Polský spisovatel A. Sapkowski je u nás znám především čtenářům fantastiky a to díky svým knihám, jejichž hlavním hrdinou je zaklínač Geralt. Tato fantasy nového typu v devadesátých letech oslovila čtenáře originálním přístupem, odklonem od tolkienovského patosu a jakýmsi verismem v žánru fantasy. Sapkowski bohatě čerpá ze slovanské mytologie a bájesloví, pohádka v jeho podání je literární útvar s osobitou tváří, která je přístupná postmodernímu čtenáři. Právě k postmodernismu se Sapkowski právem hlásí. Jeho nová kniha – Narrenturm se již neodehrává ve světě autorském, nýbrž ve světě Středoevropanovi o dost bližším. Narrenturm – věž bláznů – stojí ve středověkém Slezsku. Píše se rok 1425, Jan Žižka je po smrti, Čechy ovládají husitské frakce a celá Evropa na kacíře pohlíží s pohoršením. Ve Slezsku se chystá kruciáta proti reformovaným, upalují se husitští emisaři, probíhají krevní msty. To jsou hlavní tři témata knihy.

Děj však nese téma poslední, téma milostné. Hlavní hrdina románu je třiadvacetiletý Reinmar z Bělavy, adept medicíny a magických věd, jenž studoval až do počátků nepokojů na Karlově universitě. Reynevan, jak zní hrdinova přezdívka, se zamiluje do mladé manželky slezského šlechtice a v okamžiku, kdy je s ní přistižen v loži, se začíná odvíjet celý příběh, na jehož pozadí se dovídáme o situaci politické i kulturní. Na tomto místě je třeba ocenit Sapkowského vhled do obrazu doby, jenž můžeme směle přirovnat ke kvalitám zpodobnění Ecova Jména růže. Autor využívá reálií českých, slezských, polských, ale i latinských německých a francouzských. Je až s podivem, do jakých podrobností je schopen při vyprávění zajít. Nejen že zná základní teologická a filosofická díla doby, projevuje i široké znalosti v oblasti středověké hudby, literatury, malířství, magie a dalších. Znalec nemůže neocenit jeho přehled o písních německého minnesangu, francouzských trubadúrů, ale i znalost písní lidovějšího rázu. Ale vraťme se k narativnímu postupu.

Pro pochopení autorova záměru je zcela směrodatný název knihy. Narrenturm. Německy věž bláznů. Odkazy na ni prolínají celou knihu, ale nejde pouze o jednotlivá užití termínu v románu. Narrenturm vystihuje Sapkowského práci s textem. Jeho román je jedna velká groteska, jež svou strukturou a bláznivostí evokuje Bulgakovova Mistra a Markétku. I zde jsme strženi vírem děje, jenž nás do sebe vtáhne, ale přesto se výrazně nepohybuje z místa. Jsme svědky opravdického cyklonu, jenž se točí stále rychleji dokola a ze své moci pouští pouze použité a zničené objekty. V tomto případě literární. K tomu si pohrává s komikou, která je místy až absurdní, ale to je, zdá se, autorův záměr. A ještě jedno pojítko k Bulgakovovi. Využití magického prvku, jenž zasahuje jako deus ex machina a roztáčí běh událostí vždy do protisměru, ale ani na okamžik jej nezpomalí. Taktéž zde se vyskytuje mocná magická postava ve službách zatím blíže neurčené síly - ač v rukou smrtelníků, je smrtelníky nepostihnutelná a vnáší do děje paniku a strach. Pochopitelně je to prvek dokreslující, upozaděný.

Hlavními hrdiny románu jsou i nadále lidská pošetilost, církevní zvůle, moc rytířstva a typický autorův humor, jenž má v Sapkowského podání velmi řízný charakter. Za všechny uveďme několikrát citovanou touhu slezských šlechticů „dostat se do Evropy a přestat se chovat jako barbaři“. Právě dnes, o více jak pět set let později, dostává tato skutečnost novou příchuť a Sapkowski, jak je jeho zvykem, těží ze situace maximum.

Kam tedy zařadit žánrově tuto knihu? Rozhodně se jedná o román historický. O tom není pochyb. Kulisy jsou vykresleny s obrovskou precizností a zručností, naproti tomu však nepřekážejí běhu příběhu. Ale bezvýhradnému „zaškatulkování“ vadí již zmíněný magický prvek. Ten ale není pro zařazení také rozhodující. Poslední slovo zde má právě komika. Narrenturm je rychlý sled dějových zvratů, během nichž hrdinové upadají do zajetí a jsou osvobozováni s pravidelností kyvadla švýcarských kukačkových hodin. Je jen symbolické, že v závěru románu se doopravdy dostávají do Věže bláznů, kde jsou vězněni spolu s kacíři, jež vyšetřuje inkvizice, ale i s blázny nefalšovanými. Hlavní hrdina se ke svému bláznovství sám přizná, ale zdaleka není jediný, kdo by v knize měl učinit podobné doznání. Narrenturm je tedy také groteska.

Zatím nebylo řečeno, že se jedná o první ze tří dílů. Můžeme být zvědavi, jak bude Sapkowski pokračovat, neboť se lze oprávněně obávat, že podobný styl a tempo jsou neudržitelné. Pokud přistoupíme na autorovu hru, máme o zábavu postaráno. Na konci si však uvědomíme, že děj se během čtyřistapadesáti stránek pohne jen o nezbytně nutných pár kroků. I to můžeme pokládat za autorův záměr psaní v principu již zmiňovaného víru. Hrdinové se snaží, ale nemohou se hnout z místa. Alenka musela běžet dvojnásobnou rychlostí, aby se posunula dále, pokud ale opakuje postup Reinmar, dostává se o několik polí zpět. Jen doufejme, že si Sapkowski uvědomuje, že díl druhý už by měl být postaven na jiných základech, protože hrozí opadnutí čtenářovy pozornosti. Ale buďme důvěřiví, neboť Sapkowski dokázal, že je spisovatel, který si zaslouží uznání a nepatří pouze do žánru fantasy.

Čtenáři očekávali Narrenturm velmi nedočkavě a s velkou zvědavostí. Můžeme říci, že na díl druhý budou čekat ještě nedočkavěji. Sapkowski netají, že rád píše tak, aby se jeho knihy dobře prodávaly. Zdá se, že to se mu povedlo. Druhý díl má prodejnost již zajištěnu.

Je třeba zmínit se i o překladu. Jako již tradičně Sapkowského knihy i Narrenturm překládal Stanislav Komárek, a jak již poznamenal Ivan Adamovič, zadělal si velmi slušně na překladatelskou cenu Akademie SF&F. Překlad středověkých reálií je vysoce kvalitní, působí doopravdy věrohodně a je velmi čtivý. Rozhodně je nutné nenechat se odradit jedinou nepříjemnou skutečností, že Komárek má potíže se skloňováním zájmena jenž, což působí v jinak výtečném překladu jako pěst na oko. Nezbývá než doufat, že v druhém díle si dají redaktoři více záležet a tuto podružnost opraví, neboť je škoda, aby příslovečná třešinka na dortu byla zkažená.