Deníky německého romanisty a filologa Victora Klemperera, s jejichž publikací se začalo v Německu v roce 1995, už dosáhly mezinárodního věhlasu. Díky nakladatelství Paseka jsou částečně přístupné i česky.

Stokrát přemleté "objektivní" příčiny kolapsu německého národa, který se hromadně přidal na stranu Hitlera, začaly zejména v minulé dekádě masivněji doplňovat zápisy autentických zážitků "obyčejných" lidí. Do centra pozornosti se dostala paralelní historie každodenního života, která velkým událostem dává stejný prostor jako třeba procházce parkem. Mezi autory, kteří skrze osobní historii vypověděli cosi velmi důležitého o temné součásti německých a evropských dějin, patří Victor Klemperer (1881–1960). Ačkoliv zdaleka není autorem "jedné knihy", teprve posmrtně vydávané Deníky učinily z Klemperera pojem.

Psát, psát, psát

Deník si vedl od svých sedmnácti let ve snaze "sledovat, studovat a vštěpovat si do paměti to, co se děje teď a tady". Vytrval až do posledních chvil života. Přes šedesát let téměř denně zaznamenával reflexe a pocity z doby císařství, výmarské republiky, třetí říše i poválečného (východního) Německa. Počátečním impulzem mu byla vidina spisovatelské dráhy. Deník měl sloužit jako sběrnice materiálu pro pozdější literární zpracování; byl příležitostí k procvičování stylu a k tříbení myšlenek. Avšak na víc než několik povídek u Klemperera beletristicky nikdy nedošlo. Z osmi tisíc stran zápisků tohoto intelektuála, devátého dítěte rabína Wilhelma Klemperera, ční nejvýrazněji období jeho života v nacistickém Německu. Právě toto období zprostředkovává nakladatelství Paseka.

Jsem Němec!

Otec, kazatel židovské reformní církve, uznával pouze úspěšné syny. V rodině už byli dva lékaři a jeden známý advokát. Chyběl akademik. Vroce 1919 splnil syn Victor otcovo přání: získal profesuru na Technické vysoké škole v Drážďanech. Avšak kariéra na druhořadé katedře romanistiky Klemperera neuspokojovala. Odborné renomé měl nesporné, jenže univerzity jej odmítaly kvůli židovskému původu. Byl to paradox: původem byl Žid, postoji Němec. Když navštívil pražské ghetto, byl zděšen, jak často v něm narážel na příjmení Klemperer. "Patřím do Evropy, do Německa, nebyl jsem než Němec a děkuji svému stvořiteli, že jsem Němec," formuloval své přesvědčení a korunoval je rozhodnutím podruhé se nechat pokřtít. Jako dobrovolník se přihlásil na frontu. První světová válka byla pro Klemperera "největší senzací a jedinou zbývající katarzí kulturního člověka". Klempererova víra v němectví se otřásla v základech zavedením protižidovských zákonů. Deníky jsou plné příkladů zprvu plíživé, později neskrývané a příšerné touhy nacistů po likvidaci Židů. Ač byl Klemperer roku 1935 propuštěn z fakulty, rozhodl se zůstat ve své vlasti a nadále se hlásil k němectví: "To oni nejsou Němci, já ano." Nechápe, jak je možné, že němečtí občané nevyhnali toho "cizáka Hitlera".

Po zákazu vstupu do knihoven se Klempererova oficiální vědecká kariéra na deset let přerušila. Přesto pracoval dál, tajně, bez vyhlídky na publikování – na Denících či na dvoudílných Dějinách literatury francouzského osvícenství. Tak se aspoň částečně zbavoval tlaku, který s sebou nesly společenská i ekonomická izolace a každodenní blízkost smrti. Z téměř 4500 drážďanských Židů válku přežil zlomek, většinou ze smíšených manželství. Klemperer a jeho žena Eva patřili mezi ně.

Jazyk a říše

V Denících z let 1933–1945 se jako ustavičně se vracející konstanta objevuje zkratka LTI. Klemperer ji používal coby šifru pro Lingua Tertii Imperii čili Jazyk Třetí říše. Tak se také jmenuje jeho nejčtenější odborná práce - česky vyšla vloni v nakladatelství H&H. Filolog Klemperer citlivě vnímal pokřivení jazyka nacistickou ideologií. Všímal si řvavosti maskující myšlenkovou chudost, stírání rozdílu mezi vnitřní promluvou a veřejným projevem či mezi psaným a mluveným slovem. Nacistická představa o světě pronikla podle Klemperera utiskovatelům i utiskovaným do "masa a krve jednotlivými slovy, hovorovými obraty, tvary vět, které se vnucovaly milionkrát opakované a které se přejímaly mechanicky a podvědomě". LTI vyšla v roce 1947. V jistém smyslu byla psána na objednávku: Klemperer byl vyzván, aby defektnost nacismu doložil z jazykového hlediska. Proto nepřekvapí, že v prvním vydání cenzor vyškrtl kapitolu Sion, v níž Klemperer nalézá shodné rysy v sionistické a nacistické myšlence exkluzivity. Ale protože se jeden z vedoucích představitelů komunistické partaje rozhodl integrovat sionisty do stranických řad, kapitola o paralelách mezi nedávnými vrahy a jejich oběťmi musela být vypuštěna. Jak vidno, i v takto choulostivé otázce se Klemperer opřel o humanismus, a nikoli o původ. Klempererovi se v Jazyku třetí říše podařilo spojit deníkově osobní zpověď s teoretickými úvahami, což se ukázalo jako mimořádně příznivá forma pro akademický bestseller. Od prvního vydání v roce 1947 až do roku 2001, s počtem několika desítek tisíc prodaných exemplářů, se Klemperer stal nejčtenějším filologem. Proč však autor zvolil právě tuhle formu? Nepůsobilo by neosobní pojednání univerzálněji? V Denících z konce padesátých let Klemperer popsal příhodu, která tuto domněnku vyvrací: Povídal si prý s mužem ze smíšeného rusko-německého manželství, který mu radil, aby z LTI vypustil osobní pasáže a připravil filologické vydání. Klemperer si do deníku poznamenal: "Nesmysl!" Neosobní jazyk by pro něho možná příliš symbolizoval řeč příkazů a návodů bez původce i adresáta, čemuž se chtěl vyhnout.

Angažovaný intelektuál

Po válce usiloval o návrat do akademických funkcí. První měsíce svobody však nepřinesly to, co očekával. Za oběti fašismu byli pokládáni politicky pronásledovaní, vězni a exulanti. Klemperer s německou manželkou Evou patřili – jakožto "jenom" rasově pronásledovaní – do druhé skupiny, což mimo jiné znamenalo i tak malý příděl potravin, že se téměř neslučoval se životem. Existovala ještě jedna možnost, jak se dostat k větším přídělům: vstoupit ke komunistům. V osvobozeném východním Německu povolili Sověti pouze čtyři politické strany: Křesťansko-demokratickou unii (CDU), Socialistickou stranu Německa (SPD), Liberální demokracii a Komunistickou stranu Německa (KPD). V červenci roku 1945 stojí Klemperer před rozhodnutím: "Budu zbabělec, když nevstoupím? Budu zbabělec, když vstoupím? Ženou mě ke vstupu pouze egoistické důvody? Ne! Pokud už musím vstoupit do nějaké strany, pak právě komunistická strana představuje nejmenší zlo. Pouze ona usiluje o zásadní denacifikaci. Ale i ona nastoluje novou nesvobodu na místo té staré." Klemperer si byl vědom, že masová oslava Stalina a veřejné manifestace příliš připomínají dobu předválečnou. Přesto si v listopadu 1945 podal žádost o vstup do partaje a žádosti bylo vyhověno. Na podzim téhož roku je mu umožněno vrátit se na katedru romanistiky v Drážďanech.

Léčba

Filolog s vyvinutým čichem pro manipulaci jazyka překročil hranici svého akademického stínu a začal se angažovat politicky či - jak tomu sám říkal – usedl na více židlí současně. Důvod byl prostý. Z masivního přijetí nacistické ideologie v předválečném Německu Klemperer vinil především intelektuály. Proto se ve věku, kdy profesoři pomýšlejí na důchod, vrhl do veřejné práce. K vysokoškolským povinnostem a strmé pozdní kariéře korunované přijetím do Akademie věd se přidalo i působení v lidovém shromáždění a v Ústředním výboru německo-sovětského přátelství. V roce 1950 se stal předkladatelem a obhajovatelem mírového zákona, jenž přitom sloužil i k potlačování opozičních sil v zemi. Maximální trest, který mohl být (a byl) udělen při překročení zákona o míru, byl trest smrti. Obavy z návratu národněsocialistického teroru byly pro Klemperera prostě tak silné, že předčily i jednoznačné signály masivního nástupu další totality. Když resumoval události roku 1955, poznamenal si do deníku: "Nejhlubší politické zklamání. Z nadšení zbylo pouze: my jsme menší zlo. Marxismus je a) lepší než vláda sociálních demokratů a b) náboženství jako každé jiné – ale já nemohu věřit." Roku 1956 se ve francouzských novinách Le Monde dočetl výňatky z Chruščovova projevu o Stalinovi jako o masovém vrahovi. Byl zděšen. A dva roky nato, po cestě do Číny, otřeseně konstatoval: "Právě díky cestě do Číny a uvědomění si násilností, které tam byly páchány, se ze mě s konečnou platností stal antikomunista. Něco takového přece nemohlo být Marxovým ideálem." V témže roce se vzdal všech politických funkcí.

Jazyk a komunisté

V denících z poslední dekády jeho života se objevuje nová šifra: LQI – Lingua Quartii Imperii čili Jazyk čtvrté říše. Komunistům se podle Klemperera podařilo z jazyka jako nástroje komunikace vytvořit nástroj moci. Komunistické stejně jako nacistické moci nešlo o propagování nějakých idejí nebo přesvědčování; cílem jejich jazyka bylo ochromení schopnosti myslet. Své poznámky k dílu o jazyku socialistické či komunistické moci do knižní podoby však už prohlédnuvší filolog nepřevedl. Victor Klemperer nebyl žádný hrdina. Jeho touhu po vědecké kariéře spolu se sebelítostí a bojácností – jak ukazují Deníky – však nelze označit za oportunismus. Klempererovu vnitřně rozervanou osobnost trefně popsal překladatel Deníků Radovan Charvát v doslovu k jejich druhému dílu: "Máme před sebou člověka, který ztratil téměř veškerou možnost obrany, a vystaven násilí a nebezpečí úplné ztráty víry v sobě dokázal najít sílu pokračovat v práci, již si uložil a v níž se navíc odhaluje se všemi svými slabinami a poklesky."