Jak již sám titul napovídá, jde ve Jdu o pohyb někam. Félix Ferrer, hlavní hrdina na počátku jde, a to tak, že odchází od svojí ženy a vyráží na dalekou cestu až za polární kruh. Jde i v samém závěru románu, ovšem tady přichází, aby mohl opět odejít a jít dál.

A vskutku, kniha je tak dokonalý labyrint a hra se smyslem, že je takřka nemožné ji přečíst, aniž by se člověk ztratil v některém z jejích zákoutí. A když se pak někdo rozhodne takový neuvěřitelně složitý a propletený „stroj na fikci“ - tak alespoň Echenoz svoje romány chápe a sestrojuje, jak hned v prvním z nich, Greenwichském poledníku (Le Méridien de Greenwich) naznačil - převést do jiného šifrovacího kódu, protože o překladu v případě jedné velké šifrované zprávy nemůže být vůbec řeč, to je potom nutno zdůraznit, že tu jde spíš výkon nad lidské možnosti, a dost možná i nad možnosti jazyka, než o běžný překladatelský úkon, byť opepřený o překladatelské oříšky a ořechy.

Zkrátka a dobře je nad lidské síly vyřešit už samotný problém onoho „Je m’en vais“, které je titulem, první a zároveň poslední větou, a které ve francouzštině pokrývá všechny výše citované významy. Že je Echenoz duší hračička, to ví každý, kdo se do jeho textů řádně začetl. Jovanka Šotolová si toho je vědomá, má s Echenozem (překlad románu Cherokee) a jeho soukmenovci z vydavatelství Minuit své zkušenosti (srov. např. překlady textů Jeana-Philippa Toussainta Fotoaparát, Televize, atd.) A tak čím víc si lámeme hlavu s tímto rébusem, dojdeme vždy k závěru, že česká podoba francouzského „Je m’en vais“ nejde přeložit jedním výrazem. Možnosti jako „Já půjdu“ nebo „Tak já jdu“ se ukážou jako nepoužitelné na tom či onom místě, pročež nezbývá, než navrhnout výraz jiný, který by si nečinil ambice na místo zástupce francouzského slovního spojení. „Jsem zrovna na odchodu“ by snad zvolenému „Jdu“ mohlo konkurovat do té míry, že vystihuje stav permanentního pohybu a unikání. Titul „Jdu“ sice popouzí čtenářovu zvědavost, je ale jaksi příliš „akční“, zní trochu jako povel či rozkaz, což je ještě umocněno křiklavě červeným přebalem českého překladu a podtrženo zmínkou, jakkoli ironickou, o „postmoderní polární detektivce“. Je však dobré vědět, že v originále má kniha tradičně bílou, velmi seriózní až neosobní podobu všech potomků vydavatelství Minuit. A ta jasně říká, že tu rozhodně nepůjde o levné lidové čtivo. Naproti tomu eventuální titul „Jsem zrovna na odchodu“ vyvolává představu někoho, kdo vám zrovinka - a čistě náhodou - prokluzuje mezi prsty. Ještě si s vámi něco vyjasní, ještě si s vámi vypije panáka, ale má již nakročeno dál... Prchá ostatně především sám před sebou.

Jak známo, čeština a francouzština jsou jazyky fungující zcela odlišně. Tam, kde si čeština pomůže pády, francouzštině přichází na pomoc slovosled vyzbrojený nejrůznějšími vsuvkami, přívlastky volnými, samostatnými větnými členy či polovětnými konstrukcemi, jimž se čeština podvědomě brání. Alespoň ta současná, jíž komunikujeme v běžném životě. Netřeba snad ani předesílat, že výše jmenované rysy francouzštiny se v Echenozových rukách stávají opravdovými zbraněmi. A jak se s tím má potom „chudák překladatel“ vyrovnat. Je zvykem přičítat různé zádrhele stojící v cestě plynulé četbě na vrub překladatelově neobratnosti. U překladů Echenoze se ovšem o ničem takovém nedá uvažovat. Nejrůznější uzly a překážky do textu totiž klade sám romanopisec, a to nejen na strategických místech. Konec konců, autorka překladu jeden takový cituje v doslovu: „Pro radiografistu už bylo otázkou několika hodin, než se zbaví tohohle soka, jenž jakmile dosáhne svého, dá na můstku sbohem veliteli a posádce, a když se vrátí do kajuty, tak i věty do kufru“ (str. 220). A tak nejen souvětí, ale i čtenář si musí připadat jako vyšinutý. Jsou však i pasáže, které se v originále čtou jako po másle s medem. A snad jediným receptem, jak této chuti dosáhnout i v češtině, je francouzská souvětí rozsekat na kratší věty s ne příliš náročnou větněskladební strategií. Někdy ale pochopitelně francouzskému souvětí nelze v jeho majestátnosti a uhlazenosti odolat a člověk se hned pokouší také takové uhníst i v češtině. Ne vždy se to povede, a tak souvětí „Velmi hnědé a velmi dlouhé vlasy prozradily brunetu rozhodně ne starší než třicetiletou, ani ne menší než o metr sedmdesát pět, jmenovala se Laurence a otevřela mu s úsměvem, bez jediného slova, pak za ním zase zavřela.“ (str. 9) vypadá mírně podezřele, i když v originále má lahodný průběh.

Jak vidno, ani stylistická pravidla a doporučení nebudí v Echenozovi respekt. Jsou dokonalým materiálem přímo vybízejícím k dekonstrukci. Echenoz poletuje nahoru a dolů ve všech možných jazykových rovinách, od mluvy lidové až vulgární po nejrůznější výrazy knižní, archaismy a zejména pak odborné termíny, fráze úřednického žargonu a neologismy. Dlužno dodat, že se s nimi český překlad popral bravurně: „Ubohej šmejde posranej, pokračoval tedy a nebezpečně tiskl Delahayeovi hlasivkovou štěrbinu, nemožnej kurevskej podfukáři.[...] na protějším chodníku se mihli čtyři chodci neteční k jejich rvačce, nikdo se nezastavil, přestože působili řádný hluk“ (str. 202). Při četbě české verze skutečně nepřicházíme o Echenozovo požitkářství a radost z mnohovrstevnatosti a pestrosti tohoto úžasného materiálu, s nímž spisovatel pracuje. Snad jen občasná zaklopýtnutí mírně ruší onen požitek. Jde například o ono „těch“ ve výčtu na straně 26 : „ [...] kdy galerie z celého světa žádaly novinky o těch umělcích, chtěly vědět o názorech těch umělců, mít životopisy a fotografie těch umělců, dostat katalogy a data plánovaných výstav těch umělců, [...] kdy nebyl problém postarat se o všechny tyhle umělce, [...]“. Není přesně jasné, proč je v češtině ukazovací zájmeno, jež by se sice mohlo za jistých okolností vyrovnat francouzskému určitému členu, ale zde se staví na místo francouzského členu neurčitého, který se vyskytuje kromě prvního spojení se slovem umělci ve všech ostatních.

Trendy v současném překladatelském řemesle dávají přednost plné autonomii původního textu, což znamená, že se překládá jen to, co je nezbytně nutné. Taková slova jako vlastní jména vždy zůstávala beze změn, ale dnes zůstávají o to víc. Jsou ale vlastní jména, a jde především o jména postav, která se provinila tím, že mají jistý význam. Ten dokresluje, podtrhuje či ironizuje jisté fyzické, psychické či jiné vlastnosti postavy. Jméno Jacques Dupont patrně neupoutá pozornost žádného francouzského čtenáře. Nanejvýš do stejné míry jako jméno Jan Novák čtenáře českého. V Echenozových románech, kde se to však „podezřelými jmény“ jen hemží, je potřeba odhlédnout od tohoto úzu a někdy jméno „povýznamnit“ převodem do češtiny. Autorka překladu tomuto pokušení již podlehla, když francouzský výraz „Flétan“, který je zároveň přízviskem jedné z postav, přeložila jako „Žraloun“. Kladu si tedy otázku, jestli by v i takový „Delahaye“ - „člověk složený výhradně z křivek, páteř shrbenou, obličej mdlý, asymetrický, zanedbaný knír [...], některé chloupky se plazí až do nosních dírek, [vous] je tak přerostlý, že vypadá jako nepravý, prostě falešný vous, zkrátka není na něm nic přímočarého“ (str. 27) - zda by si i on nezasluhoval trochu příznačnější jméno v češtině. Jistě, jméno Delahaye se dá interpretovat jako „Haagský“, avšak psáno moderním pravopisem „de la haie“ může ve francouzském čtenáři navodit dojem jistého původu, tedy pokud ne od plotu, alespoň z proutí či křoví. Proč mu tedy neříkat Křovík nebo Tůjek? To už ovšem nejspíš zacházím snad až příliš daleko za meze interpretace a tvrdě narážím na starou překladatelskou třecí plochu: kam až může překlad zajít?

Jak již bylo řečeno, zmínka na přebalu předesílá, že tu máme co do činění s „postmoderním polárním románem,“ a tato charakteristika pro člověka, jemuž problematika postmoderny a její hloubky k srdci prostě nepřirostla, může mít katastrofální následky v tom směru, že se zhrozí a s přesvědčením, že jde zase „jen“ o nějaký nesrozumitelný a zašmodrchaný text, knihu odloží. A to by byla velká škoda. Ale nepodceňujme čtenáře. Román je to sice v jistém ohledu postmoderní, ale ne tak, jak by si mohl leckdo myslet, a čtenářově pozornosti, obzvlášť je-li to čtenář se slabostí pro Román francouzský, rozhodně nesmí uniknout.

Ačkoli jsem až doposud vyjmenovával převážně výtky či otázníky týkající se i překladatelského řemesla obecně, musím zdůraznit, že pokud čtenář sáhl po tomto překladu, rozhodně udělal velmi dobře, protože jde o překlad nadmíru zdařilý a citlivý. A tak vyčítat překladateli, že se mu do již tak hříčkami předimenzovaného jazyka nepodařilo vtěsnat etymologický šprým „C’est un peu compliqué à expliquer“ (s. 253 originálu) by už opravdu mírně zavánělo nadměrným hnidopišstvím.