Osamělý člověk, co se otravuje, mlčení přátel nedůvěřuje, vyklání k
nebi z okna těžký stín svého bytí; a hlava proti
oblakům, tváře
zmáčené bouřkou, chvěje se ve svých dvou pokojích
ze středověkých bajek, vzlykání a latina z kuchyně, a dokonce i nesmyslné prosby,
které svrašťují stín, jakmile se noc zřítí do
znovuzrozených hvězd:

Svatá Rito beznadějných případů,
ohni kvůli mně zbabělou křivku osudu,
a ať hoří svíce,
ať vosk stéká,
ať hoří mé dlaně a žaly,
s nimiž kupčí naše kostely.
V Bauknechtu
se špinavé prádlo točí kolem dokola.
Já zůstávám.

Svatá Rito,
vypleň kvůli mně lidské bohatství,
pro mě, vypelichaného Ikara, který už neumí létat,
hladového supa,
ošklivého ex orla na zmateném slunci
– sedm let na převlečení kůže! –
Křídla těžknou pro toho, kdo zakusil
sílu azuru
křečovitý orgasmus dívek
věčnost dochvilných slibů,
když byla láska pláží
krmenou příbojem,
když je láska obrazem
odhalujícím pravdu.

Svatá Rito spatřená v Barceloně,
bdi nade mnou,
špatným člověkem bez lítosti,
chlupatou mrchou odpuštění,
autistickým misionářem absolutna
a vlastních zbabělostí.
Kapesník prachu
pokrývá hudbu světa.
Ticho kýchá.

Svatá Rito jatek a soucitu,
mrkni kvůli mně svýma andělskýma očima
a rozfoukej vítr na mých lžích,
které jsou lžemi světa.
Oči a uši po okraj plné
všech každodenních svárů a brutálních her.
A můj nos, ze kterého teče?
A mé ucpané dutiny?
Kdo se konečně postará o mě?

Utni, svatá Rito, mé uhnilé větve
a všechny staré výhonky,
které ještě nesou plody
všech přetvářek,
utni, Rito, beznadějné věci,
patronko mé věci
v jámě barcelonské,
utni domýšlivost,
nátěr i rám
falešných klasiků a všech pravých modernistů.
Nepořádek světa
se mačká jako
použitý kleenex.

Rito, přijmi ve své dobrotě
pouta, která mě svazují
jako mnichy, kteří se modlí,
když říkám ženám, které mě milovaly
a porušily pravidla,
když si na galejích vybavím jejich svěží jaro
pro tu, která mi osmdesát let
pomáhala obracet stránky
předtím, než napnu plachty,
když skládám poklonu prámu,
břichu, srdci, plícím
a i když mé bytí stále se kymácí
a usilovně tíhne k mohylám,
přijmi ve své nejvyšší dobrotě,
přijmi má stará ztroskotání.

Svatá Rito uhašených svíček,
stejným fouknutím
zhasni knot neštěstí,
obemkni svými prsty modrého anděla,
geometrický mor mých modřin
a všechny obzory, které zakrývají Zemi,
falešné vzněty slepých lásek.
Ó má svatá v beznaději,
modli se za mě, slabého hříšníka,
a jim, svým sestrám
– ubohé ryby, jimiž jsou pro mou duši –,
poskytni trochu vody
ze slz svých uplakánků.

Svatá Rito, bohyně odsouzených,
ochraňuj mě před dopady spravedlnosti
a před naléhavostí
rudé krve, před vším strašným
a samozřejmě před malou smrtí
s posledním výdechem nečistoty.
Odveď mě zpátky do světla
prvních zpovědních sněhů
a zmraz všechny mé hříchy
na všechna staletí,
a hlavně na loňský rok!
Zalitý měsícem
v úsměvu noci
mažu svůj dluh.

Svatá Rito rozbitých sklenic
v nočních líhních,
seber mě a mé trosky
a zakliň je do budoucnosti
nebo kam se ti zachce.
Ach, má svatá,
zalep mi píchnuté pneumatiky
neupejpej se,
drahá, nepřístupná,
vylešti můj krutý rám
dej opravit
můj starý kufr
a pusť mě
na neznačené cesty
krásných úniků.

Svatá Rito nadějí
polibky vyleštěného čela,
přijď mi nalít do vrásek
červený inkoust vášně
aby se přibrzdil čas
a už se nepodroboval pohybu,
který je jen programovaným vymazáváním,
večer v oslnění noci
a v troskách domova
o den starší
a celý svět odříznutý od sebe
svět, který je jen aktualita.

Vzpomeň si, svatá Rito,
drželas mě za ruku
na malých benátských mostech,
usrkávalas z mé dlaně
štiplavou sůl mého potu
a dělila se o má prostěradla,
abys zakryla strach,
ach ty přišlá ze Slovinska
až k mému paláci vzdechů,
až k hanebnostem Hieronyma Bosche
a k ironii pásu cudnosti,
ty, která bys prolévala na zamženém nábřeží
svaté slzy krve,
která poskvrňuje ještě Santa Lucii
a kterou ignoruje můj vlastní kapesník.
Ó Rito nebo Barbaro,
světice umlčená v zásuvce,
podvedená mou pamětí
vrať se k mému bezbožnému uchu,
sfoukni své směšné „miláčky“
a všechny svíčky, které zapaluji,
abych v ně ještě jednou uvěřil.

Rito, moje V.I.P.,
nedávej do výprodeje má bezbožná přání
na burze času,
nech mi zbytek touhy
jako letadlo nechává bílou stopu
na modrých duších předběhnutých
poruchami štěstí.
No Rito, neselhávej,
Ale proboha, ty usínáš!
jako unavená děvka
na mém modlitebním létajícím koberci
ó má ubohá, unavená,
chrápeš a tvé vzdechy jsou slyšet
na všech cestách do Damašku.
Rito, řekni, miluješ mě?

… Pardon, nežádá se po káněti
tremolo pěnkavy.
Má královno, nenáviděl jsem
a už mi zbývá jen trápení.

Zázračná Rito,
poskládej mé ubohé srdce
prodávané v balení po dvaceti
v chatrném kiosku dětství,
mé srdce caparta úplně uplakané
při pohlazení haléře
pohlazení,
z něhož zbyl jen dým.

Rito zamrzlých vod,
stinný a slabý pramene
na prahu obnažených zim,
svěř mým puklinám
tajemství sametu.

Ó má svatá vykládaná dřevem,
ozdobená pajetkami pigmentů,
má potulná děvko,
kterou volám přímo
s hlavou vztyčenou proti oblakům
tváře mokré od bouřky,
zamrkej víčkem,
abych tomu znovu uvěřil,
přimhuř jednu ze svých bulv
pro pouhé krédo!
Někdy ozvěna otevírá do noci
dveře světla.

Rito posvěcená,
děkuji,
dostal jsem polibek
při východu z taxi
na prahu brlohu
mi žena v županu
sevřela touhu!
Budiž ti vzdán dík,
že jsi opět rozbublala vosk
mé mrtvé svíčky!

Odteď tě chválím, Rito,
a nesu tě na korouhvi,
jako když obětní postel
podpírá svůj baldachýn,
a ať při vlnobití prsou a zadků
– nečervenej se, Rito, sex je milost –
a ať v pěně sdílení
naše promíchané flotily
přirazí k malbě,
ať se naše věky rozmělněné
v barevné pigmenty
položí na prostěradlo
a vysloví znovuzrození
a pohnutí jasu po temnotě.

Ó má Rito zhýralých siest,
tvá svatost vybělená
všemi mými poskvrnami
a našimi černými zpověďmi
tak černými, že stín hraje divadlo
a světlo je modré
u lože jejích očí,
nevyzrazuj tak rychle
tajemství svého světa,
ponechej mé vřeštící víře
záhadu jejího zjevení.

Černá Rito melancholií,
která jsi trůnila nad roklí,
když jsem brouzdal životem,
nech na suchu hrdou půdu,
kde s chutí odpočívá
má krásná cizoložná láska,
a jestliže bouřka někdy hrozí
svými rolničkami falešných kamenů,
nerozbíjej, Rito, zrcadlo
na okenici mých modliteb.

Rito očekávaných věcí,
přenechávám tě nešťastným,
těm, kteří se ohýbají ve své poušti,
neměj za zlé ubožákovi,
který tě tolik prosil vzpřímený,
když se obrátí zády k tvým svodům,
je to proto, že je tu jiná modla,
a zaslouží si všechnu chválu.
Rito, věříš na anděly?

Nesměj se mému blábolení,
ale život skrývá zázraky
a ty o tom něco víš,
malá soško zčernalá voskem
před sfouknutím plamenu,
před poslední pohromou,
přijmi stydlivý úsměv
a ticho věšteb
a pak tuto kytici růží
ukradených na hřbitově,
abys mohla nabídnout zítřku,
ó má svatá cizinko,
křehkou bledost
osudu.

Přeložil Erik Lukavský.