Málokterý ze současných finských spisovatelů je tak rozporuplně přijímán čtenářskou obcí jako Juha Seppälä. V povídkové sbírce Velké příběhy, která právě vychází v nakladatelství Havran, si na jedné straně podmaňuje čtenáře uhrančivou osobitostí svého stylu, který je dobře namíchanou směsicí lakoničnosti, syrovosti, ironie, humoru, lyriky a který je zároveň prostředkem k vyjádření bolestné, často nenaplněné touhy po lásce, kráse, lepším životě či duševním míru jeho hrdinů. Na straně druhé však odpuzuje drsnou a ponurou neúprosností, s jakou obnažuje charaktery a způsob uvažování svých postav, vzdorujících a podléhajících frustracím z civilizačního kolotu a důsledkům odlišťování mezilidských vztahů. Ale ať tak, či onak, jeho texty rozhodně nevzbuzují lhostejnou reakci. A to je jistě dobrý důvod, proč stojí za to se s dílem tohoto prozaika seznámit.

Typickými znaky v jeho dosavadní tvorbě jsou zhuštěnost, jazyková úspornost, jednoduchost a z toho vyplývající i méně výrazná, někdy až chybějící metaforičnost, což však vnímavému a pozornému čtenáři dopřává kromě zážitku z četby jako takové i jakousi nadstavbu – prostor pro spoluúčast na tvůrčím procesu, prostor pro vlastní představivost. Proto při četbě Seppäläových próz vzniká v čtenáři pocit, jako by přečetl mnohem víc, než autor skutečně napsal. S tím pochopitelně úzce souvisí i precizně propracovaná a promyšlená stavba jeho próz. Seppälä velmi pečlivě váží řazení jednotlivých vět, odstavců a kapitol, obratně mění tempo, dokáže přesně načasovat, kdy která věta či slovo uhodí jako hrom z čistého nebe nebo naopak přinese úlevu z předchozího napětí. Pohrává si s textem, jako by skládal mozaiku, a teprve dosazením posledního kamínku se vynoří celistvý obraz.

Juha Seppälä se narodil roku 1956 v třiapůltisícovém městečku Karvia, necelých 100 kilometrů severovýchodně od svého nynějšího bydliště v Pori. Do tohoto téměř osmdesátitisícového přístavního města na břehu Botnického zálivu se jeho rodina přestěhovala, když mu bylo čtrnáct. Později přiznal, že ještě mnoho let po přestěhování se cítil ztracený. Zatímco jeho vrstevníci utloukali čas postáváním u kiosků, Seppälä četl. „Tehdy se pro mě literatura stala prostředkem přežití, nehledal jsem zábavu. Pochopil jsem, že literatura je svět, v němž lze žít, třebaže si člověk připadá jakkoli osaměle.“ Četl cíleně a horečně díla dnes už klasiků finské literatury – Paavo Rintaly, Hannua Salamy, Olaviho Paavolainena - , jakož i Augusta Strindberga a ruských velikánů devatenáctého století. Rodiče učitelé ho v jeho vášni podporovali. Není proto divu, že ho četba nakonec přivedla ke studiu literatury a dějin kultury na filozofické fakultě univerzity v Turku.

S prvními literárními pokusy začal na střední škole. Už tehdy toužil stát se spisovatelem, jen nevěděl, zdali se mu to splní. Za svým vysněným cílem však kráčel poměrně razantně, hned po ukončení studií v roce 1983 se rozhodl, že se postaví „na volnou nohu“ a bude se živit psaním. Nenavštěvoval žádné kursy tvůrčího psaní; nejlepší školou, jak tvrdí, byla spolupráce se špičkovými redaktory. „A také život, ten přináší dostatek odcizujících zážitků, někdy i hodně krutých. Ne že by to samo o sobě z někoho vytvořilo spisovatele, ale odcizenost člověka naučí nazírat na svět jinýma očima,“ svěřuje se v jednom z mála rozhovorů, které poskytl největšímu finskému deníku Helsingin Sanomat.

Bývá mu vyčítáno, že žije v ústraní a nevyhledává společenský ruch. Vymyká se obecně přijímanému archetypu rozervaného umělce, bouřliváka, nevyvolává skandály, vede poklidný rodinný život, do jehož soukromí nikoho nevpouští, odmítá vystoupit v televizi („jsem spisovatel, a ne řečník“), až na výjimky neposkytuje rozhovory, nechodí na večírky, kromě Státní ceny za literaturu v roce 2000 si nepřišel převzít žádné z dalších literárních ocenění. Jaký paradox – o to víc přitahuje pozornost. Jeho osoba a jeho život jsou opředeny mnohými dohady, „zaručenými“ zprávami, báchorkami o poustevničení a askezi. On sám s úsměvem popírá, že by žil jako samotář, tvrdí, že má rodinu, často se setkává s lidmi a chodí s očima a ušima otevřenýma. Pravidelně jezdí do rodného městečka Karvia starat se o bramborová pole a v zimě kácet stromy, běhá, chodí na procházky, lyžuje. „Spisovatelské řemeslo se dá dělat kdekoliv, tak proč ne zrovna v Pori? Zpracovával jsem taková témata, o kterých bych klidně mohl psát i v Utsjoki, na severní hranici s Norskem. Pokud člověk píše o milostných prožitcích nebo o finské historii, nepotřebuje kolem sebe žádný mumraj.“ To, že nežije blíž k Helsinkám, ho mrzí málokdy, většinou jen tehdy, když propásne nějaké zajímavé divadelní představení.

„Můj život se může zdát někomu nudný, a také nudný je, ale i Kafka žil nudně. Ano, můj život se hodně odehrává uvnitř mé hlavy, obejdu se bez vzruchů. Stimulů ostatně existuje víc než dost: televize, rádio, noviny, knihy, filmy.“ Jen pro zajímavost, jeho nejoblíbenějšími režiséry jsou Martin Scorsese, Quentin Tarantino a Robert Bresson. Za uplynulých dvacet let vydal čtrnáct knižních titulů a v rozhlase mu uvedli šestnáct her. Z knih jmenujme alespoň ty nejvýznamnější: romány Silta (Most, 1988), Hyppynaru (Švihadlo, 1990), Sydänmaa (Divočina, 1994), ja lasKuun nousu ja lasku (Východ a západ měsíce, 1999), pozoruhodný pohled na finské dějiny Suomen historia (Finská historie, 1998) a sbírky kratších próz Taivaanranta (Obzor, 1987), Super Market (1991), Suuret kertomukset (Velké příběhy, 2000).

Za zmínku jistě stojí, že čeští čtenáři už měli možnost jeho tvorbu poznat, román Švihadlo vyšel v roce 1996 v nakladatelství Volvox Globator. Seppälä prostě žije tím, že píše. K tomu, jak říká, mu stačí po tolstojovsku pár aršínů, židle a stůl a dnes navíc i Compaq Evo 1000. Píše novely, romány, povídky, rozhlasové hry, komentáře, sloupky. A píše dobře.