Klubová kavárna PirOGI na Nikolské, Moskva, 9. února 2004, 18:30. Právě zde proběhl již třetí literární večer z projektu Ivana Volkova Póly. Po dvojicích básníků Dmitrij Voděnnikov – Maxim Amelin a Sandžar Janyšev – Danila Davidov vystupuje „pár“ Alexandr Leonťjev – Gleb Šulpjakov. Sám název projektu napovídá, čím je určován výběr vystupujících autorů: protikladností (protipólností), která by, pokud není předem všem jasná, měla vykrystalizovat v průběhu večera.

Návštěvník Pólů se spouští do rozlehlého sklepa budovy v samém centru Moskvy nedaleko Rudého náměstí. Ovane ho cigaretový dým a než se stačí vzpamatovat, už ho šipky směrují na správné místo (v podzemních prostorách se totiž kromě kavárny, momentálně uzpůsobené k čtení poezie, skrývá i potemnělý klub a významné knihkupectví). Převládá tu cihlová červeň. Místnost se pozvolna zaplňuje – většinou přáteli vystupujících či notorickými návštěvníky všech moskevských literárních večerů. Půl hodiny po ohlášeném startu si konečně bere slovo autor projektu Ivan Volkov a začíná ze široka. Pochopitelně neopomine páteční výbuch v metru... a už v rukou třímá prapor, za kterým by se všichni sedící v sále měli vydat: „Úkolem umění je zabránit teroristickým útokům!“
Ale to už se obrací ke svým hostům a představuje publiku Gleba Šulpjakova, básníka, prozaika, dramatika (který se netají tím, že hry mnohdy píše na zakázku), novináře, literárního kritika, editora antologií současné poezie, zkrátka „profesionálního literáta“. Jako druhý přichází na řadu Alexandr Leonťjev, stručně řečeno, básník.
Konečně nadchází čas pro verše. K mikrofonu se jako první staví Leonťjev. S tradičním ruským patosem recituje své dlouhé básně. V paměti z nich utkvěly jen šeříky, jezera a uspávající melodie. Šulpjakov se zdá být na první poslech průraznější, sekaný rytmus (který se však záhy stane normou), všednodennost, dychtění po detailech bez příkras. Básníci se usazují a na řadu přicházejí lístečky, které úslužné servírky před zahájení večera rozdaly publiku. V průběhu čtení veršů totiž posluchači sepisovali dotazy adresované autorům; ti si po prvních dvou básních své lístky rozebrali a jali se odpovídat a čelit útokům. „Kde máte svého čtenáře? O kom, pro koho a proč píšete?“ „Pro sebe,“ odpovídá Leonťjev, který, ačkoli si pečlivě svým konzervativním vzhledem (v saku z amsterodamského secondhandu za pět guldenů) buduje pozici básníka oddaného výhradně umění, je od samého počátku outsiderem. „Kdo dnes vůbec potřebuje poezii?“ Slova se okamžitě chápe Volkov, který navazuje na svou úvodní řeč: „Všichni!“ Leonťjev skromně poznamená: „Nevím. Snad jedině autor.“ Šulpjakov, jehož takový přístup očividně obtěžuje, přidá své usmiřující: „Všichni, ale ne každý to ví.“

Další čtení zní stále monotónněji a ledabyleji. Jako by oba básníci ignorovali dvacáté století s jeho experimenty, jako by zapomněli, že jsou autory století jednadvacátého. Pokračují v pravidelném rytmu, v básních naditých klišé. A další dotazy a tak pořád dokola. Až kdosi v publiku nevydrží a pošle oběma autorům stejný, nesmyslný lísteček. Šulpjakov předčítá dotaz či spíše prosbu: „Přečtěte, prosím, vaši vynikající báseň Kladivo svírají chlupaté ruce.“ Odmítá se žertem zabývat a jen suše konstatuje: „Už jsem ho přečetl, to bylo celé.“ Leonťev, který se právě vrátil od baru, čte totéž: „Přečtěte, prosím, vaši vynikající báseň Kladivo svírají chlupaté ruce.“ Básník, který chce žít jen poezií, avšak výhradně svou, se diví: „To jsem ale přece nenapsal...,“ a se slovy „to bude asi pro tebe, Glebe,“ posílá lísteček Šulpjakovovi. Publikum se směje.
Čas tlačí a rozpačitému Volkovovi zbývá už jen odpovědět na otázku, proč právě pozvaní autoři, kteří se zdají být stejnou měrou ustrnulí v klasické poezii devatenáctého století, by měli být protipóly. Leonťjev, vysmívaný pro své podivné lpění na autentičnosti umění a umělcově prožitku (a také pro to béžové sako) za Volkova uzavírá: „Sám jsem si Gleba vybral jako svůj protipól... Vážím si jeho editorské práce, ale zprostředkovávání cizí poezie je horší než procítěný nedostatek talentu.“