Díla moskevské prozaičky a výtvarnice Valerie Spartakovny Narbikovové (nar. 1958) zaujmou při prvním seznámení abstraktními, významově silně zatíženými názvy (Skrz, 1981, Iniciály, 1983, Plán první osoby. I druhé, 1984, Rovnováha světla denních a nočních hvězd, Peklo jako ano, 1987, 1991, Šepot šumu, 1994), výraznou vizuální složkou vyprávění (inspirovanou tu surrealismem, tu suprematismem), návratným tématem tělesnosti a ostražitým a zároveň démonizujícím přístupem k nástroji spisovatelské práce, k jazyku. V tomto smyslu se její díla blíží pracím Věry Linhartové, jindy Daniely Hodrové nebo (například rytmizací) Alexandry Berkové. Narbikovová patří ke generaci prozaiků tzv. nové vlny, jež se zformovala jako proud alternativní ruské literatury v druhé polovině sedmdesátých let dvacátého století.
-lb-

Vaše texty podkopávají jednoznačnost významu, logické řetězení chápání a absolutní platnost koncepcí. Probíhá v nich smývání nebo rozmývání smyslu, pojmů i slovních výrazů. S čím je to spojeno? 
Slovo má pro mě význam samo o sobě a je, i když to zní podivně, materiální. V tom smyslu se materializuje. Všechno, co jsem vyprávěla, napsala, pak vstupuje do života. Můj život a literatura jsou jedno tělo. Žiju, jak píšu, a píšu, jak žiju. Když slyším, že mé texty mají promyšlenou strukturu, musím to odmitnout. Mé psaní je naprosto přirozené. Je to absolutně přirozená řeč, přirozené myšlení, a poetika, již vytvářím, je poetikou mého života. Připadá mi poněkud podivné mluvit o tom, jak je to napsáno, protože nikdy nevím, co bude za několik dní, a stejně tak nevím, co bude za dvě stránky. To je záhada textu. Ráda bych to nazvala hrou. Je to takový souboj.

Nemohla byste blíže vysvětlit, co máte na mysli tou neoddělitelností textu a života?
Čím déle žiju, tím méně chápu, co je vůbec literatura. Zdá se mi, že až to úplně přestanu chápat, vznikne můj nejdůležitější text. Když mi říkají, že patřím k jakémusi postmodernistickému proudu, moc se divím, jde o čistě abstraktní pojem. To není póza – můžu na to téma i pohovořit, ale dost odtažitě, zajímají mě spíš texty spisovatelů, kteří neumějí psát. Dlouho jsem si chtěla přečíst spisovatele Gabyševa. Jako by vůbec nebyl spisovatel; člověk, který seděl od mládí ve vězení, pak vyšel ven a napsal knihu, kterou chápu ne jako literaturu, ale jako dobrodružství dítěte, které ještě psát neumí, ale touží něco sdělit. V té knize není nic vykonstruovaného, prostě povídá o svém životě a život se ukazuje důležitější než literatura.
Zároveň existují profesionální spisovatelé. Přečetli spoustu knih, vědí, co je dobrá a co špatná literatura. Všechno to znají a píší dost průměrně. Tedy při čtení jejich děl máte pocit, že se to dá číst, protože je to profesionální. Profesionální spisovatel je pro mě naprostý nesmysl. Myslím, že mé texty se zdají zvláštní právě proto, že vnitřně předpokládám, že překonat jazyk je možné. Chci vyprávět o věčných hodnotách, o lásce, smrti, životě, ale mluvím o nich nesprávným jazykem. Zvláštnost mého jazyka a mých postav není spjata s tvorbou, nýbrž s překonáváním obyčejného jazyka. Jazyk, jímž se mluví každý den v metru nebo v obchodě, mi připadá strašlivý. Nechci ho slyšet. Je to jazyk rozplizlý, je jako včerejší noviny; jak příšerně upatlaná jsou to slova. Je to jazyk, od kterého se chci v textu osvobodit.

Které otázky považujete v literatuře za nejzávažnější?
Žijeme nyní v docela spokojené době. Není válka, není hlad, ani rozbroje, a proto kvete kýč. Když je člověk dostatečně klidný, začíná parodie na válku, parodie na hlad, parodie na vraždy. Kdyby všichni leželi v zákopech nebo museli shánět něco na lístky, byla asi by nejdůležitější lidská energie nutná k přežití. Teď se lidi bez větších potíží přizpůsobili životu, proto vzniká jakási imitace tragédie. Imitace tragédie současného člověka se mi zdá strašnější než tragédie. Imitace nyní probíhá v literatuře. Vladimir Sorokin píše hrozivé věci, ale ony nejsou hrozivé ani trochu; jsou strašlivé tím, že strašlivé nejsou. Současná generace je zničená. Jsou to zhrzené děti, kterým bylo mnoho dovoleno a které mají radost z všelijakých dětských chuligánství. Netrápí se a neprožívají jako dospělí, ale jako děti, které nikdy nedospějí. V tom smyslu je energie slova v obtěžování dospělých lidí: "Co je to skutečný svět?" Zdá se mi, jako v dětství, že máma musí vědět, co je smrt a co se mnou bude, až umřu. Současný literární proces – to je obtěžování dospělých otázkami, protože současné děti nevědí, že dospělí neznají odpověď. Myslí si, že ji znát musejí.

Hraje v tomto hledání nějakou roli citové přijetí světa?
Klidný, rozvážný a distancovaný život mě nezajímá. Potřebuji hrdiny, živé lidi, které pak přeměňuji na hrdiny. Je to projev odporného hédonismu. Vyžaduji, aby každá chvíle byla „teď“, abych byla současně v několika rolích – aby existoval i živý člověk, na jehož účet žiju, ale i možnost jeho teatralizace, přeměny na postavu. Můj první muž mi říkával, že nemá rád dvě ženy, Marii Antoinettu a mě. Mně to připadalo přirozené a normální. Jen jsem nechtěla, aby mi usekli hlavu, zabili děti a aby nastalo strašlivé krveprolití. Ale všechno ostatní mne plně uspokojovalo.

Vaše texty podrobně popisují osobní vztahy hrdinů: tíhnutí k intimnímu životu a zároveň k rozbití vzniklých vztahů. Ale psychologie postav, jakou známe z děl devatenáctého století, u vás chybí. Jaký jazyk nahradil tradiční psychologii postav?
Takzvaná psychologie devatenáctého století zmizela, nevím kterým směrem se vydala. A to mělo vliv na charakter psaní a nejvíc ze všeho na dialog. Čím byl charakteristický dialog devatenáctého století? Člověk se ptá a je mu odpovídáno. Současný dialog – to je téměř vždy rozhovor ve vakuu, to znamená člověk se zeptá, druhý mu neodpoví, a tak první odpovídá na svůj vlastní dotaz. Proto mí hrdinové sedí v takových vnitřních schránkách a při vzájemných hovorech mluví o vlastních tématech. Takový dialog je mimořádně zajímavý, odráží psychologii postav, které jsou osamocené, oddělené. Nemůže trvat dlouho, když každý odpovídá sám sobě, není možné se příliš rozběhnout. Ale z té mimoběžnosti dialogu je zřejmé, že se hrdinové nejen milují, ale i nenávidí, dokonce jsou připraveni jeden druhého zabít. Tím mé dialogy připomínají naši současnou civilizaci, kde nikdo do poslední chvíle neví, kde sedíte, kdo sedí vedle vás, mluvíte-li spolu nebo ne, o čem a k čemu je to dobré. Jen díky nějakým nuancím nebo detailům je možné později rekonstruovat, že skutečně přišel člověk a skutečně se o něčem takovém mluvilo. To znamená, že chvíle skutečného dialogu se vplétá do úryvků nějakého minulého. Ve chvíli skutečného pocitu se vplétá cit, který jste už někdy zažila. Je to zvláštní, „teď“ probíhá včera. Nemůžu říct, že žiju v přítomnosti, protože zároveň žiju v nějakém momentě v minulosti a také týden dopředu. Ve chvílích, kdy se „teď“ nachází v takovém podivném nejasném čase, je zachycena současná psychologie v psaní.

Ale je tu otázka, „jak je to napsáno…“.
Jak psali spisovatelé devatenáctého století už psát nelze. Ale Dostojevskij a Gogol jsou současní, protože nelze pochopit, jak je to napsáno. Kdyby teď někdo napsal klasický román, vypadalo by to jako kýč. Můžete se do toho pustit, ale bude to nepřirozené. Je až neuvěřitelné, že ty romány byly napsány přirozeně a nevypadaly jako kýč. Tehdy spisovatel psal se vší vážností, psal vážně o svém tématu. Nyní se vztah k vážnému trochu změnil. S takovou vážností se o těch věcech psát už nedá. Můžete o tom napsat jen nevážně, a pak to bude seriózní přístup.

Odkazujete často na literaturu devatenáctého století, parafrázujete celé odstavce, ale necituje socialistický realismus a polemika s ním ve vašem díle zcela chybí. Domníváte se, že tato kultura neměla žádný vliv na vědomí současného člověka, nebo vás prostě nezajímá?
Když jsem studovala v Literární institutu, snila jsem o tom, že se na konci století literatura dostane na úroveň, jakou měla ve dvacátých letech. A celý socialistický realismus jsem škrtla jako cosi naprosto nesmyslného. Ale teď si myslím, že ta trpká zkušenost byla pro ruskou literaturu nutná. Bez socialistického realismu by další vývoj ruské literatury prostě nebyl možný. Ale mé tvůrčí hledání je spojeno s otázkami, u kterých se zastavili spisovatelé začátku století. Chcete-li, můžu přečíst úryvek z textu, který je pro mě důležitý, který se dokonce dotýká mého složitého vztahu ke slovu.
Byla jsem bezmocná a absolutně sama, nedokázala jsem si vysvětlit, co to je, po čem tak toužím, co hledám a nemohu to zachytit, co mi vyklouzává jako mihotavé světlo, co mě trápí a přivádí k zoufalství, nevím, co to je, jak se tomu říká. A když jsem se ocitla v Německu, ponořila jsem se do oceánu šumu, nerozuměla jsem ani slovu. Byl to proud zvuků, příjemných uchu a lhostejných srdci, a najednou jsem pochopila, že to bylo v poslední době mé jediné toužebné přání – nerozumět lidské řeči, možná proto se rozpadla babylónská věž, aby člověku zůstal alespoň jeden jazyk, kterému nikdy nebude rozumět, který pro něj bude jen šum, jen štěbetání, pouhá melodie, ale nebude obsahovat slova, nebude mít smysl. Ano, chtěla jsem poslouchat a nerozumět. Nerada bych se ocitla někde na vesnici, v čistém prostranství, kde z naprosté absence zvuků zvoní v uších. Vždyť když sám mluvíš a rozumíš, co se říká kolem, jsi pro ostatní ty, ale když nevydáváš žádný zvuk a nerozumíš jedinému zvuku, utíkáš z ty do já, je to zvláštní dobrodružství přechodu z druhé osoby do první. Slova jsou jen šum. Slova, to je neudržitelnost mysli. Slovo pohrdá slovem, slovo slovu nestačí, ve slově je málo slova. Slovo je konečné. Slovo můžete zbožňovat. Slovo má kostru, tělo. Má stín. Se slovem si lze hrát. Ale se slovem nemůžete hrát dámu, šachy, karty. Pomocí slova nemůžete přejít ulici. Ve slově je strach slova. Ve slově je příliš mnoho písmen.

Takový vztah ke slovu se vyznačuje hlubokou filosofií, ale vylučuju konkrétní kontext, to znamená, že slova zůstanou abstraktní, nebudou spjata s žádným dějovým či dějinným momentem. Zdá se mi, že slova obsahují nějaký kulturní nebo sociálně-politický kontext…
Já si to nemyslím. Čím se liší jazyk života a jazyk textu? Textu lidský jazyk nestačí, zvláště ve dvacátém století, proto spisovatel začíná psát jakýmsi podmíněným jazykem, překonávaje přitom všední jazyk, lidský. Všechno, co je dobré v životě, může být v textu špatné. Mimořádně mě zajímá, zda existovalo období, kdy se literární jazyk nelišil od všedního. Zdá se mi, že ne. V osmnáctém století se Karamzinova Ubohá Líza značně odlišovala od jazyka, kterým se běžně mluvilo. Existují dva jazyky, dva světy, dvě substance. Naši socialističtí realisté si mysleli, že se jejich jazyk blíží skutečnosti, a tím jazykem musí být vysloveny základní věci, což byl obrovský omyl. Čím více se literární jazyk vzdaluje životu, tím je živější.

Vaše texty se často soustředí na popis kritických okamžiků v životě hrdinů. Takové napětí a takový pocit zlomu osudů byl typický pro Dostojevského, jeho „zlomy“ připomínaly scény z antických tragédií, ale vaše – z rozhovoru u oběda nebo v ložnici.
Mně se vůbec zdá, že každý den probíhá v životě člověka nějaká tragédie, každý den se člověk znovu rodí a znovu umírá. A tyto tři momenty jsou nutné, aby mohl žít dál. A dennodenní zabezpečovací život – snídaně, oběd, večeře – mě nezajímá. Zajímá mě, když mí hrdinové jdou u snídaně do války, v době oběda je zabijí a při večeři vstávají z mrtvých a vyprávějí o tom.

Myslím, že skvěle znáte svou roli v současné alternativní literatuře. Každý spisovatel v ní má svůj hlas, ale váš se liší od Sorokinova, Jerofejevova a jiných. Je to nějak spojeno se zvláštním ženským pohledem na věci?
Když píšu, necítím se být ženou, ale bytostí, skrze niž procházejí zároveň mužské i ženské pocity, prostě jako bytost, které v té chvíli něco fixuje. Takže sotva dopíšu, chci být normální žena.

Nevím, zda pociťujete, že v současné situaci krachu ideologie kulturních mýtů vaše texty zcela odmítají vliv na otevřený sociálně-historický prostor. Odkazují čtenáře do světa citově-emocionálních prožitků. Zajímá vás otázka sociálních změn a jejich vliv na osud a roli současné osobnosti?
Nevím, možná, že samota není úplně nejhorší věc. Někdy nemůžu lidi ani vidět. Rozčilují mě, nechápu, o čem mluví, a pak je v určitou chvíli začnu téměř zbožňovat. Je jasné, že když vidíte spoustu lidí na náměstí, a nerozlišujete mezi nimi, vidíte jen lidskou masu, která připomíná rozmázlé sperma, začínáte si připadat jako plnohodnotná osobnost. Když jste sama a nevidíte je, můžete pocítit, že jste velmi malý a prostý člověk, téměř dítě. Tak vzniká hluboká potřeba něčeho prostého. Chcete udělat něco prostého. Začínáte přemýšlet o prostých věcech.

Je vaše psaní spojeno s proměnou tradičních literárních žánrů?
V povídce mám málo prostoru. Sotva začne, už je vidět konec. V tom je vynikající Čechov. Jak se mu mohlo dařit do nekonečna psát povídka na jednu stránku a vymýšlet to nekonečné množství jmen? A bez ohledu na tu galerii vymyšlených jmen je to jedna velká povídka. To musí být únavné. V románu mám dost prostoru, abych se mohla soustředit. Vyhovuje mi.

Po emocionální, nebo čistě formální stránce?
Po formální ne, spíš po emocionální…

Převzato z knihy Postmodenisté o postkultuře, Moskva 1998, přeložila Libuše Bělunková.