčarování.