„Svatému Kristu ze železa, Plačko / jsem vyprávěla o svém trápení. / Jak velké muselo být, Plačko, / když Svatého Krista k slzám dojalo,“ znějí slova anonymní balady, kterou zpívala tehdy ještě neznámá Chavela Vargas mexické bohémě na přelomu 40. a 50. let. Je pravděpodobné, že v kruhu přihlížejích postávala po boku svého muže Diega Rivery i malířka Frida Kahlo. A je stejně tak dobře možné, že píseň o Plačce, která lásce obětovala i své děti, věnovala Chavela Vargas právě jí. Důvodem nemuselo být ani tak milenecké pouto, které obě ženy po jistou dobu spojovalo, jako spíše milostné a životní martýrium Fridy Kahlo.

Ačkoli nespoutaný život vydal mexické šansoniérce Chavele Vargas na knihu vzpomínek (A jestli chceš vědět o mé minulosti, 2002), nikdy nevzbudil takový ohlas jako osud zachycený v dopisech a deníku Fridy Kahlo. Za uplynulých dvacet let se tyto texty staly podkladem k nejméně pěti významným biografiím, několika románovým vyprávěním a nedávno i k líbivému celovečernímu filmu. Čerpá z nich i „výběr“ z malířčiny „korespondence, deníku a dalších textů“, který nyní vychází v překladu Luďka Jandy pod názvem Frida Kahlo. Intimní autoportrét. Ne náhodou si nakladatelství Labyrint načasovalo uvedení knihy na stejný měsíc, kdy do českých kin vyráží i svůdná Salma Hayek s kahlovským knírkem a štětcem v ruce.

O životě Fridy Kahlo by se dalo s trochou nadsázky říci, že byl přinejmenším stejně tak barvitý jako její obrazy. Frida Kahlo se narodila na prahu mexické revoluce ve smíšeném manželství kreolky a maďarského žida. Od otce se naučila základům fotografování, přes přátele na střední škole se dostala k marxismu. V roce 1925 Kahlo prožila srážku autobusu a tramvaje, při které utrpěla vážné poranění páteře. Následky nehody ji měly doprovázet již napořád: stala se doživotním invalidou, strávila téměř dva roky na lůžku a čas si začala krátit malbou. V roce 1929 se Kahlo vdala za významného muralistu Diega Riveru. Stala se mu oddanou manželkou a podle svých slov „starostlivou matkou“; „señora Rivera“ doprovázela svého muže na pracovních cestách po Mexiku a Spojených státech, více méně trpělivě snášela jeho nespočetné milostné avantýry (na které se naučila postupně odpovídat vlastními) a své citové a fyzické strádání přenášela na plátna akvarelů a na stránky dopisů adresovaným přátelům a milencům. Rivera se stal především Fridiným učitelem. Důmyslně posunul její výtvarný styl na hranici naivního lidového umění a surealismu a zároveň z ní vytvořil tu Fridu,kterou známe z černobílých fotografií: odměřenou, nezávislou, chladnou krásku v tehuánském kroji.

Ačkoli Rivera umění své ženy všemožně podporoval, Kahlo začala vystavovat ve velkém až po odloučení obou manželů na počátku 30. let. Náhlé zhoršení zdravotního stavu, jehož výkyvy bezprostřeně souvisely s Riverovými zálety, upoutalo Fridu v roce 1946 opět na lůžko. Poslední obrazy namalovala Frida Kahlo sice na kolečkovém křesle, ale znovu jako zákonná žena Diega Rivery. Svět opustila v roce 1954 s doznáním: „Radostně čekám na odchod – a doufám, že se už nikdy nevrátím.“

S Fridinou předčasnou smrtí Mexiko získalo vedle Panny Marie Guadalupské další národní světici. Na „blahořečení“ si však Frida Kahlo musela počkat téměř tři desetiletí. Její obrazy a životní melodrama upadly do zapomnění, z něhož byly vyzvednuty s patřičnou pompou na počátku osmdesátých let feministkami, levicovou mládeží, kunsthistoriky, zastánci myšlenky mexické svébytnosti a marketingovými agenturami.

Fridiny obrazy jsou uhrančivé syrovostí, s níž dávají na odiv bolest lidského údělu, ničivost lásky i narcistické vnímání světa. Výtvarný projev Fridy Kahlo je navíc stravitelnější než styl evropských průkopníků surealismu. Se špetkou znalostí o Fridině osudu se kdokoli může stát odborníkem na malířství a rozšifrovat příběhy vložené do jejích obrazů. Dopisy Fridy Kahlo se spolu s bohatě ilustrovaným deníkem stávají užitečným návodem k jejich četbě.

Frida Kahlo si začala vést deník v roce 1944; postřehy, sny a většinou nikdy neodeslané dopisy si zapisovala nepravidelně až do své smrti v roce 1954. Její deník ani korespondence nehýří pikantními historkami, nejsou to ani učiněné literární skvosty. Představují však neocenitelný pramen o životě ženy, která vybočovala z dobových společenských konvencí, ať již svým odvážným postojem k umění, politice či sexualitě.

Dochované texty mají další důležitý význam – podávají svědectví o podobách Fridy Kahlo, které zůstávají z těch či oněch důvodů opomíjeny. Navzdory feministickým interpretacím, mírou všech věcí nebylo pro Fridu Kahlo silné já vítězící nad vlastním zmrzačeným tělem, nýbrž Diego Rivera. Právě on se stal obsedantním leitmotivem Fridina života. Korespondence a deník boří i další kahlovské mýty: Frida zdaleka neměla toužebný vztah k dětem, mateřství podřídila jak kariéře svého muže, tak své vlastní. Levicové orientace, která bývá považovaná za krátkodobý rozmar, se Frida Kahlo ve skutečnosti nikdy nevzdala a v době největších zvěrstev komunismu se dokonce stala pravověrnou stalinistkou.

Jestliže převážnou část z českého výběru tvoří Fridiny dopisy přátelům a rodičům, zbytek představují milostná vyznání Riverovi a „Diegův portrét“, který Kahlo sepsala u příležitosti výstavy svého manžela v roce 1949. Právě tyto závěrečné pasáže promlouvají povědomým máchovským hlasem; právě zde Kahlo opouští mexický časoprostor, aby se stala hrdinkou všech lidí a všech dob. Graficky skvostně upravený (jak ostatně bývá u nakladatelství Labyrint zvykem) Intimní autoportrét obsahuje kromě sebraných dopisů a poznámek z let 1924-1954 i několik desítek barevných a černobílých reprodukcí Fridiných obrazů, skic a deníkových ilustrací. Kniha tak přirozeně stírá rozdíl mezi slovem a obrazem, neboť jedno je nepostradatelnou ilustrací druhého.

O tom, zda Fridě Kahlo vynesl slávu její tragický životní příběh, jedinečné obrazy či zvraty nabité manželství, se lze pouze dohadovat. Frida Kahlo se stala kultovní postavou latinskoamerických dějin srovnatelnou s nesmrtelným Che Guevarou. Vydání Intimního autoportrétu je vkusný způsob, jak kult Svaté Fridy rozšířit i v Čechách.

O Fridě Kahlo napsala knihu též Bárbara Mujica. Česky vyšla pod názvem Frida v překladu Ivany Mukové v nakladatelství Metafora (2003).