Madeleine Thien se narodila v kanadském Vancouveru v roce 1974. Její povídky a eseje se objevily v literárních časopisech a antologiích, např. v Best Canadian Stories, The Journey Prize Anthology, Islands West: Stories from the Coast, and Write Turns: New Directions in Canadian Fiction. Spolupracovala také s rádiem CBC.

Její první kniha Simple Recipes (Jednoduché recepty) vyšla v roce 2001. Tato sbírka povídek, jež se tématicky soustředí na vnitřní vztahy v současné kanadské rodině, vyhrála Cenu Ethel Wilsonové (Ethel Wilson Fiction Prize) a Knižní cenu města Vancouver (City of Vancouver Book Award). Zároveň byla nominována do finále Ceny pro spisovatele Commonwealthu za nejlepší prvotinu (The Commonwealth Writers Prize for Best First Book) a vybrána porotou pro udílení Ceny Kiriyama Pacific Rim (the Kiriyama Pacific Rim Book Prize).

Madeleine Thien žije v současné době v Nizozemí, kde dokončuje svůj první román. Následující rozhovor se uskutečnil během Madeleininy návštěvy na Masarykově univerzitě.

iLiteratura: Nejdříve bych se tě chtěla zeptat na tři témata, která spolu úzce souvisejí: co ovlivnilo tvé spisovatelské začátky a jak vzpomínáš na roky strávené na univerzitě? Za druhé by mě zajímalo, jak se změnil tvůj život po vydání Simple Recipes. A za třetí, co si myslíš o současné kanadské literatuře, a můžeš doporučit nějaké knihy, které určitě stojí za to si přečíst?
Madeleine Thien: Narodila jsem se ve Vancouveru, má matka pocházela z Hong Kongu a otec z východní Malajsie. Rodiče chtěli v Kanadě začít nový život, což byl v té době běžný důvod pro imigraci. Země, odkud pocházeli, byly politicky nestabilní, navíc oba uměli anglicky a Kanada byla v té době mezi Číňany známá jako „zlatý důl“, čili jako místo prosperity a nových začátků. Měli našetřené nějaké peníze, takže si koupili dům v blízkosti Univerzity Simona Frasera v Barnaby, kde jsem vyrůstala až do svých pěti nebo šesti let. Myslím si, že jsem měla velmi nezávislé dětství. Možná to bylo tím, že struktura naší rodiny byla od začátku dost tradiční, otec pracoval a matka se starala o rodinu. Oba byli velmi uzavření a každý měl svůj vlastní svět. Pro mého otce bylo stále těžší přizpůsobit se způsobu života v Kanadě a stýskalo se mu po rodné zemi. Já jsem to jako dítě vycítila, i když se o tom nikdy nemluvilo nahlas. Vím, že jsem se bála věcí, nad kterými jsem neměla kontrolu, a tak jsem utíkala do světa knížek. Tam jsem prostřednictvím příběhů mohla jít svou vlastní cestou, dělat svá vlastní rozhodnutí. Příběhy pro mě představovaly celý vesmír, který mě do sebe vtahoval. Kvůli atmosféře v naší rodině a tomu, co v ní zůstávalo nevyřčeno, jsem si připadala stydlivá, neschopná srozumitelně a nahlas mluvit. Ale když jsem měla něco napsat, cítila jsem se svobodná, protože jsem měla pocit, že tak dokážu vyjádřit přesně to, co chci. Takže psaní pro mě bylo vždy velmi osvobozující. Už odmala jsem si psala deník, kam jsem si střádala své nejtajnější myšlenky. I teď si píšu takový deník. Umožňuje mi na vše se dívat s odstupem, nacházet opakující se myšlenkové cykly, které se, pokud si je nezaznamenáváte, nakonec vytratí.

iLiteratura: Vzpomínáš si na své první setkání s literaturou?
Madeleine Thien: Když jsem začala studovat na univerzitě, soustředila jsem se na anglickou literaturu. Začala jsem psát povídky. Později jsem byla přijata do kurzu tvůrčího psaní na Univerzity of British Columbia, a tehdy jsem začala skutečně psát. Později jsem se rozhodla, že na semestr odjedu do Anglie. Protože jsem tak dlouho studovala literaturu, Británie mě přímo fascinovala. Chtěla jsem jet do Cambridge a pobývat na místě, kde se zrodilo tolik z té literatury, kterou jsme studovali. V Cambridgi jsem se pustila i do psaní prózy. Seděla jsem ve svém pokoji, a místo abych psala eseje, koukala jsem z okna, fantazírovala a pokoušela se psát. Jednou odpoledne jsem napsala hrubou verzi povídky Simple Recipes. Všechno to přišlo velmi rychle. Když jsem tu povídku začala psát, prvních pár stránek jsem neměla ani potuchy, kam mě to zavede, neměla jsem žádný plán, prostě jsem jen začala psát. Ale v hlavě jsem pořád měla vzpomínku na otce, jak jednou přinesl domů rybu, ještě živou, v igelitce a dal ji do umyvadla a pustil na ni vodu. Těsně před večeří ji zabil a pak ji podusil na pánvi. Pro mě jako dítě to bylo neuvěřitelně exotické, magické, podivné, kruté, zkrátka fascinující. Tak jsem o tom začala psát a příběh se začal odvíjet od této vzpomínky. Byla jsem hrozně překvapená, co jsem napsala. Jak jsem říkala, psaní pro mě vždycky znamenalo svobodu. Měla jsem pocit, jako bych skutečně něco objevila nebo našla cestu do svého vědomí, o které jsem předtím nevěděla, že existuje a že je vůbec možná. Je to jako když objevíte cestu k něčemu, co je větší než vy sami.

Po této zkušenosti jsem byla zvědavá, co přijde dál. Psala jsem pro kurz tvůrčího psaní, psala jsem divadelní hry, básně, dokonce jsem napsala pár dokumentů pro rádio – ale vždycky to byla próza, která mě táhla směrem, kterým jsem chtěla jít. Bylo to napínavé, protože moje psaní bylo ze začátku hodně „syrové“. Pořád mě překvapuje, že ten vnitřní hlas chtěl ze mě ven. Měla jsem jisté pochyby, ale přesto jsem psala dál. Dostalo se mi skvělé podpory od Joy Kogawa, autorky románu Obasan. To mi dodalo další chuť do práce. Když začínáte psát, ve skutečnosti píšete pro sebe a neumíte si dost dobře představit, že váš příběh čtou jiní lidé. A mít čtenářku, jako je Joy Kogawa, pro mě znamenalo objevit další rozměr psaní: možnost spojovat lidi. Pak jsem se setkala s Evelyn Lau, další spisovatelkou, která učila na univerzitě kurz tvůrčího psaní. Když si přečetla mou povídku, řekla mi: „Ty nikdy nebudeš mít problémy s vydáním.“ To byla ta nejvelkorysejší věc, jakou může renomovaný spisovatel říct začínajícímu, který žije jen tou nadějí, co kdyby přece jen? Ne, že by mi to hned stouplo do hlavy, ale bylo to jako malé semínko sebedůvěry. A tak i když jsem tu povídku rozeslala na všechny strany a mnohokrát ji odmítli, věřila jsem, že jednou to prostě musí vyjít. A nakonec Simple Recipes otiskli v malém časopise s názvem Event.

První vydání – určitě je to jedna z nejšťastnějších chvil v životě, která už se nedá zopakovat. Časopis nominoval mou povídku na cenu Journey Prize. Povídka pak prošla do užšího výběru, což znamenalo zařazení do antologie, a když byla v antologii, šla dál svou vlastní cestou. Tahle přestará povídka, s níž začala má kariéra spisovatelky, se vydala do světa a já už jsem mezitím pracovala na dalších věcech. Pak si povídky všimlo nakladatelství McClelland & Stewart v Torontu, které vydává například Michaela Onddatjeho, Alici Munro, Rohintona Mistryho a Anne Michaels, a rozhodlo se vydat mou knihu. Pro mě to znamenalo splněný sen. Obvykle to bývá tak, že nejprve vám otisknou pár povídek, pak vám možná nějaké malinké nakladatelství vydá knihu a nikdo ji nečte. Pak napíšete druhou knihu a tak se pomalu vypracujete. Mě potkalo obrovské štěstí, že se mě hned na začátku ujalo prestižní nakladatelství. Další dva roky jsem psala jako ďábel, abych knihu dokončila, hodně věcí jsem přepsala, některé povídky jsem přidala, jiné zase vyřadila. Když jsem odložila pero, bylo mi teprve pětadvacet. Nebyla jsem si jistá – měla jsem pocit, že jsem ještě nezvládla spisovatelské řemeslo, že moje knížka je jako ruka, která se snaží se uchopit něco, na co ještě nedosáhne. Možná to časem přijde, možná taky ne. Možná budu tu ruku pořád jen natahovat.

Pak se na mě znovu usmálo štěstí. Americké vydavatelství Little, Brown koupilo práva na mou knihu, což znamenalo, že můžu psát na plný úvazek. Reakce na mou knihu byly skvělé, a i když se někomu nelíbila, obecně se dá říct, že i v odmítavých reakcích jsem našla zajímavé názory. Já sama jsem tu knížku nikdy nepovažovala za výjimečnou. A kritiky to myslím často odrážely. Nyní tedy píšu na plný úvazek. Myslím, že jsem měla štěstí a vydala knihu zrovna v době, kdy kanadská literatura má ve světě úspěch. Nemusela jsem otevírat žádné zamčené dveře, všechny už byly otevřené díky spisovatelům, kteří tvořili přede mnou. Stačilo jimi jen projít a pokračovat dál. Nikdo mě nenutil, abych psala více „mezinárodně“ nebo abych tolik nezdůrazňovala kanadské prostředí, nebo dokonce abych příběhy umístila do prostředí Spojených států. Tuhle cestu už vyšlapali kanadští spisovatelé a spisovatelky předešlého desetiletí - Michael Ondaatje, Alice Munro, Rohinton Mistry, Anne Michaels, Yann Martel.

Na kanadské literatuře je pozoruhodné, jak se šíří daleko do světa. Nezůstává doma, ale cestuje si po světě, nejen v čase, ale i v prostoru. Hodně kanadské literatury se vrací k samotné Kanadě – k jejímu multikulturnímu prostředí a otevřenosti vůči jiným kulturám – což je fenomén, který je oceňován a zároveň kritizován. V Kanadě vždycky žila směsice nejrůznějších lidí. Nejsem nacionalistka, ale jsem hrdá, že se k takovým lidem můžu počítat. Je to jako být v krabici, která nemá žádné stěny.

iLiteratura: Můžeš se vrátit do doby, kdy jsi studovala anglickou literaturu, která tě tak fascinovala? Měla jsi nějakou oblíbenou knihu, nebo tě tak zaujal jazyk nebo určité období?
Madeleine Thien: Na střední škole jsem začala číst knihu Dobrodružství v anglické literatuře. Líbilo se mi, že do názvu dali „dobrodružství“ – byl tam Beowulf, Chaucer, Shakespeare, John Donne, Samuel Johnson, romantičtí básníci, a končilo to Dickensem. Bylo to jako číst si v dějinách s pomocí literatury. Neučili jsme se o kanadské literatuře, vlastně ani o americké literatuře, a už vůbec ne o asijské nebo středoevropské. Všechno studium se týkalo britské literatury. Tu jsem si také představila pod pojmem literatura. Británie pro mě byla rodištěm literatury, fontána, ze které všechno ostatní prýštilo. Milovala jsem Johna Donna, to byl můj oblíbený básník. A pak na univerzitě jsem si opravdu zamilovala – ani nevím, jestli se k tomu mám přiznat – romantické básníky, nejvíc Wordswortha. Psala jsem o něm eseje, a proto jsem musela studovat každý jeho verš velmi podrobně. A protože jsem se chtěla stát spisovatelkou, zajímalo mě, co si myslel.

Napsal, že v klidném soustředění, když jsme daleko od toho, co jsme viděli a zažili, můžeme si pomocí představivosti znovu vše vybavit, v celé hloubce, všemi smysly. A přesně to se děje při psaní; psaní spojuje všechno dohromady, musí být osobní, ale zároveň musí oslovovat ostatní lidi. Literatura je úžasný dialog, který pluje časem, a pokud nevíme nic o literatuře, nemůžeme se ho účastnit. Když jsem byla na hongkongském festivalu spisovatelů, zúčastnila jsem se panelové diskuse s mnoha úžasnými spisovatelkami. Jedna z nich řekla, že psát znamená dýchat. Přemýšlela jsem o tom a dospěla k názoru, že pro mě naopak číst znamená dýchat. Je to možnost, jak strávit všechna slova a učinit z nich část sebe samé. Jsem v tomto ohledu hodně zranitelná; nejsem skvělá spisovatelka, nepíšu heroické příběhy, nedokážu zachytit živelný vývoj lidstva, moje psaní je niterné, směřuje spíše dovnitř než ven, což se doufám změní.

iLiteratura: Jak tě ovlivnila kantonská čínština, kterou jsi běžně slýchala doma v dětství?
Madeleine Thien: Mateřštinou mého otce byl jazyk Hakka, který jsme ovšem nikdy neslyšeli, protože neměl nikoho, kdo by s ním mluvil. Ve Vancouveru není žádná velká komunita mluvčích tohoto jazyka. Ale má matka mluvila kantonskou čínštinou, což je po angličtině druhý nejrozšířenější jazyk ve Vancouveru. Moje nejhezčí vzpomínky se vážou právě na návštěvy některých matčiných sester u nás doma. Jejich řeč byla úžasnou kakofonií zvuků a smíchu, mluvily víc a víc nahlas, až jsem vždycky měla pocit, že nám z toho uletí střecha. Takže pozorovat je v kuchyni bylo jako sledovat symfonický koncert, zněly jako hlasitý proud vody. Moji rodiče se na rozdíl od jiných hongkongských imigrantských rodin rozhodli, že my děti budeme vyrůstat jako Kanaďané. Takže skoro pořád mluvili anglicky. Jednou nás zkusili dát do čínské školy, abychom se naučili psát a číst čínsky. Jenže já jsem chtěla zapadnout mezi vrstevníky. I když jsem se pár let učila čínsky v čínské škole, nikdy jsem tím jazykem nemluvila. Myslím, že mi tehdy připadalo, že ho nepotřebuji, že se nemůže stát součástí mě samé, protože jsem vyrůstala v Kanadě. Což byla chyba. Matka mi vždycky říkala, že toho budu do smrti litovat, a měla pravdu. Mít jeden jazyk navíc je požehnání. Pokud se nám nabízí, měli bychom ho přijmout, ale já jsem to neudělala. Ačkoli když jsem poprvé letos v březnu navštívila Hong Kong, zjistila jsem, že mluvím docela plynně. Jakmile jsem uslyšela známé zvuky, a když jsem se po pár dnech zbavila ostychu z používání známých slov, dokázala jsem s lidmi skutečně mluvit, protože ta slova jsem měla uložená v paměti. U nás doma se vždy mluvilo dvěma jazyky, ale rodiče mluvili čínsky jen mezi sebou, s námi mluvili anglicky. Bylo to jako dvě zvukové vlny, které se přelévaly jedna přes druhou. Představuji si to jako určitý výškový rozdíl – dole, na úrovni nás, dětí, to byla angličtina, ale tam nahoře, na úrovni mých rodičů, se mluvilo čínsky, a to přehlušilo všechno ostatní.

V Simple Recipes jsem chtěla vyjádřit rozdíl mezi jazykem rodičů a jazykem dětí. Pro děti, alespoň pro hlavní hrdinku, je jazyk plný tajemství, je to kód, kterému by měla rozumět, ale nerozumí. Ale i když tomu jazyku nerozumí, zní jí příjemně, protože je součástí jejího dětství. V asijsko-americké literatuře se často vyskytuje snaha překládat cizí slova do angličtiny, jejímž výsledkem jsou neobratné slátaniny. Je to proto, že gramatická struktura obou jazyků se hrozně liší. Chtěla jsem se takové kostrbatosti vyhnout, protože čínština, kterou jsem jako dítě slýchávala, kostrbatá nebyla. Slýchala jsem v ní živelnost, rytmus, melodičnost, která se přeložit nedá. A v mých povídkách to samozřejmě také nešlo, protože tam je hranice, za kterou se nedá jít. Čínština se nemůže přizpůsobit angličtině. Musí existovat ve svém vlastním prostoru. O to jsem se pokoušela.

iLiteratura: Jaký máš vztah k Vancouveru?
Madeleine Thien: Vancouver mám hrozně ráda. Teď, když žiji v Nizozemí, ho mám možná ještě radši, než když jsem bydlela tam. Od doby, kdy jsem byla dítě, se hodně změnil. Když jsem chodila na základní školu, byla jsem tam jedna ze tří, možná ze čtyř asijských školáků, ale teď… asijská menšina není tou největší, ale má k tomu velmi blízko. Jaká je většinová skupina je stále těžší a těžší rozpoznat. Ale všichni tam patří. V pubertě jsem neměla stání, potřebovala jsem pořád něco dělat. Chodila jsem pěšky ze školy, což mi trvalo skoro dvě hodiny. Toulání se po městě mi vtisklo jeho geografii do paměti. Umím vyjmenovat všechny ulice od východu na západní konec města. Vzpomínám si, že když jsem poprvé odjížděla do Malajsie, otec mi nakreslil mapku svého rodného města, jen tak z hlavy. Všechno to tam měl uložené. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, jak moc se mu asi stýskalo, protože se tam už nemohl vrátit. Já jsem ráda, že se můžu kdykoli vrátit domů do Vancouveru. To chození po městě mě naučilo, že všude je spousta přistěhovaleckých čtvrtí a v nich žije tolik různých komunit – polská, několik čínských, indická a japonská – všechny mají svá specifická území. Ale nikdy to nejsou uzavřená ghetta.

Pak je tam také jeden zvláštní architektonický fenomén – domy ve východním Vancouveru, které jsou kopií jeden druhého. Každý dům má stejný půdorys a stejné rozmístění pokojů. Když se podíváte dál do ulice, všechny domy jsou stejné. Tenhle typ domu se jmenuje Vancouver Speciál. Má dva pokoje v přízemí, dva pokoje v patře a vpředu malý balkónek. Občas se najdou lidé, kteří si svůj Vancouver Speciál nějak vylepší nebo ozvláštní. Při mých toulkách městem mi vždy tyhle repliky domů připadaly strašně zvláštní. Co se dělo uvnitř těch domů? Byly i rodiny uvnitř jen replikami jedna druhé, nebo byly jako moje rodina, kde se toho tolik dělo, ale zůstalo to jen mezi čtyřmi stěnami? Měla jsem pocit, že náš dům je uzavřený vesmír s vlastní atmosférou, váhou, historií.

Začala jsem si všímat, jak to vypadá jinde ve městě. Připadala jsem si osamělá a zajímali mě lidé, kteří se určitě také cítí osamělí, a přitom bydlí v těch okopírovaných domech, protože město je přece plné lidí. Když už ničeho jiného, tak lidí určitě. Chtěla jsem to prozkoumat, protože tato tvář Vancouveru se v literatuře moc neobjevuje. V ní je Vancouver obvykle zobrazován jako fotogenické, oslnivé, spirituální město omývané vodami Tichého oceánu. Je to město prosklených budov a kaváren, město horolezců, lyžařů a hráčů golfu, město s úžasně mobilní populací. Ale mě zajímal Vancouver coby město imigrantů a rodin žijících mimo velkolepou scenérii, jejichž život se odehrává za zdmi domů. Tak jsem vyrůstala i já. Nepřipadalo mi, že žiju na břehu oceánu, ale že bydlím na kousku ulice s průjezdem. Když jste na to zvyklí, ani vás nenapadne rozhlížet se po zbytku města. Nevnímáte, jak je krásné. Nezajdete do Stanley parku víckrát než jednou za několik let. Připadalo mi, že tyhle části města mi nepatří. Až potom, co jsem se přestěhovala ze staré čtvrti do jiné části města, jsem začala mít pocit, že mi patří i moře. Ale určitě je spousta imigrantů, kteří se neztotožňují s Vancouverem z turistických brožurek. Tohle mě zajímá. Chci z Vancouveru ve svých knihách udělat magické město.