Seděla vedle mě, ale ještě se chvěla zimou a nervozitou, aby nezmeškala schůzku. Tváře měla rozpálené, v očích ohnivý jas. Sledovala mě, jak pro nás zapaluji dvě cigarety. Před deseti minutami jsem objevil novou květinu, salnatius nebo tak nějak. Těď jí ležela v dlaních.

- Máš nádherné dlaně, řekl jsem jí hned první večer. Pozoroval jsem je, jak svírají sklenici vína a přibližují ji k ústům.

- Mě se vůbec nezdají hezké. Nevím, co by na nich mělo být zvláštního, odpověděla.

- Jsou plné života, řekl jsem a obě jsem je políbil. Byly měkké a teplé, široké a těžké, velké skoro jako moje. Zvedl jsem k ní oči a zachytil její něžný úsměv a jasný záblesk v jejích očích. Rozpaky jsem se začervenal, dal jsem jí pusu na čelo a objednal další pití. Něco se mi rozbušilo v hrudníku. Nemohl jsem uvěřit tomu, že se něco začíná dít. Rychle jsem začal pít. Po několika hodinách od našeho setkání jsem zase uviděl ty její dlaně. Dali jsme se do řeči. Pak začali mluvit všichni, nad stolem kroužila nejrůznější témata, ale my jsme si nějak dokázali najít cestu očima, povídali jsme si a popíjeli. Nakonec jsem ji začal přemlouvat, aby se se mnou přesunula někam, kde hrají blues.

Šli jsme přes most do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl, kde mě nikdo nezná, kde se zaplétám do sítě staletí, kde v propletenci ulic nacházím klid tišící mou neklidnou duši. Vedu si překrásnou dívku a zdi míjených domů praskají chladem hluboké noci.

- Nechápu, jak se ti podařilo mě otevřít, řekl jsem jí, - ale už dávno jsem toho o sobě tolik nenapovídal. A jestli mám teď z něčeho radost, tak právě z tohoto okamžiku. Jsem ti za to vděčný. A taky za tu odvahu vyrazit se mnou do takové zmrzlé noci.

Usmála se a v očích se jí zase objevil ten záblesk. – Spatřil jsem v nich nebe, pomyslel jsem si. Potom jsem jí to také řekl. Myslela si, že ji chci ohromit nějakou frází, to je mi jasné, jenže to byla pravda, byly opravdu krásné jako nebe.

- Zítra je svatého Mikuláše, noc setkání anděla s ďáblem. Venku bude spousta masek a děti pak ráno dostanou dárky podle toho, jestli byly hodné, řekla chvíli před tím, než jsem ji políbil. Musel jsem ji už políbit, abych ze sebe uvolnil to šílené napětí, které ve mně už hodiny kvasilo. Nad námi se skláněla obrovská katedrála. Její brána skřípala pod nárazy ledového větru. Napadlo mě, že teplo katedrály by se mohlo přátelit s mým vnitřním teplem. Vykročil jsem k ní nejistým krokem, ale s odhodlaným pohledem, protože anděla nepotkáš každý den, takže musíš být připravený, když se to stane.

- Jak se jmenuješ dál, zeptal jsem se jí. Myslel jsem na příjmení, ona na jméno po otci, takže řekla Malajka*. A potom začala s nekonečnou něhou pátrat v mé duši a pokoušela se rozluštit anděla podle svahilského klíče, přenesla mě do mého úplně prvního příběhu, vracela mě sladkobolně zpět až do mých osmnácti let, do dne, kdy jsem se ještě neplnoletý znovu narodil. A bylo to jako když člověk umírá, jako když tone v klidném jezeře, jen voda teď byla teplá a když mě pohlcovala do sebe, slyšel jsem nějaký chraplavý hlas tichounce zpívat „Malajka, kouzel matka…“

Musel jsem si vynutit slib, že se zase sejdeme. Druhý den ráno jsem na ni myslel jestě v polospánku, počítal jsem hodiny do naší schůzky, jenže tolik počítání pro tak krátké setkání mi jen ukázalo, jak je to všechno vzácné, bylo mi jasné, kam to povede, jenže já jsem nemohl nepřijít. Strach už se pomalu začal vytrácet a tak, když jsem jí odpoledne zavolal, řekl jsem jí, že jí něco přinesu, že o ní něco napíšu. Dál jsem počítal minuty a hledal jsem v jejím městě květinu pro ni a pro její něhu. Nový zápisníček jsem koupil, abych do něj složil báseň pro ni, šál jsem koupil pro její sladkou šíji, šál utkaný z milionu něžných doteků, aby mě měla u sebe, i když budu daleko. To všechno proto, že byla jednou z mála osob, kterým bych dal své jméno.

- Budu navždycky tvůj přítel, řekl jsem, když si mě otevřela, - budu tvůj přítel, ať budu kdekoli na světě. Neměj z toho strach, já od tebe nechci nic, jen abys byla, řekl jsem jí a ona se zarazila. Asi proto, že jsme se znali tak krátce, ale potom jsem viděl, že ji to všechno zevnitř hryže, protože už nechtěla být beze mě. Začala se vyptávat, dokud jsem jí neřekl, že je dost smutné, že jsem první, kdo se k ní takhle chová. Rozplakala se. Po tvářích jí stékal proud slzí a celý ten potok mi tekl do náruče, až se mi v něm málem utopilo srdce, tak jsem radši řekl: - Půjdeme se napít, propijeme naši poslední noc, druhou ze všech našich nocí, protože zítra odcházím a mrzelo by mě, kdybych si do oblaků odnesl jen tvé slzy, celá záříš, když se směješ, tvé místo je nahoře.

- Květina zmrzne, řekla, když jsme stáli před těžkými železnými vraty.

- Zítra ti koupím jinou, řekl jsem jí a pak se naše tepla smíchala, její ústa byla všude na mé tváři. - Nikdy ti nebudu umět vypovědět, jak jsem ti vděčný, zašeptal jsem jí do ucha. - Nechci, abys odešla, šeptal jsem, jako bych šeptal větru, jako bych ji ještě někdy měl vidět. Železná vrata pokrytá patinou staletí, úzké uličky a široká náměstí, já a mé myšlenky se rozcházíme na každé křižovatce v naději, že na té příští se zase setkáme.

*Malajka prý ve svahilštině znamená anděl. To mi řekla.