V zimě proběhl v pražském divadle Archa již druhý ročník Kanadské sezóny, festivalu současného kanadského divadelního umění, především tanečního, ale i činoherního. Pavly Niklové, která je jedním z organizátorů festivalu a zároveň překladatelkou hry In On It (v češtině jako To I Ono) Daniela MacIvora, jsme se ptali na spolupráci Archy s kanadskými divadelníky a na překládání kanadské dramatické i mimodramatické skutečnosti pro české diváky.

- Jak vznikl festival Kanadská sezóna, a proč je právě kanadská? Bylo vaším cílem představit divadlo jedné národní kultury?
- Myšlenka uskutečnit festival Kanadská sezóna v Praze se objevila jako důsledek snahy současných kanadských jevištních umělců prezentovat svoji práci v zahraničí, a zároveň zájmu českých producentů představit svému publiku současné trendy kanadského divadla, tance a hudby. Na jeho organizaci se podílely Divadlo Archa, Divadelní ústav a Festival Six Stages v Torontu, ve spolupráci s festivaly Čtyři dny a Konfrontance. Celý projekt byl koncipován jako kulturní výměna mezi Kanadou a Českou republikou. Festival byl původně naplánován na podzim 2002, ale kvůli povodním se uskutečnila pouze některá představení – soubor One Yellow Rabbit vystoupil v Ponci, tanečníci Ted Robinson v Komedii a Sarah Chase v Duncan Centre. Na téma současného kanadského divadla proběhly přednášky kanadského teatrologa Roberta Wallace a seminář s Maxem Wymanem a Susan Mertens.

Divadlo Archa navázalo na Kanadskou sezónu v Praze hned po svém znovuotevření po povodních a rozsáhlé rekonstrukci na podzim loňského roku a zahájilo festival Kanadská sezóna v Arše. Zatím jsme uvedli dvě činoherní a dvě taneční představení. Na červenec je naplánována skupina The Holy Body Tattoo jako poslední představení celé divadelní sezóny. Kanadský festival tedy ještě neskončil.

- Podle jakých kritérií vybíráte pozvané soubory?
- Program Divadla Archa je poměrně různorodý, uvádíme zahraniční taneční soubory, hudební tělesa i představení založená čistě na textu. Co mají tyto soubory společné, se těžko definuje – jedním společným znakem by mohl být netradiční přístup k divadlu i k publiku. Jejich tvorba je něčím objevující, a tedy riskující. Proto se také může stát, že názorově rozdělí publikum i odbornou kritiku. Zahraniční soubory, které vystupují v Arše, jsou nicméně již většinou etablované na mezinárodní scéně. Pro některé je Archa zastávkou na evropském či světovém turné, některé soubory s námi spolupracují na přípravě projektu a Archa je koproducentem jejich představení.

- Podstatnou část programu Kanadské sezóny tvoří představení tanečního divadla; jakou má v Kanadě tradici, a s jakým ohlasem se setkává u nás?
- Současný tanec má v Kanadě široké zastoupení, zvláště Montreal bývá označován za hlavní centrum postmoderního tance v Severní Americe. Obliba kanadských tanečníků je značná, proto také všechna taneční představení v Arše byla vyprodána. Archa představila pražskému publiku dva soubory, které pocházejí právě z Montrealu. Byl to již legendární soubor La La La Human Steps choreografa Eduarda Locka, jejichž představení Amelia mělo v Praze světovou premiéru ve Státní opeře. Také druhé montrealské taneční seskupení, které jsme uvedli – O Vertigo – je spojeno se jménem jednoho choreografa – v tomto případě ženy – Ginette Laurin. Také tento soubor patří ke stálicím kanadské taneční scény a oslaví v letošním roce dvacáté výročí své existence. V Arše mělo svou derniéru představení Luna. Dalším tanečním souborem, který se měl představit v prosinci, je skupina The Holy Body Tattoo z Toronta. Jejich vystoupení muselo být z důvodu zranění tanečníka odloženo a je plánováno na konec této sezóny. Skupina bude v Arše vystupovat již potřetí a má zde své početné publikum. V době před zahájením festivalu to byli právě oni, na které jsme dostávali nejvíce dotazů od diváků i od novinářů.

- Co považujete za dosud největší úspěch festivalu? Které představení vás nejvíce překvapilo?
- Za největší úspěch považuji to, že se festival vůbec uskutečnil a že se setkal s příznivým diváckým ohlasem. Všechna představení ze zahraničí jsou finančně velice náročná, takže je vždy složité zajistit rozpočet. Navíc je pražské publikum poměrně konzervativní, řekla bych, že u nás hodně funguje „word of mouth“ – osobní doporučení, takže se stává dost často, že při prvním představení je hlediště z poloviny prázdné a při posledním se musí přidat židle.

- Jaké máte s festivalem plány do budoucna?
- Doufáme, že naše prezentace kanadského divadla bude pokračovat průběžně, rádi bychom v některé z příštích sezón představili našemu publiku např. Roberta Lepage.