Letošní ročník studentského divadla Zlomvaz 2004 představil unikátní společný projekt Studia Ypsilon, pražské DAMU a členů katedry herectví kanadské University of Toronto at Scarborough. Hlavním pražským iniciátorem byl Jan Schmid, z kanadské strany sekundoval divadelní pedagog a dramaturg Michael Schonberg. Projekt, nazvaný „Mýty, které nás spojují“, byl koncipován jako „kurz improvizace jako metody vytváření divadelního díla na konkrétní téma, což souvisí s předem položenými otázkami všem zúčastněným“. Konkrétním tématem volného, ale smyslupně a důvtipně promyšleného pásma improvizací byly mýty jako archetypální, celosvětově, byť mnohdy skrytě přítomný fenomén, a konkrétními otázkami, které padly v půběhu představení, aniž by si ovšem kladly nárok na absolutní nebo „správné“ definice, byly např.: „Zbylo v nás něco z dávných mýtů? Jak se z mýtů něčemu přiučit? Věříme ve věci nadpřirozené? Jakou roli v tom hraje strach, láska, soudržnost, čest? Jakou roli může hrát smích?“ Jak název projektu naznačuje, cílem společného hledání odpovědí jsou styčné body a plochy mýtických příběhů z nejrůznějších koutů světa, právě tak jako jejich vzrušující, inspirující, a také humorná a zábavná různorodost.

Mladí čeští a kanadští herci se mytologických témat a otázek chopili s obdivuhodnou vervou a nelíčenou divadelní hravostí. Sled improvizovaných výstupů probíhá ve strhujícím tempu a s příjemnou lehkostí, ale přesto prozrazuje promyšlenou režijní práci a opravdové zaujetí všech účinkujících – obojí jistě nezbytné i vzhledem k tomu, že místy se na malém jevišti pohybuje až šestatřicet aktérů najednou, což by při již zmíněném tempu a navíc obdivuhodných fyzických kouscích, vyžadujících až artistickou průpravu obou souborů, mohlo snadno skončit velmi nechtěnou katarzí.

Hlavní, ne-li jedinou důležitou rekvizitou jsou hercům jejich vlastní těla, která dokáží znamenitě přizpůsobit konkrétním tematickým situacím, neřkuli podrobit přímo mytologickým metamorfickým proměnám: opravdu mohutný Afrokanaďan si s chutí a požitkem na chviličku zahraje roli „pupku světa“, vytáhlý blondýn se zase elegantně zhostí role banánu loupaného kolegyněmi proměněnými v hladové opice…

Dalším z mnoha zajímavých momentů představení je jeho dvojjazyčnost. Protože hra nestojí přednostně na mluveném slově, ale na fyzické akci a také na společných kontextech, ne-li dobré vůli společné jevišti s hledištěm, autoři projektu odolali pokušení každé anglické slovo českému divákovi překládat. Přesto, že každý možná nezachytí každý vtípek nebo jednotlivost, výsledkem je intenzivní spolupráce v celém divadelním prostoru a velmi silná výměna pozitivní tvůrčí energie v průběhu dramatického děje. Členové obou souborů spolu zjevně nesoupeří o prvenství, ale spoluvytvářejí hromadný zážitek charakterizovaný především radostí a dobrou zábavou.