Serge Patrice Thibodeau
Thibodeau, Serge Patrice

Serge Patrice Thibodeau

Thibodeau pochází z Nového Brunšviku. Čaté pobyty v Praze ho inspirovaly například k napsání sbírky Pražský cyklus.

Serge Patrice Thibodeau se narodil v roce 1959 v Riviere-Verte (Nový Brunšvik). Za první sbírku poezie "Pád posedmé" získal v roce 1991 cenu France-Acadie. Už několik let dělí svůj život mezi studia a zaměstnání. Zároveň se toulá po cestách poezie, které ho přivedly do Afriky, Evropy a západní Asie. Své dlouhé cesty, které jsou součástí jeho života, přerušuje a věnuje Praze čas obdivu, rozjímání, úvah a sdílení citů. "Pražský cyklus" z velké části zahrnuje básně napsané v tomto městě, které si Thibodeau vybral mezi všemi ostatními.

Serge Patrice Thibodeau: Pražský cyklus
Knihu tvoří šest částí - básní a zlomků. Sbírka začíná částí Modlící se a nazí v polostínu, kde autor chtěl prohloubit vztahy mezi spiritualitou a smyslností podle barokního modelu v modlitbách a podle středo- a východoevropského expresionismu při vykreslování portrétů nahých. Autor se inspiroval osobnostmi, které hledaly spojení těla a ducha a které autora v životě ovlivnily. Střední část sbírky pod názvem Okna (naproti mostu přes řeku) vzešla původně z osmiveršových fragmentů, kde pražská architektura a hudební nástroje byly osnovou a rámcem pro vyjádření smyslnosti a sdílení citů. Autor chtěl tyto texty střídat s trojveršovými zlomky, které by vyjadřovaly hlas řeky. Tyto části napsala autorova přítelkyně, malířka Lynne Saintongeová. Zdobnost pražských průčelí a mohutných budov se tak střídá s přirozenými křivkami a víry Vltavy. Oba autoři prožili skutečné vciťování do atmosféry města, které do textu vneslo určitý smutek. Sbírka končí částí s názvem Tělo se zapomíná (mezi nádražím a hradem). Verše s aforistickým zabarvením navozují úvahu o významu morálních hodnot v průběhu času. Meditace a kontemplace se střídá se sněním a přeludy, připomínajícími různá místa Prahy.

Na častou otázku: Proč Praha? se autor pokouší odpovědět:

Mít v sobě city k určitému městu:
stát, oči pokryté vrstvou popela
a v sevřené ruce
tisknout doruda rozžhavený konec pohrabáče.
V noci gesto předchází tichu.
Ach, cesto.
Na obzoru jako oheň praská potřeba odejít.