Narodil r. 1927 v Togobali, tehdy ve Francouzské západní Africe, dnes Pobřeží Slonoviny. Studoval ve Francii, žil v různých afrických zemích, ale do vlasti se směl vrátit teprve před šesti lety. Vydal dosud čtyři romány.

- Svou poslední knihu jste věnoval dětem z Djibouti. Psal jste pro ně, nebo kvůli nim?
- Roku 1994 jsem byl v Djibouti a setkal jsem se tam se spoustou dětí, které války mezi kmeny vyhnaly ze Somálska. Rozhodl jsem se o nich napsat. Jejich historii jsem přenesl do dvou zemí, které jsou mi bližší: do Libérie a Sierry Leone. Do Somálska jsem ani nejel. Obával jsem se, že by to poškodilo, znemožnilo mou tvůrčí práci.

- Nakolik je váš román smyšlený? Je tak plný krvavých scén, kanibalismu, násilí, odehrává se v pekelném tempu...
- Fikce se omezuje na shromáždění, sestavení, pospojování událostí. Pravdu jsem jen románově zpracoval.

- Nejhrůzněji působí mysticismus válečníků: navozují u dětí až halucinogenní stavy, ošálí je, aby je mohli snáze naverbovat...
- Než jsem se pustil do psaní této knihy, hodně jsem se tím zabýval a zjistil jsem, do jak velké míry Afriku zatěžuje směs animismu, katolicismu a fetišismu. Velitelé jsou zároveň i věštci, proroky. Podmaňují si a balamutí své oddíly. Například generál Prince Johnson nechal v Libérii povraždit tisíce lidí, přikázal vykuchat a opéct na rožni srdce diktátora Samuela Doea, ...a teď je farářem v Nigérii.

- Jak vy se stavíte k tomuto církevnímu synkretismu?
- Magii nevěřím, protože kdyby měla nějakou moc, náš osud by nemohl být tak tragický. Umožnila by, aby se všichni otroci uvěznění v nádní lodí převtělili v ptáky. Vždyť čtyři pětiny černochů, které odváželi do Ameriky, zemřely cestou v podpalubí! Kdyby ti lidé měli nějakou schopnost, moc, užili by jí! Říká se, že kouzla nepomohou, pokud uděláte chybu v příslušném rituálu. Já tomu ale nevěřím. Sám jsem muslim a dodržuji zásady své víry.

- Birahima, dítě, které vypráví váš příběh, má čtyři slovníky. Používá je, aby vysvětlilo buď svým velitelům, kolonistům, nebo černochům smysl slov, jež používá. Jaký záměr stojí za tímto způsobem pohrávání si s jazykem?
- Malý Birahima má ty čtyři slovníky (Larousse, Le Petit Robert, Harrap's a Inventář lexikálních zvláštností francouzštiny v černé Africe, protože hovoří se všemi, kdo mluví francouzsky: s Evropany (kolonisty, bílými, rasisty), domorodci (černochy, negry, rovněž rasisty) a frankofonními Afričany. Tím, že definuje používaná slova, snaží se také pochopit, jak funguje svět, jak se používá. Já jako spisovatel to dělám podobně. Někdy je tak těžké, bolestné najít to správné slovo!

- Slavíte úspěch jako frankofonní spisovatel z Afriky, býváte označován za představitele "nové frankofonní literatury": Máte pocit, že přetváříte francouzštinu ke svému obrazu?
- Francouzština je jazyk velmi rozrůzněný. My Afričané, původně žijící v koloniálním područí, jsme ji zdědili, ale musíme si do ní zasadit i náš vlastní svět, potřebujeme vyjadřovat své pocity, naši realitu. Jazyk racionalistického, v zásadě katolického, křesťanského národa má logického ducha, není schopen obsáhnout animismus. V anglosaxonském světě to mají jednodušší, neexistuje tam žádná anglofonie, mají větší svobodu. Frankofonie naproti tomu neustále dbá na čistotu jazyka. Proto mě i často viní, že francouzštinu znásilňuji, ale já jinak nemohu: chceme-li hovořit o našich věcech, musíme mít ve francouzském jazyce takovou svou přihrádku...

- V roce 1964 vám ve Francii nikdo nechtěl vydat román Slunce nezávislostí. Naopak v Kanadě byl přijat s nadšením... O třicet let později jste ve Francii dostal literární cenu Livre Inter...
- Můj první román byl oceněn v Belgii, za druhý jsem získal Velkou cenu Černé Afriky. Román Slunce nezávislostí byl odmítán hlavně z politických důvodů. A pro některé lidi jsem taky nepsal dost francouzsky. Vzpomínám si, že nějaké dámy mi odmítly udělit cenu čtenářek časopisu Elle, protože je pohoršovalo, jaký jazyk používám...

- V každé z vašich knih užíváte některou z tradičních forem vyprávění, jako by vaše texty měly být svým způsobem rituálními ceremoniemi?
- Nechtěl bych, aby zanikly mýty a různé formy orálního projevu, které jsou na ústupu. Být Afričanem znamená přijmout mýty. Být africkým spisovatelem nese sebou potřebu podávat tyto mýty s využitím afrického způsobu vyjadřování.

- Kromě gramatických a některých stylistických odlišností charakterizuje africkou francouzštinu a vzdaluje ji od té francouzské asi hlavně přístup k jazyku, umění vyprávět?
- Používání jazyka v ústní formě má samozřejmě velký vliv. Se vším, co nese s sebou: krátké věty, opakování, zveličování, užívání přísloví... Proto je mi také velice blízké dílo Célinovo. Ten dokázal do svých knih zahrnout nadávky, apostrofy, celou rozmanitost mluveného jazyka... Já jsem také dloho hledal, jak zpracovat formu vyprávění, zavedenou v Africe. U nás vyhrává ten, kdo přijde s nejlepším příslovím. Nemůžete například říct, že někdo "zemřel" nebo "skonal". Mrtví totiž nemizí. U nás musíte říct, že "odešel". Já jsem vlastně prováděl sociologický průzkum, když jsem se snažil najít způsob, jak zapracovat naši kulturu a jazyk do literární formy přijatelné i ve Francii. Ale jinak se afričtí spisovatelé vyjadřují o tom, co je zajímá, stejně jako ti francouzští...

- Jen problémy, o nichž vypovídáte vy, jsou krutější, naléhavější. Vy nemluvíte tolik o sobě, ale spíš o vaší zemi.
- Já píšu z nutnosti. Neplánoval jsem si, že budu spisovatelem. Přišlo to samo, když roku 1963 Houphouet-Boigny donutil několik intelektuálů včetně mne, abychom se přiznali, že jsme chystali spiknutí. Já jediný jsem unikl vězení, ale ztratil jsem práci. Chtěl jsem říci pravdu, ale nešlo to jinak, než prostřednictvím fikce. Tak vznikla má první kniha... Později jsem zjistil, že ve Francii se pořád mluví o okupaci, ale ta přitom trvala jen čtyři roky. U nás to bylo sto padesát let! A bylo načase o tom začít hovořit. U vás se potom mluvilo o obětech komunismu. V Africe také byly oběti...

- K čemu slouží literatura?
- Myslím, že k přemýšlení. Vezměte si můj román Allah nemusí. Nic si tam nevymýšlím, všechno to bylo v novinách. Ale když si ty hrůzné věci přečtete v knize, nabývají jiných dimenzí.

- Máte své čtenáře i v Africe?
- Afrika je chudá. Je tam málo nakladatelů, knihy se tisknou v nízkých nákladech, čtenářský okruh je velmi omezený. Kniha stojí kolem 200 franků, což je výše minimálního platu v Mali. A stejně, má-li být kniha napsaná francouzsky prohlášena za dobrou, musí vyjít v Paříži. Všechno se to tu odehrává v několika ulicích. A pokud se nezúčastníte tady, nemá to cenu. Frankofonie existuje, ale v rámci silného centralismu. Silnějšího než třeba v Itálii nebo v Německu...

Vybráno z francouzských časopisů Magazine littéraire, Lire a Les Inrockuptibles, září 2000.