Z nositelů Nobelovy ceny, kteří u nás dosud nebyli představeni žádným překladem, zbývají – vedle několika prozaiků – zejména básníci Jiorgos Seferis (1900-1971), řecký laureát z roku 1963, a Derek Walcott (1930), karibský laureát z roku 1992; u třetího z nich, také řeckého básníka Odyssease Elytise, splácí nyní dluh nakladatelství Mladá fronta výborem z básníkova díla Bláznivý granátovník, a to ve své edici Květy poezie (jde již o 232. svazek), jež mj. mapuje právě „nobelovské“ básníky (v posledních letech např. Brodskij, Heaney nebo Szymborská).

Odysseas Elytis (1912-1996) získal tuto cenu roku 1979 za „poezii, která s inspirací řecké tradice představuje se smyslovou mohutností a intelektuální jasnozřivostí živý obraz boje moderního člověka o svobodu a tvůrčí aktivitu,“ jak se praví v odůvodnění. S tím koresponduje i básníkova myšlenka v děkovném projevu, kde říká, že „nejdůležitější věcí není návrat na Ithaku, kterým téměř všechno končí, ale bloudění, které znamená poznání a dobrodružství. Potřeba člověka objevovat, znát, proniknout do toho, co v něm vyvolává údiv, je nepotlačitelná.“

V delší básni Hrdinský žalozpěv za podporučíka padlého na albánské frontě z roku 1945, kterou najdeme v recenzovaném výboru, Elytis píše: „Skutečně velký je svět / Obr, jenž hýčká své děti.“ V těchto myšlenkách můžeme najít základní téma Elytisovy poezie: hledání a nalézání, které je člověku tak vlastní. Jeho poezie není jednoduchá, spojuje v sobě mnohé vlivy a je bohatá i po formální stránce. Svého vrcholu dosahuje v rozsáhlé skladbě Hodno jest z roku 1959, která zabírá více než polovinu celého výboru.

Výbor představuje básníka poměrně široce, i když jeho dílo je velmi rozsáhlé – první sbírku vydal roku 1936 a poslední dvě rok před svou smrtí. Byl velmi ovlivněn zejména poezií francouzskou, nejvíce na něj zapůsobil Paul Eluard. V jeho díle však najdeme i stopy Rimbauda, Pounda či Eliota a samozřejmě starořeckých básníků, z nichž Elytis obdivoval zejména Sapfó; z „jejího“ ostrova Lesbu ostatně pocházela i básníkova rodina. Vliv francouzské poezie a surrealismu se projevuje zejména v jeho prvních sbírkách, z nichž najdeme ve výboru celkem osm básní. Zde se Elytis věnuje především přírodním námětům a lásce. V druhé etapě tvorby, reprezentované ve výboru zmíněnými dvěmi skladbami a několika kratšími básněmi, se věnuje tématům historickým a morálním tak, jak o tom hovořil ve své nobelovské přednášce, kde říká, že píše jazykem, kterým hovoří jen několik málo milionů lidí, ale mluví se jím přes 2500 let. „Tento nesouhlas mezi časem a prostorem, který je zdánlivě tak překvapivý, se odráží v kulturních dimenzích mé země. Její fyzická rozloha je nanejvýš skromná, ale její rozloha v čase je nekonečná.“ Básník pak i ve své poezii dokazuje, že jazyk je také nástrojem „magie“: „,Nejdříve spatříš samotu,‘ řekl, ,a dáš jí vlastní význam / Zprvu bude před tvým srdcem / a pak zas tě bude provázet…‘“ V posledních sbírkách, z nichž ve výboru najdeme bohužel jen málo ukázek, převažuje inspirace mystikou slunečního svitu.

Další své stálé motivy Elytis uvádí přímo ve skladbě Hodno jest: Erós, moře, Marina jako jméno milované ženy, slunce, nesmrtelnost a básník sám. Skladba Hodno jest je velikou poémou a hymnem, v němž se moderní poezie prolíná s dlouhou tradicí. Jazyk je současný i archaický, rétorický i magický, průzračný i zamlžený. Celek pak tvoří jakýsi mýtus se třemi liniemi, individuální, národní a všelidskou. Skladba je rozdělena na tři části: Genesis, Pašije a Gloria. Křesťanská inspirace je zde bohatě přítomna. Najdeme zde zrození básníka, utrpení Řecka v době války a oslavný hymnus inspirovaný byzantským hymnem Bohorodičce. Také Hrdinský žalozpěv tyto inspirace nezapře: báseň vrcholí hrdinovou smrtí, propojenou optimistickým motivem velikonočního vzkříšení.

Celá tvorba je pak výsostně lyrická a „hudební“, jak je v Řecku zvykem. Jeho básně zhudebňoval i známý řecký skladatel Mikis Theodorakis.

Elytis má především velikou úctu k člověku a jeho místu v dějinách a v životě. V závěru básně Hodno jest vyjmenovává mnoho důležitých věcí, kterých bychom si měli vážit, a které naopak pomíjejí; věcí, kterých je hodno vážit si pouze nyní nebo naopak na věky: „Nyní ubohost Bohů nyní popel Člověka / Nyní nyní nicota a na věky svět malý a Velký!“ Básníkova melancholie je vždy optimistická a víra hluboká, jeho poezie vysoce humanistická a krásná, protože v jejím středu stojí člověk se vším, co k němu patří. Takové básně stojí za to číst stále, neboť nás odhalují i povznášejí.