- Jak jste navázala kontakt s prvním nakladatelem?
- Poslala jsem rukopis Nemocnice Ticho třem nakladatelům. Jérôme Lindon, ředitel Editions de Minuit, mi hned druhý den zavolal a sdělil mi, že text vydá. Potom mi ještě napsali z nakladatelství Seuil, považovali ale text za příliš složitý.

- Proč jste knihu chtěla publikovat ve Francii, a ne v Belgii?
- Když kniha vyjde v některém z belgických nakladatelství, nedostane se pak prakticky na francouzský knižní trh. A čtenářská obec v Belgii je mnohem méně početná. Většina belgických autorů, kteří píší francouzsky, se proto snaží najít vydavatele ve Francii. Málokomu z těch, jejichž díla vycházejí jen v Belgii, se podaří dostat se i k francouzským čtenářům, získat ve Francii své publikum. V současné době mé knihy vycházejí v belgickém nakladatelství Le Grand Miroir, které ma distribuci zajištěnou i ve Francii. K tomu, aby se určitý titul dostal k Francouzům, musí ještě konkrétní francouzský knihkupec mít vůbec zájem objednávat si i knížky pocházející z Belgie...

- A to oni nemají?
- Kdepak, protože množství publikací, které se každý rok na podzim ve Francii objeví, je stále větší, a Francie pak přirozeně ve výběru preferuje Francii... Někdy ale stačí jediný článek ve francouzských novinách, třeba v Libération, který dokáže nalákat k četbě... Já mám teď takovou čerstvou zkušenost se svou poslední knihou, V cizině.

- Máte v literární tvorbě své velké téma?
- Ne. Má první kniha, Nemocnice Ticho, vznikla, když jsem pracoval v nemocnici. Jako sociální pracovnice jsem musela vést pohovory s ženami, které se rozhodly pro potrat, což bylo tehdy v Belgii ještě zakázané. V naší nemocnici se nicméně potraty dělaly. Skutečnost, že to bylo nezákonné, celou věc ještě zhoršovala. Žena musela mít odvahu říct "já nechci být matkou". Na mně bylo pomoci jim vyrovnat se s tím rozhodnutím, ovšem nedělat ze situace banální záležitost, o níž by nebylo třeba přemýšlet. Musela jsem je přimět, aby byly schopny vyložit své důvody... Za těch pět let jsem vyslechla mnoho žen, mnoho naléhavých příběhů, které by nikoho nenechaly chladným. Při těch rozhovorech jsem si dělala poznámky, zapisovala jsem si jejich silná, překvapivá, dojímavá slova. A zároveň jsem věděla, jak se vyjadřují zdravotní sestry. Stavěly se k těm ženám, jako by je bylo třeba trestat, jako by měly trpět za své rozhodnutí nestát se matkou. Sestřičky ty ženy nenáviděly...

- A proč, podle vás?
- Tu otázku jsem si kladla mockrát. Možná i proto, že ženy, které přišly na potrat, dokázaly říct své "chci"... Uměly vyjádřit, co chtějí, a to možná tak silně neodpovídalo vztahu oněch sestřiček k jejich vlastní sexualitě... Možná v tom bylo i něco jiného. Podobně se prý na pohotovosti jedná s lidmi, již se neúspěšně pokusili o sebevraždu. Je to cosi v naprostém nesouladu s posláním sestry, která má přece léčit, zachraňovat životy... Nejspíš se sestřičky nedokážou vyrovnat s rozporem svého poslání v případě osob, které odmítají život, ať už ten svůj, nebo který nosí v sobě. Ale problém bude určitě ještě složitější, obecnější... Když ženy porodí, některé sestřičky se k nim chovají stejně neomaleně, zle. K takovým situacím dochází ale i jinde. Chodila jsem se svým starým otcem během tří posleních měsíců jeho života do nemocnice: někdy sestry vykonávaly různé mechanické úkony a ani na něho nepromluvily. Jako by ani nebraly v úvahu, že mají před sebou lidskou bytost, že ten člověk má své vzpomínky, myšlenky, že také mluví, a že možná brzo umře. Jistě to patří k anonymitě nemocnic, k jejich odosobnění. Ale vedle toho samozřejmě stojí účinná pomoc a laskavost mnoha jiných sestřiček... To všechno jsem měla v sobě, když jsem začala psát knihu Nemocnice Ticho, která byla v Belgii přijata celkem příznivě. Potrat byl v té době ožehavá otázka. A pak jsem psala další díla. Přišlo to samo sebou.

- Proč jste se vlastně k tomu tématu začala vyjadřovat prostřednictvím literatury, proč jste nepsala spíš třeba do novin?
- Mě přiměl k psaní ten způsob, jak ženy mluvily o důvěrných, někdy úzkost působících věcech, o tom, jak si představovaly situaci s narozením dítětem, jak na ně asi budou reagovat po měsíci, po čase, jaké by to dítě asi jednou bylo... Mluvily velice syrově a bez okolků o všem tělesném, a na mě to hodně působilo. Ta jejich slova jsem použila ve své knize, vystavěla jsem ji přímo z vět, které říkaly. Výrazy týkající se krve, těla, nebo jimiž popisovaly své představy o zárodku dítěte, jsem převzala do svého textu. I později jsem psala tímto způsobem.

- Šla jste tehdy do nemocnice pracovat proto, že jste o tom prostředí chtěla psát? Dělala jste si poznámky od začátku?
- Součástí mé práce bylo zpracovat zprávu o pohovoru pro lékaře. Jen takový záznam, kam jsem samozřejmě nemohla přepisovat věty, které ženy říkaly. Ale připadalo mi to tak důležité, viděla jsem v jejich slovech klíč k jejich rozhodnutí, proto jsem si je zapisovala stranou, pro sebe, ani jsem nevěděla proč, protože ta práce byla i pro mě těžká. Měla jsem ji ráda, ale byla hrozná (protože ty situace byly hrozné). Navíc jsem se cítila dost osamocená, sestřičky mě neměly moc rády, házely mě do jednoho pytle s pacientkami. Možná i proto jsem pak začala tu knihu psát. Myslím ale, že jsem ji nepsala jako polemiku nebo nějaké vyřizování účtů. Chtěla jsem jen zaznamenat, jak se věci mají, stejně jako ve vězení nebo v exilu zažívají lidé silné a hrozné věci. Možná i proto, že jsem se nevyslovovala k polemice, jež se tehdy vedla v Belgii, se pak knize dostalo dobrého přijetí...

- Byla jste mladá?
- Ne, nebylo to mé první zaměstnání. Bylo mi třatřicet, když jsem do té nemocnice nastoupila. Pátrala jsem tenkrát i po nějakých knihách, kde bych si přečetla něco o tom, jak se žena cítí, když se rozhodne pro potrat, ale nic takového nebylo, pouze militantní texty za prosazení práva na potrat...

- A po téhle knize jste se tedy pustila do dalších...
- Ano, tak jsem vlastně začala psát... Nidky jsem si nic nevymýšlela, nikdy jsem nepsala vymyšlené příběhy podle předem připraveného scénáře... To neumím. Vždycky jsem psala o něčem, co jsem prožila, o své rodině, o svých zážitcích, věcech, které jsem viděla... Kniha My dvě vypráví o matce a dceři, o propletenci jejich vztahu, svého druhu pár, kam otec nepatří; Da Solo, je monolog starého muže o jeho vlastním životě... Po Nemocnice Ticho jsem napsala novelu Čekání, která také odráží mou zkušenost z práce. Ten příběh je staršího data než má práce v nemocnici; byla jsem mladá, začínala jsem, jako sociální pracovnice jsem navštěvovala rodiny. Setkala jsem se s ženou svého věku, která chtěla odejít od manžela, bil ji a pil. Pomohla jsem jí, ona od něho skutečně odešla. Ale pak se k němu zas vrátila. Později jsem se dozvěděla, že její dítě porazilo auto a ono zemřelo. Setkání s tou ženou, zkušenost s jejím příběhem mě přivedla k tápání, zda moje práce sociální pracovnice má vůbec smysl (ostatně později jsem tu práci skutečně opustila...)
Knihu My dvě jsem napsala tak, že jsem vzpomínala, jak se má matka vyjadřovala. Byla to obyčejná vesnická žena, nikdy nestudovala, mluvila chudým jazykem a vše říkala zcela bez okolků. Da solo je monolog starého muže, sepsaný po dlouhých hovorech, které jsme spolu vedli po šest měsíců, po smrti mé matky. Tehdy jsme toho namluvili víc než kdykoli předtím. Vyprávěl mi hodně o svém životě, mládí, o Itálii. Po odchodu z jeho domu jsem si dělala poznámky, abych zachytila jeho trochu nešikovný způsob mluvy, jak se vyjadřoval v jazyce, který nebyl jeho mateřštinou.

- Věděl, že píšete knihy?
- Ano, už od vydání Nemocnice Ticho, ale netušil, že si dělám poznámky o našich hovorech...

- Co vás vlastně zajímá na slovech druhých lidí?
- Nevím... Jako by ta neobratnost v mluvení byla čímsi, kde se snažíme být nejpravdivější; jako by se pravda o člověku nacházela v té obtíži říci něco správnými slovy. Slovo je náš jediný nástroj, jak něco vyjádřit, ale tím, že ho vyslovíme, to něco zároveň ztrácíme... My lidé už nejsme v takové shodě se skutečností jako zvířata; žijeme v jakémsi vyhnanství... Na psaní mě zajímá právě ta skulina, kde víme, že nikdy neřekneme přesně, co chceme říct, ale přesto to říct chceme, nebo musíme...

- Proto možná vás přitahují krátké útvary?
- Ano, možná proto... Texty v poslední knize a v knize Zahrada pro veřejnost, nejsou příběhy, spíš takové posbírané úryvky z mého života, z barů, z metra, z nádraží..., slova, která jsem posbírala. Jsou to prchavé okamžiky, věci, které, jen si jich všimneme, jen je zažijeme, už mizí; gesta, která sotva zachytíme, jež jsou ale tak důležitá... Protože jde právě o ten aspekt zahlédnutého a ztraceného, zahlédnutého a už zmizelého, nazývám ty texty "Breves" namísto "Povídky".

- Vztahuje se tomto ohledu vaše psaní jakýmsi zvláštním způsobem k času?
- To nevím... Něco jako přání, aby prchavý okamžik byl vzat v úvahu, protože jeho hodnota je víc, než jen prchavost jeho existence...

- Ve vašich textech však mají význam i určitá místa...
- Ano, a myslím, že to nejde proti tomu, co jsme říkali o slovech. Jsou místa, která v sobě zahrnují celý svět...

- Některá místa jako by předpokládala i zvláštní vztah k tělu, k promluvě, jako v My dvě, kde kuchyně je prostorem lži a lůna...
- Ano... kuchyně je výsadním prostorem vztahu dcery a matky, tam se odehrává jejich vlastní život... Je takovým ochranným zámotkem a uzavřeným místem, kde se obě třeba i nenávidí, nesnášejí. Problém nastává, jakmile se jedná o to, zda vyjít z daného prostoru, anebo nevycházet. V knize V cizině je takovým místem hotelový pokoj, místem, odkud nemají protagonisté odvahu vyjít ven, protože by se museli naučit cizí jazyk. Venku číhá nebezpečí, ale zároveň je to tam láká. Uvnitř jsou chráněni před nebezpečím té touhy, ale jednoho dne stejně budou muset vyjít ven. Vnitřní prostory možná pomáhají vyjádřit nesmírný rozsah všeho, co může udát venku...

- Zachováváte si ve svých textech pozici jakéhosi svědka všech událostí jako v knize Nemocnice Ticho, nebo jste se určitým způsobem posunula?
- Myslím, že už jsem jinde... Flaubert řekl, že by chtěl napsat knihu o ničem, a to mě pronásleduje... Přesně tak já totiž psaní vidím: psát knihu o ničem, v tom smyslu, že psát neznamená obhajovat určitou myšlenku. Podle mě svědectví nikdy není tím, za co je máme. Myslím, že nepíšeme, abychom dali věci do pohybu. Píšeme, abychom ze sebe dostali něco, v sobě nosíme, co tu je... Psaní samo o sobě je určitým svědectvím...

- Je potom cílem psaní sdělit něco ostatním, nebo jen sám sobě?
- Zpočátku mě k psaní vede vždy jakási vnitřní potřeba... Nejde o to sdělovat něco ostatním; ačkoli u mé první knihy to možná byl jiný případ... Napsala jsem třeba také knížku nazvanou Portréty. Sbírku textů napsaných o hlavách, o tvářích... K ní mě přivedl pohled na fotografii nejaké sochy nebo muže, hlavu opřenou o dlaň, jak přemýšlí, s očima otevřenýma. A pod fotografií stojí "Muž, který přišel o syna"... Ten muž je smutný, ale není zničený, jenom čelí životnímu dramatu... Jednoho dne jsem o té fotce napsala krátký text, a pak jsem se začala na portréty, na zobrazené hlavy dívat pozorněji. Objevila jsem, jak posedlý byl zobrazením hlavy Giacometti, jak se neúnavně a s pocitem neúspěchu snažil "udělat hlavu", sdělit svou představu... Touží po tom, ale nikdy se mu to nepodaří, nikdy není spokojen, jako by tajemství tváře druhého člověka mělo zůstat nedotčeno, ale přesto se o to pořád pokoušíme...

- A dá se napsat kniha o ničem?
- Třeba nedá... Já si jen myslím, že pro mě je psaní víc než jen jeho "předmět"... "Psát" je sloveso bezpředmětové, nemusí vždy u sebe mít předmět, není povinné upřesnit ho, "psát příběh", ačkoli příběh tu je, i smysl tu je, samozřejmě... Mě zajímá, co není možné říct... i když, jako ty Giacomettiho hlavy, je to nemožné... Marguerite Duras někde říká, že "psaní je jako cedník"; pro ní tedy psát znamená nechat se prostoupit čímsi, co bude silnější než její vlastní schopnost vládnout jazykem, nechat se unést až k jakémusi prázdnu, kde jen syntax a jazyková pravidla mají váhu... A když člověk píše, není v tomhle stavu pořád, ale některé okamžiky psaní jsou mu blízké, ty chvíle, kdy víme, že na to, co jsme napsali, už nesáhneme...