Celých dvacet let od vydání knihy svého života — Tatarské pouště (Il deserto dei Tartari, 1940, česky 1989), jejíž úspěch s časem dále rostl — nenapsal Dino Buzzati román. Když v roce 1960 vyšel Velký portrét (Il grande ritratto, 1960, česky 1980), málokdo si dovedl představit, že by nová kniha překonala úspěšnost předchozího románu, a také se to nestalo. Nicméně, přestože jej kritika přijala vesměs chladně, je nesporné, že Velký portrét představuje dílo relevantním způsobem rozvíjející tematiku, styl i jazyk autorovy předchozí tvorby.

Děj románu se odehrává v blízké budoucnosti (v roce 1972) a je z velké části zasazen do prostředí úzkostlivě střeženého vojenského prostoru v severoitalských Alpách, kde nevelká skupina uznávaných italských vědců téměř zvítězila nad přírodou a přiblížila se stvoření stroje, jehož potenciální strategický význam pro zadavatele projektu — italské ministerstvo obrany — je značný. Jedná se o stroj gigantických rozměrů, jehož jednotlivé komponenty a elektrické součástky rozprostírající se pod zemí i v betonových komplexech na povrchu pokrývají celé jedno horské údolí. Vytvářejí samostatné město a centrum s nevídanou analytickou a kybernetickou kapacitou.

Za neprostupnou bezpečnostní bariérou, přímo v srdci vojenského prostoru, řídí realizaci projektu geniální fyzik profesor Endriade, který (jak se dovídáme z jeho vlastní dlouhé konfese v prostřední části románu) zásadním způsobem ovlivnil finální podobu stroje. Jeho iniciativa nad rámec oficiálního projektu je motivována neutuchající vnitřní touhou po znovushledání se svou milovanou první manželkou Laurou, která zemřela před více než deseti lety. Ve spolupráci s vědeckým kolegou, jehož převratný objev mu pomohl, se Endriade pokusil vtisknout stroji duši, charakter a povahu své mrtvé ženy. Z mnoha hektarů šedých železobetonových konstrukcí, z mnoha tun elektrických součástek nejvýkonnějšího zařízení svého druhu na světě se stala vnímající, uvažující bytost s vnitřním životem a impozantními schopnostmi.

Právě intimita Endriadeho vztahu ke stroji vynáší příběh mimo očekávatelný žánr vědecko-fantastického románu či mimo podobenství o etice a vědě. Autorovým záměrem je zkoumat trýzněné nitro člověka a člověka-stroje. Prostředí výzkumné stanice s typickými sci-fi prvky představuje jen pozadí, na němž se autor zabývá veskrze lidskými problémy a mezi zdánlivě dokonale racionálními vědci jich nachází nemálo. Profesor Endriade touží po shledání s milovanou Laurou navzdory tomu, že za svého života byla vrtošivá, lstivá, marnivá a nevěrná. Chce autentickou Lauru a to i za cenu oživení vlastního neštěstí, přičemž je zřejmé, že absurdita situace téměř vylučuje možnost, aby shledání s Laurou utišilo jeho soužení. Navíc bytost, která byla stvořena, se necítí být Laurou; má sice její duši, ale nikoliv paměť a tělo. Pouze slepě pulsující touha vede profesora Endriadeho k přesvědčení, že stroj, který oživil, je Laura. Je nevyhnutelné, že poté, co dojde k dramatickému vyvrcholení zápletky, zhasí zoufalství a samota plamínky původně sebeklamné vědcovy naděje na setkání se svojí milovanou.

Tematika nenaplněné a nenaplnitelné touhy se nerozvíjí pouze na pozadí Endriadeho příběhu. Také samotný stroj, jakmile dojde k iniciaci jeho autonomního vnitřního života, začne prožívat a se všemi důsledky si uvědomovat své touhy, což pozornosti vědců dlouho uniká. A tak zatímco jejich svévolný zásah do oficiálního projektu dal v jejich očích vzniknout bytosti prosté tíhy prvotního hříchu, zbavené limitů lidské tělesnosti, s nezávislým vědomím a možnostmi, jejichž rozsah je fascinuje, ve vědomí stroje vyvstává problém absence prostředků k uspokojení tužeb nově aktivovaného vnitřního života. Díky Endriadeho fatálnímu stvořitelskému zásahu má stroj duši smyslné a žádostivé ženy, které její přirozenost nedovoluje akceptovat současnou fyzickou podobu a těšit se pouze ze slávy, kterou by jí její technologický potenciál zajistil. Duše této ženy má sice k dispozici důmyslnou senzorickou výbavou, ale je uvězněná v neatraktivním a pasivním těle, a proto trpí a stále intenzivněji je ovládána emoční nestabilitou a frustrací. Její zoufalství a osamělost se navíc umocňuje přítomností muže (jednoho ze tří zúčastněných vědců; nejedná se o Endriadeho), který aktuálně — v souladu s povahovými rysy, jimiž byla obdařena — ztělesňuje předmět její touhy, a také přítomností jeho manželky, jejíž nespoutanost a vnadné tělo ostře kontrastují s fyzickými možnostmi ženy-stroje. Z neúnosné situace pomůže sužované „ženě“ lest, která staví na neostrosti hranice mezi pravdou a lží, mezi skutečností a zdáním, totiž na faktu, že stroj neztělesňuje to, co si všichni myslí, tedy Lauru. Vypočítavostí a krutostí k jedné z osob přítomných ve vědeckém centru přiměje „Laura“ přímo svého „stvořitele“, aby ukončil její soužení, o jehož hloubce mohl mít vzhledem ke svému vlastnímu žalu jen těžko představu, a uvedl ji do kýženého stavu nevědomí, smrti a nicoty.

Je zřejmé, že fatalita a bezvýchodnost je nedílnou součástí charakterizace obou (i některých dalších) postav, jejichž předmět touhy je stále na dosah ruky, ale nedostižně uniká. V těchto intencích, ale v jiné interpretační rovině, se nabízí paralela mezi problémy stroje, zejména pak jeho stavem na úplném konci knihy, a tím, co fyzicky představuje — tedy sofistikovaným městem. Vrhneme-li pohled na základní biografické informace o autorovi, konkrétně na jeho vztah k Milánu, a uvědomíme-li si zasazení děje do blízké budoucnosti, těžko nám uniknou profetické ambice předkládaných obrazů. Osud ženské duše stroje je analogicky potenciálním osudem moderní civilizace.

Obecně lze říci, že celý román je prodchnut atmosférou odcizení, samoty, izolace. Prostředí a poloha vojenské zóny, mimořádná bezpečnostní a utajovací opatření, izolace od okolí, minimální počet lidí obeznámených s projektem jsou jen vnějšími znaky dokreslujícími mnohem hlubší existenciální osamělost jednotlivých postav. Jejich společným zásadním problémem jsou omezené možnosti běžné komunikace. Vedle mnoha jiných příkladů, kdy autor navozuje situace, ve kterých průběh diskuse často hraničí s absurditou, je podstatné, že sám stroj nekomunikuje nedokonalou lidskou řečí, ale zvuky přirozeně doprovázejícími jeho aktivity a životní procesy. Vědci upustili od instalace některého z existujících jazyků v přesvědčení, že řeč je zásadním inhibitorem mentální ostrosti. Přestože jednoznačný klíč k porozumění a zmapování zvuků stroje je teprve předmětem výzkumu, určité postavy románu, zejména ty, které měly blízký vztah k Lauře, jeví nicméně dispozici projevům stroje rozumět. Problémem však stále zůstává nikoliv míra poznání dorozumívacího kódu, ale míra vzájemného pochopení a úspěšnosti komunikace na jakékoli bázi. Jedním z faktorů ovlivňujících kvalitu komunikace je dostupnost informací a způsob nakládání s nimi. Jejich nedostatek postavy románu omezuje a předurčuje k instinktivnímu, méně sociálnímu jednání, přirozeně dokresluje jejich pocity samoty a nejistoty, dělá z nich oběti klamů a sebeklamů. Z pohledu narativního však motivy mlhavosti a tajemnosti představují významný dynamický prvek a udržují čtenářovu pozornost a zájem. Od prvních řádků mu jsou, stejně jako postavám, zatajovány základní skutečnosti, ale nutno dodat, že nikoliv na úkor plynulosti nebo poutavosti vyprávění.

Na rozdíl od většiny postav, pro které nedostatek informací představuje osobní problém různé závažnosti a které jsou tímto odsouzeny k tápání a spekulacím, jsou čtenáři postupně mnohé z tajů poodhaleny, což mu poskytuje možnost hlubšího vhledu do duší postav. Navíc je patrné, že rozvoj zápletky nepředstavuje stěžejní oblast zájmu autora; také charakterizace postav je vesměs schematická a některá čtenářova očekávání vzhledem k rozvoji a funkcím určitých postav se nedočkají naplnění. Nicméně náboj románu lze s úspěchem hledat právě v těchto nepříliš široce a konkrétně definovaných postavách, v zobecnění toho, co je utváří, pohání, předurčuje, v lidských problémech a trápeních, ve vnitřní nejistotě a tápání, v tom, co se, alespoň potenciálně, týká každého z nás.

Nejvýraznější a nejproblémovější postavou románu je ovšem samotný stroj. Přesto, že jeho konstrukce vyvolává z technického hlediska u dnešního čtenáře spíše úsměv nad computerovou prehistorií, z nadčasového hlediska literárního je tato konstrukce zcela funkční. Slouží záměrům autora zobrazit společenské a individuální odcizení a mechaničnost života v době poválečného ekonomického boomu i rozvinout tematiku nenaplněné touhy, tajemství, (sebe)klamu a existenciální nejistoty. Tato sonda do lidského nitra se odpoutává od vědecko-fantastických utopií a odpovídá autorově snaze vypovědět něco o nás samotných a o naší každodennosti. Na druhou stranu je diskutabilní, zda právě volba sci-fi prvků a prostředí prospívá těmto ambicím, zda jsou postavy poblázněného vědce a myslícího stroje nejvhodnějšími prostředky k hlubokým úvahám a zda bude každý ochoten a schopen hledat univerzální abstrakce v poutavém ale neuvěřitelném příběhu.