V Orwellově mateřské Británii byly oslavy stejně protikladné, jako byl občas protikladný vztah autora ke své zemi, kterou hluboce miloval a zároveň ostře kritizoval: v denících a časopisech vyšla spousta oslavných článků, dokonce už dříve se na pultech knihkupectví objevily dvě obsáhlé biografie, Orwell byl vynášen pro své úžasné reportérské a kritické postřehy, připomínala se jeho přezdívka „svědomí národa“, ovšem na druhé straně část spíše levicově orientované kritiky jen stěží přijímala to, o čem se zmínka objevila poprvé před sedmi lety a co se teď potvrdilo – totiž že Orwell dodal britské vládě seznam osob podezřelých z komunistických sympatií. Ale o tom později.

Ať už bude Orwell zatracován či vynášen do nebes, jedno je jisté – nebýt dvou knih ze samého sklonku jeho života, asi by se o něm dnes tolik nemluvilo a jméno George Orwell by zůstalo známé pouze poměrně úzké skupině čtenářů zabývajících se literaturou či dějinami novinářského eseje. Je to poněkud paradoxní, uvážíme-li, že po literární stránce jistě není Farma zvířat ani román 1984 tím nejlepším, co George Orwell napsal. Ale tak už to v dějinách literatury chodí – ostatně podobným případem je jeho krajan Aldous Huxley.

George Orwell se narodil jako Eric Blair v roce 1903 v bengálském městě Motihari. Jeho otec Richard Blair zde působil jako zaměstnanec britské koloniální správy dohlížející na obchod s opiem. Na rozdíl od jiných anglických prozaiků narozených počátkem století v Indii Orwell v Bengálsku dlouho nepobyl – už ve věku pouhý čtyř let jej matka odvezla do Anglie a dala zapsat do poměrně prestižní soukromé školy St. Cyprian – Orwellovo rané vzdělání tak nejlépe dokazuje, že autor nepocházel ani zdaleka z tak chudé vrstvy, jak později psal. Pocházel z typické nižší střední třídy, která je „chudá“ jen v poměru ke třídě, kterou by zoufale chtěla být. Orwellovi se ve škole nijak zvlášť nelíbilo – retrospektivně své zážitky popsal v eseji Takové to byly radosti napsaném tři roky před smrtí a románově je ztvárnil ve vzpomínkách postavy Floryho v Barmských dnech. V eseji vložil do vzpomínek na školu svůj celoživotní politický a společenský postoj, jímž byl odpor vůči autoritářství a totalitě, proto lze číst tento vzpomínkový esej pouze ze značným odstupem. Snad se v něm skutečně zrcadlí to, co Orwell ve škole zažíval, zcela nepochybně však esej brilantně odkrývá nebezpečí autoritářského i totalitního přístupu v samotných základech vzdělání. Orwell byl postavou kontroverzní a plnou protikladů, a tak není ani tak překvapivé, že po nenáviděné škole nastoupil v roce 1917 díky stipendiu na prestižní a poměrně snobský Eton, jinak vyhrazený dětem z velmi bohatých a aristokratických rodin. O tři roky později absolvoval zvláštní školení pro koloniální úředníky a byl na nejlepší cestě začít si budovat kariéru v imperiální správě. O něco takového se ostatně taky na chvíli pokusil, když se v roce 1920 nechal jmenovat policejním úředníkem v Barmě.

Orwell strávil v policejní službě plných sedm let. Za tu dobu měl možnost dokonale poznat nejen mentalitu lidí žijících pod nadvládou britské imperiální správy, ale i fungování koloniálního mechanismu a předivo vztahů, které tuto mašinerii udržovaly v chodu. Sociálně cítící Orwell měl velmi blízko k Barmáncům, naopak velký odstup si udržoval od koloniálních úředníků, kteří často svého postu používali k posílení vlastního sebevědomí a kompenzaci nejrůznějších komplexů – v Asii se totiž dopracovali k životnímu stylu a postavení, o kterém by se jim v Británii ani nesnilo. Na druhé straně nelze přehlédnout, že sám Orwell mezi tyto koloniální úředníky patřil a jistě by bylo pokrytecké tvrdit, že oněch sedm let v Barmě strávil jen proto, aby načerpal látku k pozdějšímu románu Barmské dny a několika brilantním esejům. Nikoli, místo v koloniální správě skýtalo pohodlnou existenci a mezi řádky Orwellovy kritiky lze číst (anebo intuitivně cítit) i osten sebekritiky. Tento ambivalentní postoj ke kolonií se velice zajímavě odráží v Orwellově vztahu k literární modle nižší střední třídy, Rudyardu Kiplingovi – tento vztah procházel četnými peripetiemi, od zbožňování, před odstup, nenávist až po respekt, a s odstupem času lze říct, že pokud v Orwellově postoji ke Kiplingovi nakonec převážil respekt, bylo to především díky Kiplingově odvaze převzít odpovědnost, které se salónní kritici koloniálních poměrů zříkali. Aktivní rozměr, který Orwella fascinoval na Kiplingovi, byl později i důvodem, proč tak nesnášel salónní socialisty, na Oxfordu či Cambridgi vzdělané levicové intelektuály, kteří na opulentních večírcích učeně konverzovali o Marxovi a dělnickém hnutí, ovšem o skutečném životě chudiny neměli ani ponětí.

Orwell ano, neboť po odchodu z Barmy se rozhodl vydat ve stopách Jacka Londona a několik měsíců strávil životech v chudinských slumech Paříže a Londýna. Z této zkušenosti načerpal látku pro svou knižní prvotinu Trosečníkem v Paříži i v Londýně. Reportáž je to nadmíru zajímavá, byť i tu je třeba brát s odstupem – Orwell sice poznal trpný úděl městské chudiny zblízka, ovšem jeho samotný prožitek bídy byl spíš iluzí. Nikdy se totiž neocitl v bezvýchodné situaci, vždy se mohl vrátit do Londýna k slušnému příjmu a práci novináře.

V průběhu třicátých a čtyřicátých let vydal několik knih, jimiž se zařadil mezi nejzajímavější anglické prozaiky té doby. Zde nutno jedním dechem podotknout, že právě v tomto období nebyla anglická literatura bůhvíjak bohatá. Díky úsilí českých nakladatelů a překladatelů jsme v poslední době měli možnost některé z těchto románů vidět i v českém překladu: postupně tak vyšly Barmské dny, Bože, chraň aspidistru, Farářova dcera a v poslední době Nadechnout se. Již dříve se v českém překladu objevila reportáž Hold Katalánsku, popisující Orwellovy zážitky z občanské války ve Španělsku, kde bojoval v trockistické frakci a jen těsně se mu podařilo uniknout komunistům. Již předtím vyšly Orwellovy eseje, které alespoň z literárního hlediska představují patrně vrchol tvorby.

Teprve po válce však Orwell vydal dvě knihy, jež mu vynesly obrovskou popularitu a jimiž doslova vstoupil do běžného jazyka – slovo „orwellovský“ se začalo používat pro označení totalitní mašinerie a někteří kritikové dokonce tvrdí, byť je to asi nadnesené, že knihy Farma zvířat a 1984 výrazně přispěly k přehodnocení postoje Británie k bývalému sovětskému spojenci. Dnes, když na romány pohlížíme z odstupem času a s ulehčením, že čtyřicetileté komunistické běsnění je minulostí, je zřejmé, že nejde ani tak o knihy prorocké jako spíš o reportáže psané románovou formou, v nichž Orwell dokázal brilantně použít postřehy o dění v Sovětském svazu – přestože neměl zkušenost z první ruky. Na druhé straně mnozí jiní měli a jak dopadli (G. B. Shaw, J. P. Sartre a další). Farma zvířat je alegorie a jako taková snese jistou dávku schematismu, která v ostatních dílech působí trochu rušivě: Orwell nikdy nevytvářel realistické postavy, spíše typy, nositele určité vlastnosti, názoru – a právě tento postup pozoruhodné bajce neobyčejně svědčil. Kniha se stala během krátké doby bestsellerem – a to i přesto, že s jejím vydáním měl Orwell hodně potíží. Intelektuálnímu světu dominovali levičáci sympatizující s Ruskem a sveřepě odmítající jakoukoli kritiku komunistického státu. Dokonce i slušní lidé se obávali tvrdé kritiky bývalého spojence, a tak Orwella nejprve odmítl T.S. Eliot v nakladatelství Faber, později jej odmítl i nakladatel Jonathan Cape. Třetí oslovený Hartcourt Brace souhlasil a během krátké doby prodal na čtvrt milionu výtisků, což bylo číslo tehdy doslova neuvěřitelné. Na samém sklonku života pak Orwell vydal proslulý román 1984, temnou vizi totalitního světa, která během padesáti let od autorovy smrti stala klasikou a vstoupila nejen do dějin literatury, ale i politického myšlení.

Přestože vše, co Orwellovi bylo řečeno, zaznělo už během jeho života nebo krátce po smrti, mělo po autorově smrti jeho dílo poměrně spletitý osud. Někteří jej pokládali za politického proroka, kritik Edmund Wilson jej v roce 1946 označil za „jednoho z nejzajímavějších a nejschopnějších anglických prozaiků své doby“, Lionel Trilling mu v recenzi 1984 přiřkl „zvláštní, úctyhodné místo v intelektuálním životě“ a zdůraznil jeho „morální integritu, přímý vztah vůči morální a politické skutečnosti“, nicméně Orwellův dávný přítel Tom Hopkinson už v monografii z roku 1953 upozornil, že „Orwellova literární reputace stojí na jeho románech, avšak on neměl talent romanopisce. Kdyby v oněch dvaceti letech, kdy Orwell psal, nebyl román dominantním literárním žánrem, patrně by nikdy romány psát nezačal“. U nás asi nejpregnantněji vystihl tento postoj Martin Hilský, když v doslovu k soubornému vydání esejů napsal: „Zatímco Orwellovy eseje bezesporu patří k vrcholným projevům anglického písemnictví, jeho realistické romány jsou více či méně průměrné.“ Dlužno však dodat, že v poslední době – nepochybně v důsledku vývoje současného románu – se i perspektiva kritiky začíná posouvat a Orwellovy romány, nahlíženy prizmatem současného, nikoli realistického románu, vypadají podstatně lépe.

Osobní angažovaností, odhodlaností říkat pravdu, byť by byla nepohodlná, si Orwell vydobyl ještě za svého života, ale hlavně po smrti, obrovskou reputaci neúplatného novináře, intelektuála nepodléhajícího svodům moci a i proto býval označován jako „svědomí národa“. Tato pověst začala být v poslední době zpochybňována kvůli seznamu sympatizantů s komunismem, který Orwell poskytl britskému ministerstvu zahraničí. Je třeba ovšem dodat, že jen stěží lze pochopit – přinejmenším u nás – proč by proto být Orwellova reputace zpochybňována. První dohad, že Orwell podal vládě seznam podezřelých komunistů se objevil před sedmi lety. Teď jej potvrdilo otištění kopie – dokument přinesl Guardian Review a seznam je doprovázen rozsáhlým esejem T. G. Ashe. Ash zde mimo jiné naznačuje, že Orwell se pro spolupráci s vládou rozhodl z lásky k zaměstnankyni ministerstva Celii Kirwanové, blahosklonně konstatuje, že jej lidsky chápe a nakonec dodává, že kdyby Orwell nezemřel, jistě by za nějakých pět let uznal, že udělal chybu. Jen stěží pochopit, kde se tahle jistota v Ashovi bere. Orwell během svého života několikrát dokázal, že jakkoli by chtěl být nezúčastněným intelektuálem, jednoduše to nejde – člověk někdy musí převzít odpovědnost a jednat, proto i ten obdiv k aktivnímu rozměru Kiplingovy osobnosti. Navíc si zcela jasně uvědomoval nebezpečí, jaké komunističtí sympatizanti představovali pro slušný svět – ostatně stačí se podívat, jak skončila francouzská inteligence. Seznam 38 jmen, mezi nimiž byli i herci jako Chaplin či Redgrave, ovšem nebyl seznamem udavačským – byl to jednoduše seznam osob, o nichž se Orwell domníval, že by nebylo dobré je použít pro antikomunistickou propagandu, a tak je celý ten humbuk poměrně zbytečný. Orwell navíc i v tomto případě osvědčil bystrý pohled: studium Mitrokinova archivu dokázalo, že jedna z osob na seznamu byla zcela prokazatelně agentem KGB a dva další s velkou pravděpodobností, mimo jiné i Peter Smollet, novinář listu Daily Express a vedoucí ruského oddělení ministerstva informatiky, který přesvědčil nakladatelství Jonathan Cape, aby nevydávalo Farmu zvířat.

Literární kritika jistě celé dílo George Orwella ještě několikrát přehodnotí, jeho bytostný odpor a boj proti jakékoli totalitě však bude uznáván patrně vždy – jako největší hodnota autorova díla i osobnosti.