Historie italsky psané švýcarské literatury

je úzce spojena s dějinami jediného italsky hovořícího kantonu švýcarské federace Ticina. Politicky bylo Ticino do roku 1803 (kdy získalo nezávislost) podřízeno německy mluvícím kantonům, zatímco kulturně bylo orientováno výhradně na Itálii. Vzdělání bylo v Ticinu velice dlouho umožněno pouze omezenému kruhu převážně řádových profesí, proto se mezi prvními díly ticinských autorů objevují zejména spisy o morálce a filosofii.

Výraznou postavou mezi kněžskými autory je bezesporu Francesco Soave (1743 – 1806). Proslavil se svými Novelle Morali, které jsou považovány za světově nejčtenější knihu ticinského autora.

V 18. století se rovněž setkáváme s několika hodnotnými překladateli, žijícími v Benátkách či Římě, mezi něž patří např. Giuseppe Fossati (1759 – 1811), překladatel z němčiny, Gian Menico Cetti (1780 – 1817), překladatel z ruštiny, či Giampietro Riva (1696 – 1785). Ostatně překladatelství (zejména z němčiny a francouzštiny) zůstává dodnes jednou z významných literárních činností ticinských autorů.

Roku 1803 vzniká z Napoleonova popudu nezávislý kanton Ticino. S tímto obdobím je spojena řada autorů politického rázu jako např. Stefano Franscini (1796–1857), který byl rovněž prvním zástupcem ticinského kantonu ve švýcarské federální vládě (1848). Jeho dílo La Svizzera italiana (1837) zůstává bohatým zdrojem informací nejen pro švýcarské historiky.

Přestože se většina ticinských autorů 19. století zabývala ve svých dílech politikou, existuje i několik výjimek v oblasti přírodní poezie (Luigi Lavizzari) či epistolární prózy (Giovanni Arcioni).

Přelom 19. a 20. století znamená výrazný zlom v literární tvorbě ticinských autorů. Ti se odklánějí od politických spisů a začínají se věnovat krásné literatuře – vědomí národní identity tak ztrácí politický rozměr a nabývá na lyričnosti. Za významného představitele tohoto zlomu je považován Francesco Chiesa, jehož tvorba je označována vůbec za počátek italsky psané švýcarské literatury. V jeho díle zaujímají ústřední místo vzpomínky na dětství, city, domovina, idealizovaná příroda a rozpor mezi včerejškem a dneškem. Francesco Chiesa se narodil r. 1871 poblíž Chiasso. O sto let později (umírá roku 1973 v Luganu) vydává své nejlepší dílo Sonetti di San Silvestro. Během svého života se Francesco Chiesa věnoval nejen literatuře, ale i kultuře a vzdělávání obecně. Působil jako učitel, rektor a ředitel různých kulturních institucí. Jeho nejznámějším dílem s tématem dětství je Tempo di Marzo (1925, Březnová přeháňka), které je dodnes v Ticinu školní četbou. Chiasovo věčné téma dětství a domoviny vychází přirozeně z jeho občanské a politické angažovanosti (nejen) v otázce italské identity v Ticinu. Byl zastáncem ticinské kulturní soběstačnosti, jež se podle něho mohla zakládat pouze na tradičních hodnotách prověřených minulostí.

Mezi básníky blízké Chiesovi patří Valerio Abbondio (1891 – 1958) a Giuseppe Zoppi (1896 – 1952), který velmi přispěl k uvedení ticinské literatury do povědomí německých Švýcarů. Do Chiesovy generace se řadí rovněž básník a prozaik Angelo Nessi (1873 – 1932), dlouhodobě žijící v Miláně, který byl silně ovlivněn divadlem. Cip, vydaný poprvé roku 1923, je jeho nejznámnějším románem.

Náhlý přechod ticinských obyvatel od tradičního rolnického života ke konzumní společnosti je výborně popsán v díle Piera Bianconiho (Minusio 1899 – Minusio 1984). Byl známým překladatelem, autorem několika monografických studií o ticinských umělcích, ale zejména výborným znalcem svého rodného kantonu. Během studijního pobytu ve Florencii a Římě udržoval úzký kontakt s intelektuály kolem časopisu Frontespizio a La Ronda. Piero Bianconi se zabýval zejména prózou, dějinami umění a překlady. Jeho zájem o prostý lid a o magický charakter rodného ticinského kraje je velice dobře patrný v románu z roku 1943, Croci e rascane. V 60. letech se Piero Bianconi významně angažoval v občanském boji proti přelidněnosti a germanizaci kantonu z důvodu vzrůstajícího turistického ruchu. Z tohoto období pochází jedno z jeho nejdůležitějších děl, kritický román Albero genealogico (1969, Genealogický strom) a o deset let později vydaný Occhi sul Ticino (1978).

Za největšího švýcarského básníka píšícího italsky je bezesporu považován Giorgio Orelli (nar. 1921 Villa Bedretto). Vedle básní proslul i svými překlady Goetha a Mallarmého. Jeho první básnická sbírka vychází roku 1944 s názvem Né bianco ní viola, později (1962) je zahrnuta do sbírky básní L’ora del tempo. Jeho druhá a třetí sbírka básní, Sinopie (1977) a Spiracoli (1989), patří mezi ty nejvýznamnější. Ústředním tématem sbírky Sinopie jsou autorovi rodiče. Text oplývá literárními citacemi a hypermetrickými verši. Ve sbírce Spiracoli se objevuje bohatá škála domácích i exotických zvířat se symbolickou rolí.

Osobnost Giorgia Orelliho kolem sebe soustředila řadu významných básníků, jako byl Adolfo Jenni (nar. 1911), Ugo Canonica (nar. 1918), píšící především ve svém nářečí z údolí Val Colla severně od Lugana, a Amleto Pedroli (nar. 1922).

Mezi představitele následující generace básníků patří Angelo Casé (nar. 1936) – I compagni del cribbio (1965), a Alberto Nessi (nar. 1940), jehož básně vyprávějí příběhy žen a mužů žijících na okraji společnosti, pocházejících z chudinských poměrů, potýkajících se s nemocemi, fyzickým úpadkem a materiální chudobou.

Mezi významné básníky mladé generace je řazen především Antonio Rossi (nar. 1952), učitel, vědec a básník, např. Diafonie (1995), a Fabio Pusterla (nar. 1957), básník a překladatel, např. Le cose senza storia (1994).

Z lingvistického hlediska patří Ticino do lombardské oblasti, a proto se zde mluví italsky – chudí horalové však mezi sebou po staletí mluvili nářečím (s různými variantami podle údolí), které se vyznačuje především nevelkou slovní zásobou a omezenou gramatikou. Jde o nářečí, které mělo ve všedním životě plnit především praktickou roli. Řada ticinských autorů dodnes příležitostně používá ve svých literárních textech výrazy či slova z rodného nářečí. Někteří autoři psali dokonce jen v nářečí, což pro dnešního čtenáře značně zvyšuje náročnost textu, obtěžkaného rozsáhlými anotacemi. Přes praktické obtíže však zůstala po celé 20. století ticinská poezie psaná v nářečí velice oblíbeným žánrem.

Významné místo mezi autory poezie psané nářečím zaujímá nevidomá autorka Alina Borioli (1887–1967), jež psala leventinským nářečím (Léventine – oblast na severozápadě Ticina). Velmi známá je například její epická báseň Ava Giuana o tragédii jedné vymírající horské vesnice, která ožívá již pouze ve snech devadesátileté vesničanky – hlavní postavy básně. Dalším z této skupiny byl Emilio Zanini (1866–1922), mezi jehož žáky patřili mj. Chiesa a Bianconi. Ve 20. století pak zaujímá důležité místo v poezii psané nářečím Giovanni Bianconi (Minusio 1891 – Minusio 1981), jenž se ve své tvorbě bouřil proti postupné germanizaci kantonu. Kromě poezie (sbírky: Ofell dal specc, Spondell, Paesin ca va...) se autor věnoval též etnografii a dřevorytectví. Po celý život byl úzce spjat s rolnickým životem a jeho básně žánrově tíhnou k tragickému realismu.

Před koncem druhé světové války se objevuje nová generace prozaiků. Malíř a spisovatel Felice Filippini (Arbedo 1917 – Lugano 1988) vydává roku 1943 dílo Signore dei poveri morti, tragédii lidské slabosti zaznamenávající útržky ze života mladíka hluboce poznamenaného osudnou smrí bratra. Roku 1950 vychází rodinná sága Ragno di sera, od roku 1969 se však autor až do své smrti věnuje pouze malířství.

Plinio Martini (1923 – 1979) vypráví ve svých románech o drsném životě v ticinských horách, o víře místních obyvatel a jejich hromadné emigraci v druhé pol. 19. století do Ameriky. Za všechny romány jmenujme např. Il fondo del sacco (1970, Dno pytle) a Requiem per zia Domenica (1970, Requiem za tetu Dominiku).

Grytzko Mascioni (nar. 1936), básník, prozaik a esejista původem z kantonu Grisons, žil v Ticinu (Lugano) několik let po svých studiích v Miláně. Zde se stal jedním ze zakladatelů Italské švýcarské televize. Kromě rádia a televize se věnuje též divadlu, filmu a vizuálnímu umění. Žije střídavě ve Švýcarsku, Řecku, Itálii, Francii a Chorvatsku. Roku 2000 získává Schrillerovu cenu za celoživotní dílo. Mezi jeho nejdůležitější romány patří: La notte di Apollo (1990), Puck (1996) a svědectví o válce v bývalé Jugoslávii Dentro la guerra (2000).

Dalším představitelem poválečné generace spisovatelů je Giovanni Orelli (Bedretto 1928), prozaik, básník a literární kritik. Ve svém prvním románu L’anno della valanga (1965, Rok laviny) líčí dramatický život obyvatel hornoticinské vesnice, kterým hrozí nebezpečí laviny, a musí se proto odstěhovat do města, kde je čeká vykořeněný život. Téma rozpadu rolnického života tváří v tvář moderní technologii je ústředním tématem knihy La festa del ringraziamento (1972, Slavnost díkůvzdání). Autorova občanská angažovanost vrcholí třetím románem Il giuoco del monopoly (1980).

Spisovatelky se prosazují v ticinské literatuře teprve po druhé světové válce, s výjimkou Marii Boschetti–Alberti (1884–1951.

Téměř ze dne na den se na literární scéně objevuje Alice Ceresa (nar. 1923) s experimentálním románem La figlia prodiga (1967, Rozmařilá dcera). Anna Felderová (nar. 1937 Lugano) vyučuje v německém kantonu Argovie. Portréty žen připomíná stylově některé anglické autorky, např. Katherine Mansfieldovou. Její druhá sbírka básní La disdetta (1974) je příběhem jedné všední skutečnosti viděné očima kočky – sbírka je řazena do žánru magického realismu. Podobně laděna je melancholická sbírka Gli stretti congiunti z roku 1982.

Zejména vztahy mezi ženami a muži se zabývá další autorka Elda Guidinetti (nar. 1941), například v díle Il cortile interno esterno (1988). Stejně jako ve francouzské části Švýcarska zaujímají i v Ticinu autoři různé postoje vzhledem ke svému rodnému kraji. Někteří spisovatelé jsou pevně spjatí s kantonem a jeho jazykem (např. již jmenovaný Ugo Canonica), jiné se považují za kosmopolity (např. Grytzko Mascioni), anebo svůj osud spojili s ryze italským prostředím (Alice Ceresa, Enrico Filippini žijící v Itálii) či dokonce s jiným jazykem, například francouzštinou: Severino Filippini, Pericle Patocchi.

Na závěr nelze nepřipomenout, že kanton Ticino se stal v minulosti mnohokrát druhým domovem autorům, jako byl Hermann Hesse, Carlo Kerény, či inspiroval nespočet autorů počínaje Arthurem Rimbaudem přes Dino Campanu až k Franzi Kafkovi.

Ukázky vybrané z antologie švýcarské literatury románského původu: Quoi de neuf en littérature? 1995 – 1998
Grytzko Mascioni: Puck (Casale Monferrato, Piemme 1996)
...Už nějakou dobu se necítil dobře. Ale jakmile se doslechl o oné virové nemoci, začal chápat, proč každé ráno pociťuje ty náhlé vlny únavy, tu vtíravou příchuť v ústech a nepříjemný povlak na jazyku, proč má dojem, jako by mu ve spáncích bušilo na tlumené bubny, a proč nemůže své oteklé oči zaostřit ani na kousíček vesmíru před sebou. Probouzel se, aniž by tušil, kde je, a i když se tato dezorientace dala částečně vysvětlit jeho častými cestami a nebyla mu ničím neznámým, nemohl se jí za žádnou cenu zbavit. Proplouval nekonečným prázdnem či zamlžením, než si uvědomil, kde právě je, co před ním toho dne leží, či jakou krajinu spatří jeho zrak, až vyhlédne z okna. Jeho potíže byly tak zřejmé, že navzdory svému zvyku stále častěji dával přednost usínání o samotě. Nebylo nic příjemného probudit se a netušit, kdo je ta žena, jejíž dech slyšel vedle sebe a jejíž tělo – občerstvené záviděníhodným nočním spánkem – mechanicky hladil...

Giovanni Orelli: Il treno delle italiane (Vlak italských žen, Roma Donzelli 1995)
...Další komplikace ji čekala hned poté, co se zástupce zeptal:
„Vaše zaměstnání?“
„Služebná.“
„Prosím?“
„Služebná.“
„Ne, signorino, nemůžu napsat služebná. Jedná se o předpisy OSN. Bylo by to pro vás příliš...“
„Napište tedy cokoliv.“
„Co takhle pomoc v domácnosti?“
‚Mám toho tak akorát dost – pořád mě strkat do nějakých domácností. Už žádné svatouškovské rodiny. Ať všichni táhnou k čertu. Nejradši bych jim vrazila dýku do zad.‘ Přestala se ovládat, řekla snad příliš? Byla k tomuhle milému, trpělivému muži nespravedlivá? Měla chuť se na místě rozplakat. Místo toho řekla:
„Brzy začnu pracovat ve městě. Ne jako služebná, ani jako pomoc v domácnosti, jak jste tak hezky zmínil. Budu pracovat v salonu, kam se chodí ženy zkrášlovat.“
„Ach tak. Napíšu tedy kosmetička. Nebo, chcete-li, nezávislá kosmetička. Kosmetická poradkyně. Nebo, pokud souhlasíte, vzhledem k tomu, že se jedná jen o papírovou formalitu – při těch slovech se usmál – odbornice na kosmetické přípravky.“
Brzy se naučí, jak lakovat nehty. Švýcarské kočky a koťata, připravte si drápky. Naježte se. Jak malovat rty, oči a všechno ostatní. Od Alp až po pyramidy.