Památce Dmitrije Avalianiho (6. 8. 1938 – 19. 12. 2003)

„Víš, že zemřel Avaliani?“ zeptal se mě na uvítanou German Lukomnikov. „Ne,“ odpověděla jsem a v duchu se ptala, kdo to vlastně byl. Zajisté básník, o nikom jiném by se Bonifácij nezmiňoval s takovou tragikou v hlase. A pak jsem si vzpomněla na antologiikombinatorní poezie, kterou jsem zbrkle prolistovala před dvěma lety, a na Avalianiho básně-obrazy, které je možné číst z nejrůznějších stran.

Na jedenáctého března byl ohlášen literární večer věnovaný památce Dmitrije Jevgenijeviče Avalianiho, který zemřel 19. prosince loňského roku. Vzpomínkovou akci uspořádal klub Klasikové 21. století, který je jako většina podobných moskevských podniků ukryt v tmavém dvoře, a tudíž přístupný jen zasvěceným. Interiér souzní spíše s honosným názvem než s účinkujícími a hosty – křišťálové lustry, tmavě zelené čalouněné sedačky, tapety lososové barvy s květinovým vzorem. Ovzduší obrozeneckého salónu jen mírně narušovaly Avalianiho kresby a verše přichycené kolíčky na šňůře na prádlo a nejrůznější postavičky literární Moskvy - úzký kruh pravidelných návštěvníků všech oficiální večerů a bytových čtení.
Místnosti vévodila televizní obrazovka, na které se v krátkých sekvencích objevoval Avaliani zběsile prohrabující svůj kufr s tvorbou posledních několika dní („Vždycky ho zajímalo jen to, co právě dělá,“ dodává German Lukomnikov.) roztroušenou na zmačkaných útržcích čehokoli, co se dalo popsat. Videoprojekci střídala vystoupení Avalianiho přátel a spolupracovníků. Večer okamžitě pohltila atmosféra blízká té, kterou bylo cítit z knihy Veliký Genrich: Sapgir a o Sapgirovi. A nikoli náhodou: na Avalianiho večeru jako jedna z prvních vystoupila Taťána Michajlovská, která knihu věnovanou Genrichu Sapgirovi uspořádala. O Avalianim mluvila jako o básníkovi budoucnosti, kterého jeho současníci nebyli s to pochopit. Postupně načrtávala budoucí Avalianiho knihu sestávající výhradně s lyriky bez zmatených kreseb a veršíků a knihu o Avalianim, která bude důstojným odkazem následujícím generacím. Svou polévku si na pódium přišlo přihřát ještě několik vzpomínajících přátel, kteří publikum zavalovali svými zážitky, jejichž hrdiny byli oni sami, zachránci Avalianiho odkazu, který básník rozdával a rozhazoval kde se dalo, snad jím i zatápěl (i když nakonec vše mohlo být i naopak a do ohně přikládali spíše dnešní zachránci).
Literární Moskva je menší, než se zdá, schéma z knihy o Sapgirovi se až příliš jasně zopakovalo. Doprostřed všeobecného patosu vstoupil Danila Davydov, který trefně začal tím, že nechápe, proč večer věnovaný jednomu z nejnekonformějších básníků, tolik připomíná zasedání v zatuchlém Centrálním domě literátů. Salónní společnost se nelibě zatvářila (snad jen Vsevolod Někrasov si cosi souhlasně zabrumlal) a Davydov si svou kritiku odpustil a raději přečetl několik Avalianiho básní. V Davydovově čtení zřetelně zaznělo, proč je Avalianiho hra skutečnou poezií. Nakonec ještě poznamenal, že by se všichni, kdo jsou lační vydání Avalianiho pozůstalosti, mohli dohodnout, protože si na něm stejně nic nevezmou.
Avalianiho poezie se pohybuje na tenké hranici mezi literaturou a výtvarným uměním. Nejvlastnější formou se Avalianimu staly texty, které se v ruštině označují jako „listověrtni“ (listy, které se převracejí) – slova, slovní spojení a celé básně, které je možné číst i po obrácení papíru vzhůru nohama (díky specifickému rukopisu), přičemž mezi původním textem a textem obráceným existuje úzký smyslový vztah – teprve po obou čteních vzniká celá báseň. Avalianiho poezie je v celé své podobě nepřeložitelná (a Avaliani k tomu v jednom z rozhovorů kategoricky poznamenává: „Kultura musí být nepřeložitelná!“), a tak aspoň po smyslu jedna z posledních Avalianiho básní zní: „Čti naopak“ a po převrácení papíru: „Letí slova slova“. Na večeru v klubu Klasiků 21. století proletělo mnoho slov – prázdných, která se záhy rozplynou. Avšak přečteno naopak – nad tím vším se poťouchle usmíval shrbený básník a mnul si ruce, jak se teď všichni budou přehrabovat v hromadách jím popsaného papíru.