České vydání prvního dílu Poundova téměř celoživotního díla, básnického pásma Cantos, je velice pozitivní. Od předchozích antologií (Ezra Pound, Chtěl jsem napsat Ráj, uspořádal Petr Mikeš, Votobia 1993 a Ezra Pound, mistr těch, kteří vědí, rovněž Petr Mikeš, Votobia 1995, ve slovenštině pak Jazerný ostrov, uspořádala Zuzana Hegedũsová, Slovenský spisovatel 1994) ho totiž odlišuje jeden zcela zásadní rozdíl: slibuje úplnost. A to nejen co se týče samotného textu, nýbrž i vzhledem k pečlivě zpracovanému poznámkovému aparátu. První díl navíc kromě první třicítky Cantos, jež se kryje s úvodním svazkem originálního dělení sbírky, obsahuje i doslov Poundovy dcery autorky italského překladu Cantos, paní Mary de Rachewiltz. Její básnická obratnost v ničem nezapře autorčina geniálního otce a krystalický styl jejího eseje v mnohém připomíná Mandelštamovu Rozpravu o Dantovi. Na začátku cesty se nám tedy kromě berliček v podobě poznámek, rejstříku a bibliografie dostává i rady navýsost poučeného průvodce. Poznámky k českému vydání jsou navíc udělány tak, aby skutečně sloužily jako nápověda nebo praktický odkaz, a ne jako tisíckrát omletá vata. Leccos napovědí a leccos skryjí, což byl ovšem záměr jejich autorů. Vzpomínám si, že podobné nadšení jako nad tímto svazkem se mne zmocnilo onoho dne, kdy jsme po škole u kamaráda na půdě objevili staré vydání pohádek Tisíce a jedné noci s poučnými poznámkami Felixe Tauera, díky nimž jsme se mohli nořit do pro nás imaginárního, avšak nikoli smyšleného světa islámské kultury.

První koš Poundových zpěvů vznikal mezi lety 1912 a 1929 a podle slov naší průvodkyně je „paletou, na níž si Pound míchá barvy pro obraz, který už vidí před sebou“. Opravdu, v náznacích se zde objevují Poundovy základní koncepce, které později rozvine v dalších Cantos: strukturalisticky přesný, ale tvůrčí přístup k poezii zrcadlící se jak v práci s rytmem, tak ve velice strohé, avšak účelné typografii, důmyslné kladení obrazů vycházející z představy, jakou si Pound udělal o fungování čínských ideogramů, metaforika barev a světla jako nástroj k vyjádření velice konkrétních metafyzických představ o smyslu existence člověka a lidské společnosti, Poundovo dosti odvážné, avšak přirozené pojetí času, a také jeho osobitá politická ekonomie namíchaná z konfuciánství, z keynesismu, Douglase a dalších, převážně britských národohospodářských teorií, z myšlenek Jeffersonových a Adamsových a v neposlední řadě i z konzervativně-novátorských tradic vlastní rodiny. Z podobných kořenů jako jeho hospodářsko-politické názory vycházela jistě i jeho fascinace renesančními bankéři, samovládci a vůdci žoldáckých vojsk: jeho otec byl zaměstnancem státní mincovny a děd železničním magnátem.

Ve většině Cantos se prolínají tři dimenze nově vnímaného času. Dělení na minulost, současnost a budoucnost ztrácí pro Pounda smysl. Místo toho se objevuje věčnost, symbolizovaná mořem a ztělesněná v Poundově synkretickém deismu, jakémsi katolictví bez dogmat, které čerpá jak z myšlenek manichejců, tak z novoplatonismu. Je to věčnost, která je neustále zde. Druhou rovinou je mýtus, něco, co se neustále vrací, putování jednotlivými kruhy pekla a očistce, střídání dynastií, „vzestup a pád civilizací“. Třetí rovinou, pro Cantos rovněž klíčovou, je zkušenost všedního dne, pomíjivost, zážitky jednotlivce, které mají upadnout v zapomnění.

Vůdčí myšlenkou Cantos je snaha postihnout v celé jeho šíři přítomný okamžik dějin, v němž se jako v ohnisku věčnosti protínají kužely minulosti a budoucnosti. Poundovými vzory jsou antičtí velikáni Homér, Vergilius a Ovidius, čínský myslitel Konfucius a samozřejmě Dante Alighieri. To jsou základní pilíře jeho konzervativní snahy dát nový život kánonu, který je typicky americkým způsobem přístupu nejen ke kultuře, ale i k politické filozofii nebo k filozofii dějin. Pound zásadně odmítal plytkost „taoisticko-buddhistické plurality“ stejně jako odmítal bezduché vyrábění zmetků pro samotný zisk nebo nesmyslnost náboženských válek. Požadoval, aby slova přebíraná od klasiků měla tentýž nezměněný význam, k čemuž je ovšem nezbytně nutná znalost původních kontextů. Více nežli smyslu převyprávěného pojednání v jeho úplnosti důvěřoval rytmu jediné citované věty nebo blízkosti dvou slov ve zlomku originálu.

Z tohoto hlediska můžeme v Cantos spatřovat i jakýsi návod, didaktickou pomůcku, básnickou paralelu k jeho pozdějším „naučným“ knihám, jakými byly ABC četby (ABC of Reading, 1934) nebo Průvodce po Kltr. (Guide to Kulchur, 1938). Už v samotném prvním dílu Cantos se setkáváme doslova se stovkami nejrůznějších postav. Postavy řecké mytologie jako Afrodíté, Artemis nebo Kirké se tu mísí s představiteli raně románské literatury, jakými jsou Eleonora Akvitánská či trubadúři Arnaut nebo Sordel, stejně jako s moderními politiky a obchodníky. Podstatná část zpěvů (především Cantos VIII-XI, ale také XX-XXVI) je vystavěna kolem členů italských středověkých rodů Borgia, Malatesta, Este a Medici, koncilu východní a západní církve ve Ferraře a období papežské vlády Pia II. Canto XIII je věnováno Konfuciovi a předznamenává tak čtvrtý koš věnovaný Johnu Adamsovi a Číně a také dlouhá Cantos XCVIII a XCIX, která jsou vlastně jakýmisi skicami k přednáškám z konfuciánské filozofie. Na tento do jisté míry zlomový zpěv navazuje pásmo „Pekla“, v němž se Pound pokouší vystihnout bídný „stav ducha v Londýně po první světové válce“ a který uzavírá téměř mystickým zpěvem „Ráj“, čepem celého prvního oddílu a prvním pokusem naplnit veliký Dantův odkaz.

Chtěl-li Pound ve svých zpěvech zachytit vše podstatné, musel se nutně uchýlit ke zkratce, která mu však byla již dávno vlastní, a musel se nutně zaměřit na důležité otázky, které mu kladla přítomnost. Musel cítit, že je třeba využít všech dostupných prostředků kondenzace a komprimace, byť za cenu menší srozumitelnosti nebo důvěryhodnosti svého díla. Musel tušit, že ani v individualistickém světě prométheovského mýtu, nikdo nejde sám. Proto také neustále studoval, naznačoval, vysvětloval, radil, poukazoval na souvislosti, i když jeho rady měly často spíše povahu náznaku než doslovného předání znalostí. Příkladem budiž třeba již zmíněné Poundovo chápání čínských znaků. Pound byl přesvědčen, že každý znak skutečně zobrazuje nějakou skutečnost a přímo odkazuje k označovanému. Taková představa je ovšem zcela mylná. Naprostá většina znaků obsahuje kromě piktografické složky i složky fonetické apod. Přesto Pound intuitivně odhalil, že narušením prosté linearity jazyka lze ušetřit spoustu místa a také poměrně snadno vyjádřit a předat jinak nevyjádřitelné myšlenky. Kromě toho je možno výrazně zvýšit informační hodnotu textu hospodárným obcházením formálních pravidel týkajících se ortografie, slovních druhů apod. Není divu, že se o jeho myšlenky zajímal i jeden z nejvýznamnějších teoretiků komunikace Marshall McLuhan nebo syrový filozof jazyka William S. Burroughs.

Poundův pre-strukturalistický přístup k dílu je nepopiratelný. Jeho známky vidíme na každé stránce v práci s malými a velkými písmeny, s kurzívou, v používání číslic, interpunkce a dalších symbolů, v mnohojazyčném vyjadřování, v rytmu, v opakovaném návratu k jednotlivým motivům, v návaznosti jednotlivých Cantos. Věřím, že jeho dílo skutečně snese srovnání s Beethovenovými kvartety, s japonským divadlem nó nebo s Dantovou Božskou komedií, jak to navrhuje Mary de Rachewiltz. A to přesto, že jde o výsledek jakéhosi „domácího kutilství“, jak by řekl Claude Lévi-Strauss, který ve své knize Myšlení přírodních národů říká doslova: „Pro mytické myšlení je charakteristické, že se vyjadřuje pomocí souboru prostředků, jehož složení je dost bizarní (sic) a který při vší rozsáhlosti zůstává přece jen omezený; musí s ním však vystačit, ať je úkol, který si vytyčuje, jakýkoli, neboť nic jiného k dispozici nemá.“ Nový mýtus doby se zde rodí z artefaktů, z odřezků, z poznámek.

Nemohu si pomoci, musím zde na závěr citovat výše zmíněný Mandelštamův esej, alespoň jedno z mnoha míst, které jako by se nevztahovalo k Poundovu mistrovi, nýbrž k němu samotnému, jako k jeho samozvanému americkému dědici:

„Číst Dantovy zpěvy a nespojovat si je se současností je nemyslitelné. Proto byly přece napsány. Jsou to střely vyslané k ulovení budoucnosti. Volají po komentáři ve futuru. Čas je pro Danta obsahem historie, chápané jako jediný synchronní akt, zatímco historie je zase společným ‚obsáhnutím‘ času všemi, kteří jej společnými silami objevují a odhalují. Dante je antimodernista. Jeho současnost je nevyčerpatelná, nezměrná a nepřeberná. To je důvod, proč Odysseova řeč je reliéfní jak silná lupa, schopná zapálit, a proč ji lze namířit stejně dobře na válku Řeků s Peršany, jako na objevení Ameriky Kolumbem nebo na troufalé pokusy Paracelsovy či na světové impérium Karla Pátého“ (přeložila Ludmila Dušková, Lidové nakladatelství 1968).

České vydání prvního oddílu Cantos již samo o sobě patří mezi ta díla, která budou i přes svůj prostý a rezervovaný zevnějšek na dlouhou dobu „ozdobami knihoven“ našich a doufejme že i našich dětí. Tím spíše, přibudou-li k němu stejně kvalitně zpracované svazky zbývající. Ezra Pound se tak bude moci stát součástí našeho kulturního kánonu a my budeme znát více než jen obligátní „A pak jsme sešli k lodi“.