Bertrand Visage (*1952) prorazil jako spisovatel už v roce 1984, kdy za román Všechna slunce (Tous les soleils) získal cenu Femina. Všechny jeho romány - Angelica, Výchova šelem (L´Education féline), Hotel Atmosphere - , ať už mají ladění do barev slunečních, nebo pekelných jako poslední dva, míří jedním a týmž směrem. I když autor užívá různých prostředků, nahlíží pod jiné pokličky. "Jak žít, když člověka v jisté chvíli určitá událost (a může být bolestná, plna lásky, smutná, radostná) zasáhne natolik, až má pocit, že se zblázní? B. Visage zkoumá ta zvláštní seskupení skutečností, z nichž je utkán každý život," konstatuje G. de Cortanze v Magazine littéraire.

V románu Staré srdce přivádí Visage čtenáře do Paříže na počátku 21. století. Je to doba, kdy je citelně znát, že ve městě čímsi nedefinovatelným naprosto zdevastovaném chybí ženský duch. Vše se noří do inkoustové modře, která zpoloviny zabarvila nebe. Constantin Papadiamentis, řečený Costa, je chlap jako hora, ale jen na pohled, uvnitř mu potřebná síla chybí. Při požáru totiž přišel o ženu a tři syny. Costa má jedinou touhu, plavat, pařížské bazény mu připomínají chrámy. V té době (ačkoli se píše "jen" rok 2010) většina věcí už není, jak jsme zvyklí, ba co víc, v hrůznosti přesahuje možnosti našich běžných představ. Město ovládají jakési neznámé síly (reálné, imaginární, virtuální), zmítá se v hrůzách. Odehrávají se tu zvláštní scény: například zpod mostu Pont-Neuf se vynoří mraky holičů a kadeřníků a na břehu Seiny pak pracují. Jen jeden z nich, starý slepec, má ale schopnost při pouhém doteku poznat, co se zákazníkovi honí hlavou. Jeho prostřednictvím se vlastně dozvíme o Costově problémech. Řízením osudu se Costa dostává do jihofrancouzské vesnice na trhy s dětmi. Tam se setkává s hluchým, slepým, zlým klukem. Strašně zlým a nešťastným, protože zná jen hlad, strach, ponížení. Costa v něm vidí zrcadlit se všechny vlastní útrapy. Dá mu jméno Kyklop a pustí se s ním do Pyrenejí, kde mají oba ztracenci najít hlavně cestu k sobě navzájem.
Román Staré srdce je přirovnáván k dílům W. Goldinga, V. Nabokova, J.M. Coetzeeho, nejvíce však k Austerovu In the Country of Last Things: má údajně stejnou hloubku, bohatství i krásu, obsahuje ovšem mnohem více beznaděje.