Jméno Wajdi Mouawad je v českých literárních a divadelních kruzích dosud zcela neznámé. Ve své vlasti i ve většině frankofonních zemí je však tento mladý kanadský dramatik libanonského původu považován za jednu z nejvýraznějších postav nastupující generace divadelních tvůrců, o čemž svědčí množství cen, které za své texty i za režijní práci obdržel. Je autorem zhruba desítky her, které prostou, humornou a někdy i poněkud drsnou formou pojednávají o věčných existenciálních tématech současného člověka. Brněnské nakladatelství Větrné mlýny vydává v těchto dnech jeho hru Pobřeží, rozsáhlou barokní fresku o mladíkovi putujícím s mrtvolou vlastního otce na zádech a hledajícím vhodné místo pro jeho hrob.

Dramatik Wajdi Mouawad se narodil roku 1968 v Libanonu. V osmi letech se přestěhoval do Francie a v šestnácti do Kanady, kde žije až dosud. Roku 1991 absolvoval obor herectví na École nationale de théâtre a od té doby se oddává výhradně divadlu. Kromě psaní vlastních divadelních textů se věnuje i režii a herectví. Byl spoluzakladatelem divadla Ô Parleur a v současnosti pracuje v montrealském divadle Quat’sous, jehož je ředitelem. Kritika ho chápe jako velmi výraznou postavu mladého quebeckého divadla a jeho hrám i režijní práci se dostalo mnoha ocenění v Kanadě i ve Francii. Ve svých dramatických textech pojednává většinou o závažných tématech lidského života, o smrti, dětství a dospívání. Dovede naladit velmi působivou lyrickou či tragickou notu, ale současně ji zlehčuje a prohlubuje upřímným humorem - tu dětsky rozdováděným a naivním, a tu zase humorem velmi černým, dalo by se vskutku říci: humorem kanadským. O svém pojetí režie říká následující: „Nejde mi ani tak o inscenování (mise en scene), jako spíše o oduševňování, prostupování duchem (mise en esprit). Vedu herce k tomu, aby sami nalezli ducha, který by jim byl vlastní a který by byl vlastní i představení, v němž účinkují. Jedině tak mohu diváky oslovit.“ Mimo jiné je autorem následujících divadelních her: Svatba u kromaňonců (Journée de noces chez les Cromagnons, 1992), Alfons (Alphonse, 1993), Willy Protagoras zavřený na záchodě (Willy Protagoras enfermé dans les toilettes, 1993), Ruce Hedviky v okamžiku narození (Les Mains d’Edwige au moment de la naissance, 1995), Sen (Le Songe, 1996), Nůž (Couteau, 1997), Pobřeží (Littoral, 1997), Sny (Rêves, 1999), Pacamambo (2000)

Wajdi Mouawad: Pobřeží 
Wilfrid má problém. Zemřel mu otec a on neví, kde by ho pohřbil. Hra Pobřeží se však nesnaží jen nalézt odpověď na tisíckrát pokládanou a do značné míry zevšednělou nerudovskou otázku. Jde v ní o víc. Jde o to, co byl otec vlastně zač, neboť Wifrid ho v životě neměl příležitost poznat. Jedná se také o to, kdo je samotný Wilfrid, protože ani v řešení tohoto problému nerudný a samotářský mladík zatím příliš nepokročil. Jde o to, kdo jsme my lidé, kam kráčíme, proč trpíme a proč souložíme zrovna v okamžiku, kdy naší bližní umírají v osamění. Na Wilfrida je toho trochu moc; nicméně nevzdá se, naloží si mrtvolu na záda a vydá se hledat. Je to těžké, protože slunce pálí a tělo začíná zavánět.V Pobřeží nenalezneme příliš mnoho psychologického realismu; postavy jsou spíše sochy vyjadřující jednotlivé ideje a děj se pohybuje v úrovních, které mají ke zkušenosti každodenního života daleko. Čtenář či divák, který nastaví ucho jednoduchým tezím a nechá se vtáhnout do prvoplánového děje, pozná, že život není zdaleka tak složitý, jak se nám někdo pokouší nakukat. Je až fatálně prostý a primitivní. Proč mu tedy nejsme schopni porozumět?