“Cinìn, usazený obkročmo na větvi s provazem kolem krku, sleduje z výšky cestu pod sebou a vybavuje se mu, jak před deseti lety, právě u paty tohoto dubu, se do něho chystali zakousnout Massarovi hafani.”

Vstupujeme do děje románu v této pro hrdinu prekérní situaci a jelikož samotné jeho oběšení by sotva stačilo zaplnit dvousetpadesástistránkový román, je nasnadě, že nás autor vrací ve velikém retrospektivním oblouku o mnoho let zpátky k tomu, co dostalo Cinìna na strom a smyčku na jeho hrdlo. Jak je vidět z úvodní scény, autor si dává záležet na výstavbě atraktivních a barvitých scén, občas hraničících s žánrem pikareskního románu.

Kniha má výrazného a kuriózního hrdinu, posmívaného Cinìna, jehož postupná duševní a umělecká konverze, téměř, dalo by se říci, v duchu Bildungsromanu, je osou děje. Cinìn je původně jen legrační figurkou a sám o sobě si myslí v zásadě to, co mu vsugerovávají ostatní. Massaro, jeho pán, o něm tvrdí, že ho koupil od cikánů, a nikdo vpravdě neví, který čert Cinìna do kraje modenských Apenin přinesl. I posměšné jméno Cinìn, jindy zase Bastardìn či Bastardòn, je jen součástí identity, kterou mu povznesená společnost vesničanů vtiskla. Cinìnovou obživou je hlídání Massarových kráv, což ho jednou zavede do venkovského kostelíku, kde uzří fresky andělů.

“Tato kniha se zrodila náhodou,” říká v jednom rozhovoru Santagata, “když jsem pozoroval kaple s freskami v okolí Zoccy, vsi, ve které jsem se narodil a kde jsem strávil dětství. Ty fresky, jež pocházejí z doby, do které jsem umístil děj románu, jsem viděl tisíckrát. Nejdříve jsem se chtěl těmito uměleckými díly zabývat z vědeckého hlediska. Od nápadu jsem upustil, protože byl příliš vzdálen mým zájmům, a psaní dostalo přednost. Když se zrodila postava mladého Cinìna, neměl jsem dalších pochyb.”

Od magického probuzení tohoto okamžiku se pak odvíjí hrdinův nový život, v němž si začíná uvědomovat sebe sama, vstupuje do království uměleckého vytržení a stává se sám malířem svatých a madon. Cesta za sebou samým se odráží i na jméně. Své skutečné jméno, Gennaro, Cinìn nikdy nepoužíval. Bylo totiž v kraji neobvyklé, a tak se za něj styděl (okolí mu koneckonců dalo lepší). Přerod se dovršuje, když pasáček své jméno Gennaro hrdě přijme a stane se mistrem Gennarem z Porretty.

Cesta k vlastní tvorbě a mentální dozrávání se vine přes dynamický sled nejrůznějších peripetií, dramatických zápletek, těžko řešitelných situací a jejich překvapujících vyústění, které knize zabezpečují čtivost na každé její stránce. Ve víru událostí se Cinìn/Gennaro poučí o mnoha rysech tohoto světa. Umělecký růst a realizace ideálů (nebo alespoň pokusy o ni) s sebou v přímé úměrnosti nesou deziluzi z okolní reality, pocit odcizení a mimo jiné i objev falešnosti krásy a lásky v osobě komtesy di Renno, již původně Cinìn považoval za Madonu snesenou z nebe, ale jejíž půvab je jen klamným závojem vnitřního zla.

Santagata, díky svému vědeckému bádání dokonale zasvěcený do reálií Itálie 15. století, podává mimořádně poutavý a věrohodný obraz života v tehdejší době a promítá do ní tendence, které jí byly vlastní i v ideové rovině, jako je například humanistický a renesanční mýtus o cestě vzhůru nebo síla tvůrčího génia traktovaná neoplatónskou filozofií. Sám autor chtěl ostatně hledat odpověď na otázky: “ovládá lidský život a historické události racionalita či náhoda? Jakou roli má kultura v proudu dění a v řízení lidských věcí?” Santagata se rovněž ukazuje jako výborný znalec italského renesančního umění a zdá se, že dochované texty tehdejších umělců použil pro konstrukci Cinìnova vidění a myšlení.

Samotný Cinìn je velmi originální postavou. Určité rysy původně primitivního bytí a jakési instinktivní filozofie můžeme snad nalézt v postavě Gurdulù (č. Krákora) z Calvinovy novely Neexistující rytíř v trilogii Naši předkové (č. Odeon 1970), boj proti všem, obhajobu vlastního filozofického systému a interpretaci reality navzdory společnosti snad u Antea Crocioniho z Volponiho románu Světa stroj (č. Odeon 1968). To jsou však jen mlhavé souvislosti a Cinìn se může pyšnit tím, že je novým typem hrdiny bez snadno identifikovatelných předchůdců.