Sir Andrew Marbot (1801-1830) byl anglický šlechtic, především však zřejmě první skutečný kritik výtvarného umění, který sám sice nebyl tvůrcem, ale malířství rozuměl jako senzitivní člověk. Dovedl se zamýšlet nad vztahem umělce a jeho díla a patrně jako první si položil otázku, která vlastně dodnes nebyla zodpovězena: „Umělec hraje na naši duši, kdo však hraje na duši umělcovu?“ Dva roky po jeho záhadné smrti byl vydán výbor z jeho celoživotních Zápisků, v nichž nesystematicky soustředil své názory na malířství a umění vůbec. Během svého života a cest do Paříže, Německa a zejména Itálie se setkal s celou řadou slavných současníků: s Goethem, Byronem, Berliozem, Blakem, Corotem, Delacroixem či Turnerem, na něž pohlížel obdivně i tvrdě kriticky, což se nebál vyslovit nahlas. Byl také milencem Goethovy snachy a Byronovy milenky.

Prvním Marbotovým životopiscem byl roku 1888 Frederic Hadley-Chase. V roce 1981 se pak objevil životopis z pera známého německého spisovatele a výtvarníka Wolfganga Hildesheimera (1916-1991) nazvaný prostě Marbot. Autor zde napravil některé nepřesnosti první monografie a především se nevyhýbal temným stránkám Marbotova krátkého a tragického života. Mohl zde uplatnit své široké intelektuální zájmy a znalosti právě z dějin malířství a zároveň napsal velice čtivou knihu. U nás je známý řadou povídek či her a je též autorem pozoruhodné biografie Mozarta (1977; vyšla slovensky roku 1989).

Kniha o Marbotovi je však dokonalou nakladatelskou fikcí, skoro literárním podvrhem. Marbot je smyšlená postava a Hildesheimer na ní mohl mj. dokumentovat svůj přístup k historickým monografiím, kde požadoval nevynechávat také zákulisí života, to, co není běžně vidět nebo co se dokonce skrývá. V Marbotově případě jde o incestní milostný vztah s vlastní matkou, který naplno propukl po otcově smrti a před nímž oba milenci marně prchali celý zbytek života. Tyto pokusy o únik je dovedly k tragickým koncům: Marbot si stanovil datum sebevraždy a v Itálii beze stopy zmizel, matka zemřela předčasně dva roky po něm. Předtím ještě zničila řadu důkazů ve vzájemné korespondenci, která se k ní vrátila ze synovy pozůstalosti, a svěřila vše svému zpovědníkovi, který byl zároveň Marbotovým mentorem. Tento velmi shovívavý jezuita probouzel od dětství ve svém svěřenci zvídavost a zájem o literaturu a umění i kritického ducha. Marbot vyrostl v tichého podivína, který stále něco skrýval. Považoval se za ztroskotance také proto, že se nestal sám malířem, a raději se rozhodl se životem skoncovat.

Hildesheimer čtenáře mate dokonale: O fiktivním hrdinovi píše vědeckou biografii plnou smyšlených a apokryfních citátů, doplněnou dokonce i rejstříkem osob a dokumentární přílohou. Marbot se setkává se slavnými současníky, kteří o něm píší v dopisech nebo ve svých pamětech. Autor cituje především z Marbotových Zápisků a dopisů, čímž jasně odkazuje na román v dopisech či deníkových záznamech. Sleduje hrdinu pokud možno krok za krokem a domýšlí i nejasné a temné okamžiky jeho životní cesty. Zároveň zde pochopitelně vyjadřuje Marbotovými ústy své názory na umění a své pochybnosti o tvorbě, které ho provázely celý život. Kniha je současně i jakýmsi ironickým románem výchovným a přehlídkou duchovního ovzduší první třetiny devatenáctého století. Vhodně vybraní skuteční umělci jsou velmi různorodí, což umožňuje ukázat tuto dobu v širokém záběru. V pasážích intimních přitom autor nesklouzává k lacinosti a zůstává spíše u náznaků. Dává přednost reakcím obou ústředních postav na jejich poklesek, který však oni sami vnímali jako téměř přirozené vyvrcholení láskyplného vztahu a netrpěli příliš výčitkami svědomí, ale spíše bezvýchodností situace. Hildesheimer tu vychází z Freuda, jehož ostatně Marbot jakoby v lecčems předstihl, ale zůstal bohužel zapomenut.

Hildesheimer je ve své fikci naprosto důsledný a nikdy neopustí styl nadšeného životopisce, který nedokáže svého hrdinu neobdivovat, i když ho nijak neomlouvá. Polemizuje také s neexistujícím Hadley-Chasem. Jeho životopis však není suchopárnou četbou, ale barvitou freskou. Plátnem, na němž na pozadí počátku moderního věku defilují postavy – skutečné i fiktivní – jako živé, skvěle vykreslené osobnosti.

Výborný český překlad doplnila překladatelka vyčerpávajícím doslovem.