Projdete-li se v Buenos Aires po třídě Corrientes, najdete mezi množstvím kabaretů, divadel a multikin spoustu nádherných knihkupectví a prostor, kterým u nás říkáme Levné knihy. Vplujete-li mezi nekonečné regály, najdete ve výprodeji nekonečné řady s dílem Jorge Luise Borgese. Ano, zakladatel moderní argentinské literatury je všude, pro všechny a jenom za pár babek. Nevím ovšem, zda by měl tento elitní autor, na něhož jsou Argentinci tak hrdí (ačkoliv zdaleka ne všichni jej pořádně četli), velkou radost. Určitě by ale neměl radost z toho, že po něm v malebné čtvrti Palermo nese jméno jedna ulice. Borges si totiž nikdy nepřál, aby byl po smrti jakkoli zvěčňován. Netušil, že jej takto zvěční právě nechvalně proslulý prezident Carlos Menem (90.léta), známý spíše svou láskou ke krásným ženám a automobilům než ke krásné literatuře; politik, který sotva kdy dodržel volební slib s výjimkou staré tradice měnit jména buenosaireských ulic.

V ulici Serrano, dnes již tedy ulici J. L. Borgese, najdete nenápadný dům se skromnou pamětní deskou, na které je napsáno, že zde slavný spisovatel strávil prvních čtrnáct let svého života. Odborníci tvrdí, že zrovna v onom domě Borges nikdy nežil. Borgesovská fikce, záhada, tajemství? Tvrdí se, že žil na mnoha místech Buenos Aires a jeho předměstí, jako je například elegantní městečko San Isidro. Chtěl tím snad zahladit stopy a znesnadnit obdivovatelům, vlastně celému národu, úsilí o hmotné zvěčnění?

Jakou váhu má dnes v Argentině fenomén Borges? Je na něm něco zpochybnitelného? V jedné z povídek v knize Historia argentina (Argentinská historie) popisuje argentinský spisovatel Rodrigo Fresán okamžik, kdy se střetl s velkou literaturou: stalo se to ve chvíli, kdy zahýbal za roh jedné z ulic ve čtvrti Palermo a srazil k zemi vetchého staříka s holí. Prchavost okamžiku mu nedovolila pochopit osudovost a význam tohoto střetu. Teprve později si uvědomil, že málem zabil literárního velikána jménem Borges, který mezitím lapal po dechu a po vhodném výrazivu na adresu mladého hrdiny. Fresán se ve své fikci pokusil zbořit ikonu a jeho tah mu vyšel. „Kontroverzní“ kniha se stala hitem roku 1991.

Jiní „kontroverzní“ mladí autoři se rozhodli Borgese bezmezně obdivovat a někdy špatně, někdy lépe imitovat, což se jim rovněž vyplatilo. Horším příkladem je Federico Andahazi, lepším Pablo de Santis, nejvýznamnější argentinští spisovatelé for export. Sofistikovanější český kritik objeví ve svých recenzích ještě vliv dalších argentinských velikánů, Adolfa Bioye Casarese a Julia Cortázara. Jako by jiná literatura v oblasti neexistovala!

Zkreslující klišé o argentinské literatuře (zdůrazňující laplatské literární fantastično) trochu připomíná jiný slavný fenomén latinské Ameriky, kterým je magický realismus, v současnosti ve své úpadkové fázi reprezentován Chilankou Isabel Allendovou, Mexičankou Laurou Esquivelovou a dalšími. Proti této zavedené značce vystoupilo v 90. letech několik mladých chilských spisovatelů. Jedná se o autory zahrnuté do antologie povídek ironicky nazvané McOndo (narážka na mytické městečko Macondo z proslulého románu Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty), kterou sestavily vůdčí osobnosti skupiny Alberto Fouguet a Sergio Gómez. (Jsou samozřejmě i jiní autoři, jako Mexičan Jorge Volpi, hlavní postava mexické literární skupiny Crack, kteří dědictví magického realismu nijak silně neprožívají a hledají inspiraci mimo latinskoamerický prostor.)

Vraťme se ale do Argentiny, kde je situace přece jen trochu jiná. Problematika Borgesova stínu zde není ožehavým tématem, ač by to možná mnozí očekávali. (O autorech typu Andahazi se spíše mluví v literárních kruzích a na knižním trhu u nás. V Buenos Aires jeho nová kniha velmi rychle zapadla mezi ostatní průměrné bestsellery a seriózní literární noviny a časopisy se o něm nezmiňují.) Literární Borges je ctěn a citován, politicky ovšem znemožňován – tak by se asi dal stručně charakterizovat vztah většiny místní intelektuální elity k tomuto velikánovi. Jedním z mála klasiků, kteří nepřenesli přes srdce Borgesovo prvenství a jeho stín, je Ernesto Sabato, autor, který se vyjadřuje ke všemu v argentinském veřejném životě, ale nikdy v literárních kruzích citován není (naposledy se např. 29. 9. objevil na titulní straně deníku Clarín v souvislosti s charitativní, nikoliv literární činností). Ve studijním programu argentinské literatury na Buenosaireské univerzitě jeho jméno nenajdete. K překvapení českého hispanisty je v Buenos Aires Sabato jednoduše ignorován, jak potvrzuje profesor, spisovatel a novinář Daniel Link, šéfredaktor literární přílohy deníku Página/12. Tímto trochu krutým způsobem se snaží říci, že autor, kterého u nás v tisku Anežka Charvátová nazvala posledním z trojlístku (vedle Borgese a Cortázara), zbytečně zabírá velký prostor, jenž si neprávem uzurpoval ve snaze pasovat se do role národního prokletého básníka a vyrovnat se tak jistým způsobem Borgesovi. V Sabatových dílech (například v románu Kniha o hrdinech a hrobech) na Borgesovi téměř nezůstává jediná nit suchá.

Kterými velikány zaplnit literární prostor, jestliže Borges a Sabato jsou již důkladně probráni a tisíckrát publikováni? Není to dávno, co se v literárních kruzích probudila možná výčitka svědomí, možná vidina zisku, zkrátka potřeba rehabilitovat dlouho opomíjené argentinské autory, z nich většina se nedočkala uznání během svého života. Dnes je tedy literární trh z velké části sycen například dílem Roberta Arlta (1900-1942) doprovázeným nesčetnými biografiemi. Nejslavnější romány Arlt napsal kolem roku 1930: připomeňme především El juguete rabioso (Zuřivá hračka, 1926), Los siete locos (Sedm bláznů, 1930) nebo Lanzallamas (Plamenomet, 1931). Bohužel byl Arlt ve své době zcela ignorován a Borges se o něm nezmiňuje ani slovem. Nyní je vše jinak. I akademie, pověstná svým konzervativismem, uznala etický význam literárních děl tohoto buenosaireského prozaika, a dokonce se ozývají hlasy, které jej pasují na prvního moderního argentinského romanopisce. (Akademici se nicméně stále shodují v tom, že po formální stránce je Arltova tvorba plná nedokonalostí).

Dalším neprávem opomíjeným autorem byl po dlouhá desetiletí Juan Filloy (1894-2000), autor, který marně čekal na uznání celých 105 let svého života. Až letos v srpnu vyšly v velkém nákladu jeho dvě nejznámější knihy: pikareskní povídky Los Ochoa (Ochoové, 1972) a erotikou nabitý román La potra (Vášeň bez uzdy, 1973). Největším handicapem byl jeho původ: nenarodil se a nežil v Buenos Aires, nýbrž zůstal věrný své provincii Córdobě. Filloy byl známý především svou nenávistí k hlavnímu městu a tím, že každý z titulů asi šedesáti románů, které stihl za svého života napsat, měl přesně sedm písmen. K širokému publiku se Filloyovy knihy nedostávaly také kvůli náročnému košatému baroknímu stylu, kdy autor aktivně využíval rejstřík více než 70 000 slov. Ze světově proslavených argentinských autorů Filloye explicitně připomíná například Julio Cortázar (vzpomeňme na román Nebe, peklo, ráj.) Stopu Filloye lze hledat i u jiných autorů, například u Leopolda Marechala v knize El banquete de Severo Arcángelo (Hostina Severa Archanděla).

Mezi další „provinční“ autory, kteří kvalitou svého díla převyšují mnohé populární argentinské spisovatele z Buenos Aires, patří například Héctor Tizón, Daniel Moyano, Haroldo Conti, Antonio di Benedetto. Zatím snad jediný spisovatel z argentinské provincie, který měl větší štěstí a prosadil se nejen doma (tedy v Buenos Aires), nýbrž i v mnoha zemích Evropy (bohužel mimo naši), je Juan José Saer (1937). Autor mimořádných kvalit, který od roku 1968 žije ve Francii, se proslavil například knihami Nadie nada nunca (Nikdo nic nikdy, 1980) nebo El entenado (Pastorek, 1983)

Všichni jmenovaní spisovatelé, od Arlta až po Saera, prošli naprosto jiným literárním vývojem než borgesovskou školou. Totéž lze říci o generaci autorů 70. až 90. let, jako jsou například Fogwill, Martín Caparrós, Tomás Eloy Martínez, Abelardo Castillo, Ana María Shuaová, Ricardo Piglia, Juan José Becerra, Carlos Gamerro, Martín Cohan, Gustavo Ferreyra, Carlos Chernov a řada dalších.

Bylo by velmi záslužné, kdyby o některého z nich významná česká nakladatelství zavadila a riskovala jejich zařazení do edičního plánu. Rovněž by nebylo ke škodě pomoci těmto autorům vyjít ze stínu Borgese při výuce latinskoamerické, potažmo argentinské literatury na našich filozofických fakultách a připravit tak fundovanější čtenářstvo. Jedině tak se čtenář doví, že současná argentinská literatura není jen trojlístek Borges, Cortázar, Sabato a jejich následovník Federerico Andahazi.