Každých šest měsíců vyhlašuje časopis Bungakkai (Literární kruhy) soutěž o nového slibného autora, která znamená pro neznámé začínající spisovatele výzvu vyjít se svým dílem na veřejnost a upoutat tak na sebe její pozornost. V zatím posledním, již 96. kole této Ceny o vstup do literárních kruhů uspěla letos na jaře třiceti šesti letá Akiko Itojamová z Tokia. Spolu s hodnocením posledních šesti finalistů z pera jednoho z členů poroty, literárního kritika Hikaru Okuizumiho, uvádím ukázku z vítězné povídky Itojamové, It’s Only Talk.

Hikaru Okuizumi: Trendy se mění

Všichni víme, že od literárního celku, přihlášeného do soutěže o nový objev japonské literatury se očekává něco „nového”, to je samozřejmé. Je zde ovšem problém, zda-li je v kontextu žánru „román“, který má své počátky v poslední fázi moderní doby, nějaká aktuální “novost” možná. Já osobně si myslím, že pravděpodobně ne, ale pokud se objeví dílo, z kterého je aspoň trochu “něco nového” cítit, je to bezpochyby kus, který si zaslouží ocenění přesahující rámec ceny této soutěže. To není nic výjimečného. Všichni, kterým kdy byla tato cena udělena, museli bezesporu ve svých dílech požadavek “novosti” splnit. Přesto, aby dílo nějak předčilo ostatní z toho velkého množství, které každým rokem neznámí autoři do soutěže přihlašují, je “úplná novota” v každém případě zapotřebí.

Z tohoto pohledu nebyla ani letos, stejně jako v předešlých ročnících, žádná z přihlášených prací úplně “nová”. Proč se témata a styly vzájemně tak podobají? I japonský moderní román má více než stoleté dějiny, během nichž se objevilo mnoho různých stylů. Stačí jen přijít s něčím, co bylo nějaký čas opomíjeno, a bude to hned považováno za dostatečně “nové”.

V tomto ohledu se kritika o It’s Only Talk Akiko Itojamové vyslovila v tom smyslu, že přesahuje standard v kompozici i výrazu. Z hlavní postavy dívky a jejích vztahů s lidmi v okolí cítíme v nejrůznějších přitažlivě vykreslených pasážích rovnováhu. Svěží rozvětvené kapitoly i kompozice podrobných odstavců jsou v tomto celku často užívanými prostředky a jejich výsledkem je poutavá četba. Nedostatkem je sice absence mimořádné síly, ale i přesto se porota, majíc na paměti, že trendy se mění, shodla na tomto díle jednomyslně.

Próza Co souvisí s knihovnou Jumi Iwakurové je, jak už titul napovídá, fantasy umístěna na scénu knihovny. Styl zjevně odpovídá látce, text je čtivý, ale v polovině mě přepadla nuda. Chybí-li v případě románu vzdáleného od běžného realismu umně rozvržená kompozice, jednoduše se zastavíte. Zvlášť u science fiction, kde jsou pasáže připomínající statě o pluralistickém vesmíru, se kompozice stává neutříděnou nebo zůstává neucelený, zlomkovitý dojem.

Montanana Lesson Report Tecujy Niheie je příběh mladíka pracujícího jako poslíček videopůjčovny, který dováží vypůjčené filmy zákazníkům až do domu a kterého jednoho dne upoutá náhodně spatřené violoncello. Kdyby se povídka odvíjela umně, vydalala by své plody aspoň jako adolescentní román. Je však škoda, že zápal hlavního hrdiny pro cello se ani trochu na čtenáře nepřenese. Protože scén, které mají konkrétní vztah k cellu či kde se hraje na hudební nástroj jako takový, je málo, nevyplouvá mladíkovo nadšení ke hře na nástroj reálně na povrch. Ale celkový dojem špatný nebyl.

Těla mrtvých Taró Otagawy je příběh mladíka zaměstnaného v kině. Přiznávám, že rozvržení díla jsem nepochopil. Na scéně se několikrát objeví žížala a cikáda, což má možná být záměrem k sjednocení podoby celého díla, ale nakonec tomu tak není. Cíl autora spočívá možná v něčem jiném, to ale není nikde ani v nejmenším naznačeno. Řekneme-li v literární kritice “nevíme přesně, co to je”, skrývá se tu možnost nejvyššího ocenění, ale platí to pouze o případech, kdy je na pozadí cítit neznámá síla, která může být dílu ku prospěchu. V případě pana Otagawy bych určitě doporučil na síle přidat.

All Rush Itarua Nakasakiho je příběh založený na mladém hrdinovi, pokoušejícím se vyrobit film. Ten má být do kin uveden 11. září. Záměrem je propojení osobního příběhu s událostí světových dějin, která se k tomuto datu váže, ale příběh sám o sobě není napsán dobře. Na konci povídky mává hrdina křídly, aby se přiblížil své touze stát se filmovým režisérem. Kdyby bylo toto máchání křídel doneseno až k uším čtenáře, mohl by to být jeden z dobrých adolescentních románů, bohužel však vytvořit jen takové soucítění nestačí. Je možné, že autorův záměr byl jiný, nebyl ale nijak naznačen a z celku zůstal jen ponurý dojem. Ale protože styl a kompozice nejsou špatné, myslím, že si ještě počkáme.

Rty mořské panny Keisuke Aizawy staví použitím prostředku “dálkového ovládání” na scénu erotický podnik, kde jsou muži pobízeni k ejakulaci. V příběhu je mimojiné použita kompozice zakládající se na různých hlediscích a i jinak je z něj celkově cítit horlivost. Prostředek “dálkového ovládání”, jak si každý asi domyslí, vylučuje v románu váhání a nerozhodnost postav a je to v literatuře velmi zřídka používaný a velmi důvtipný prostředek. Děj příběhu, který je na něm postaven, může vypadat tak, že se ještě zajímavě rozvine, ale na konci vyvstává dojem, že něco chybí, že někde něco nebo někdo selhal. Tím, jak mechanismus tohoto prostředku a konkrétnost “ovládání” jednotlivé situace skrz naskrz vykreslují, stávají se jednou z metod vyzdvižení podstaty literárního světa. Cokoliv skrz naskrz je žádoucí.

Romány, které leží v současné době na pultech a v regálech knihkupectví, nejsou jedinými. Něco úplně nového. Originálního. Vybízím k návratu k původnímu významu románového žánru a vyzývám k přihlášení další dosud neznámé autory.