Ve třech různých dobách do Provence
I druhý román Pearse The Dream of Scipio obsahuje všechny předpoklady k úspěchu: není to klasický historický román, nýbrž román situovaný do třech různých časových období, odehrává se v Provenci...
Druhý historický román z pera Iaina Pearse byl v Anglii toužebně očekáván – autor, který měl za sebou několik klasických detektivek totiž před několika lety překvapil románem, který mu okamžitě získal věhlas a respekt u kritiky, stejně jako obrovskou oblibu u čtenářů. Kniha s názvem An Instance of the Fingerpost se stala intelektuálním bestsellerem a jako každý takový román byla okamžitě srovnávána se Jménem růže Umberta Eca – oproti těm ostatním zde však toto srovnání bylo na místě: Pears se dokázal velkému vzoru vyrovnat jak čtivostí, tak neobyčejným bohatstvím nashromážděných poznatků. Přes veškerý respekt k dobře napsanému dílu je ovšem třeba zdůraznit, že Pearsovi se podařilo především trefit do současného trendu: podobné intelektuální romány jsou dnes prostě v módě, a i když je současná kritika s nadšením oslavuje, je otázkou, zda jich do historického kánonu vstoupí víc než jen už navěky zapsané Jméno růže.
I druhý román Pearse The Dream of Scipio (Scipiův sen) obsahuje všechny předpoklady k úspěchu: není to klasický historický román, nýbrž román situovaný do třech různých časových období, odehrává se v Provenci, která je (ostatně jako většina Francie) pro britské čtenáře už dlouho atraktivní, a navíc se dotýká i vztahu křesťanské civilizace k židovství, což je téma v intelektuálních kruzích velice populární. Musím přiznat, že právě pro tyto „ingredience k úspěchu“ jsem k románu nepřistupoval s velkou důvěrou. Zejména pak aspekt poslední – nepouští se Pears na tenký led, do tématu, které už tak skvěle zachytili jiní? A navíc, co víc lze ještě říct o obrovském utrpení Židů, jak během středověkých pogromů, tak během druhé světové války? Navíc první stránky románu tyto pochybnosti ještě zvýrazňují. Kniha se z počátku nečte rozhodně snadně, působí až příliš sevřeně, čtenář má dojem, že autor zoufale chce říct víc, než je možné. Ale tento dojem je jen chvilkový – záhy se kniha rozjede, Provence je ztvárněna působivě, nekonvenčně a i onen židovský aspekt je prost veškeré banality: Pears se totiž marně nepokoušel o nějaké obecné konstrukce, vždy drží vztah na osobní rovině.
Už jsem zmínil, že kniha se odehrává ve třech časových rovinách, přičemž všechny mají poměrně velký význam pro dějiny Evropy a všechny spojuje motiv lidské zrady – i proto to není zrovna radostná kniha. Na té první rovině se setkáváme s galským politikem jménem Manlius Hippomanes, který zbožňuje římskou civilizaci, ovšem zároveň je mu jasné, že se řítí do záhuby: v rodné Galii vzdělanou antickou kulturu ohrožují zevnitř konvertovaní křesťané, zvenčí barbarské kmeny. Manlius Hippomanes pod tlakem událostí jedná jako zrádce: Galii dá burgundským kmenům výměnou za slib, že budou ctít římské právo a chránit Provence před nájezdy barbarů ze severu. Samozřejmě i on sám dobře ví, že si vše jen namlouvá, že jeho krok je vlastně zrada, – i proto píše text s názvem „Scipiův sen“, který je jakousi jeho obhajobou jeho politických kroků. Právě tento text nalezne o několik století později básník Olivier de Noyen – toho velmi zaujmou filosofické pasáže v textu, a protože Evropa v té době není zrovna nejvzdělanější, navíc ji sužují morové rány, je nucen hledat pomoc v domě vzdělaného židovského rabína, jenž mu text vysvětluje. Při návštěvách domu se zamiluje do jedné židovské dívky, ovšem jejich vztah je tragický – Olivier v sobě nenachází dostatek odvahy, aby se postavil mašinerii pogromů, kterou uvádí do chodu jeho nadřízený kardinál. Olivier tak opakuje jeho zradu a ze strachu o vlastní život se proti zločinům kardinála nepostaví. Jako poslední získá zvláštní rukopis francouzský akademik Julien Barneuve – ten ovšem už nestuduje pouze text, nýbrž i pojítka mezi Manliem a Olivierem. I on však skončí jako zrádce účastí ve vichystické vládě, kde funguje jako cenzor.
Tři muži, tři různé epochy a tři příběhy zrady, přičemž ve dvou pozdějších nejde jen o zradu vůči státu, nýbrž i milované ženě. Celé dějiny západní kultury se tak v Pearsově pohledu proměňují z příběhu plného hrdinství, kultivovanosti a vzdělanosti v příběh krutosti, zrady, hamižnosti a zbabělosti. A Provence, do které jsou všechny tři příběhy zasazeny, se tak najednou ukazuje ne jako módní pozadí, nýbrž jako velmi dobře zvolená krajina – vždyť právě Provence tolik proslula kurtoazní láskou, dvorskými, ale i pastýřskými ideály. Pears bolestně ukazuje, že hodně z toho, co pokládáme za minulost, je iluze, zpětná projekce, kterou chceme ospravedlnit svou minulost podobně, jako ospravedlňoval svou zbabělost Manlius.
Kterýsi britský kritik napsal, že Pears opustil detektivky, aby se mohl věnovat žánru, ve kterém není třeba na vše odpovědět. To je velice přesný postřeh – The Dream of Scipio nabízí rozhodně víc otázek než odpovědí. Lépe řečeno, odpovědi nenabízí skoro žádné, jen vnáší pochybnosti do mnoha věcí, které jsme si – z pohodlnosti či zbabělosti – navykli přijímat jako danost.