Kaviár, šampaňské a ústřice roznášené blazeovanými číšníky, pobíhajícími po točitém schodišti restaurace Drouant v druhém pařížském obvodu. Pod křišťálovými lustry se člověk snadno zasní a přenese se do doby před sto čtyřiceti lety, kdy podnik založil Charles Drouant. Ale přece jenom, úctyhodná nepřerušená historie tohoto místa sem tolik lidí v pondělí čtvrtého listopadu neláká. Dav tlačící se dole na ulici, který pozoruji ze svého místa u okna ve druhém patře, sem nepřišel kvůli vyhlášeným mořským plodům. Naopak, pro dnešek speciálně vytvořené šestichodové menu vzdává hold ještě prestižnější tradici, připomínané obálkami knih rozvěšenými všude po podniku, jedné z nejvýznamnějších francouzských literárních cen: Goncourtově ceně (Prix Goncourt).

Cenu vyhlašuje od roku 1903 desetičlenná Goncourtova akademie. Založil ji ve své závěti spisovatel Edmond de Goncourt se snahou vytvořit protiváhu pro Francouzskou akademii (Académie française). Od začátku přitom měla vyzdvihovat nejlepší knihu vydanou v daném roce. Neobešlo se to ale vždy bez kontroverzí. V roce 1932 například porota přehlédla román Cesta na konec noci Louise Ferdinanda Célina, který přitom ještě na konci století figuroval v popředí seznamu ankety deníku Le Monde 100 nejdůležitějších knih 20. století. Porota není vševědoucí a občas čelí kritice, že ne vždy vybírá opravdu nejlepší knihu.

O způsobu diskuse poroty se můžu přesvědčit na vlastní oči (a uši) – dostala jsem možnost povečeřet v legendární restauraci Drouant, kde se cena vyhlašuje. Sešlo se nás tu celkem devět. Jsme čtyři děvčata, která dostala šanci podívat se pod pokličku ceny: Mauranne ze Švýcarska, Katarina z Chorvatska, Hyun z Jižní Koreje a já za Českou republiku. Už několik let si sem totiž Goncourtova akademie zve mladé „frankofony“ ze všech koutů světa, aby dostali příležitost zažít literaturu zblízka. A událost si tak zároveň vylepšuje svou image mezi mladými lidmi. Přece jenom, věkový průměr Akademie je 73,4 let. S námi u stolu sedí ještě čtyři akademici – Françoise Chandernagor, Paule Constant, Camille Laurens a Pascal Bruckner; doplňuje nás tajemnice akademie Françoise Rossinot.

Konverzace plyne svižně a mezi šampaňským a delikátní rybou na smetanové omáčce se nám dostane i nějakého toho moudra: „Aby se člověk stal spisovatelem, musí mít jednoznačně talent. Pak je třeba i píle, ale bez talentu se člověk těžko může označit za spisovatele,“ prohlašuje Bruckner. Pak už je to jenom záplava jmen jiných autorů, kritiků, cizích měst a historek s vydavateli – my pozvané zde tvoříme pouhou kulisu a lehce splýváme s bustami bratří Goncourtů a originální sochou od Rodina, které se těchto výměn názorů účastní od roku 1914, kdy se vyhlášení ceny přesunulo do Goncourtova salonku restaurace Drouant. Akademici se zde scházejí každé první úterý v měsíci, a proto není divu, že jsou tak sehraní. Nicméně dokážu vytušit, jakým směrem se rozhodnutí poroty zítra vydá. Často bývá politické a je zároveň motivované i socioekonomickým pozadím členů poroty. Ze čtyř finalistů tak vystupují do popředí dva silní kandidáti: Kamel Daoud a jeho zpověď Houris a Gabriel Faye s románem Jacaranda. Oba se obracejí k traumatizujícím událostem minulosti – první k alžírské občanské válce, a druhý ke rwandské genocidě. Po večeři je jasné, že jeden z nich vyhraje Goncourta, zatímco druhý dostane cenu Renaudot, „cenu útěchy“. Později si do deníku zapisuji: „Kamel Daoud – Goncourt, Gabriel Faye – Renaudot“.

Přichází den D – do restaurace Drouant, která zatím ještě není v obležení novinářů, se dostáváme krátce po jedenácté hodině. Zatím je klid před bouří, mediální týmy zabírají nejlepší místa a nastavují mikrofony. Někteří novináři si nás měří. Snaží se odhadnout, jestli jsme dost důležité, aby s námi zapředli rozhovor. To už nás ale vyzvedává Françoise Rossinot a uvádí nás do salonku, kde za chvíli začne oběd akademiků, během kterého se rozhodne o vítězi. 

Slavnostní oběd je zvláštně ritualizovaný, od potravin – „Nesmí chybět šampaňské, kaviár, humr ani zvěřina,“ usmívá se Françoise Chandernagor – až po příbory. Ty se totiž mezi akademiky dědí. Jméno držitele slavnostního příboru je do něj vygravírováno a smí ho používat jenom on. Poté, co na místo nastoupí nový akademik, se jeho jméno doplní. Na každém příboru je tak vidět genealogie jeho předchozích vlastníků. Nakonec je i hlasování speciální – Françoise Rossinot nám pyšně ukazuje kýbl na šampaňské, z něhož se losují jména akademiků, kteří pak v pořadí losu musí sdělit svého kandidáta na výhru. 

Poté už je čas, aby se akademici zavřeli před okolním světem. A mohli tak nerušeně hlasovat. „Nashle!“ říká Françoise a zavírá těžké dřevěné dveře. Nám už jenom zbývá se také usadit k obědu a trpělivě čekat na vyhlášení vítěze. Tentokrát to není tak napínavé jako minulý rok, kdy se hlasovalo v několika kolech, až nakonec musel zasáhnout předseda poroty, který v případě patu disponuje dvěma hlasy.

Dívám se z okna na hloučky postávajících novinářů: čekají na taxík, který přiveze vítěze. Je nepsaným pravidlem, že se finalisté schovávají v kavárnách a restauracích v okolí, aby v případě výhry mohli dorazit co nejdřív. Napjaté nervy, jestli vyhrajou, uvolní jen a pouze telefonát od sekretářky akademie. Všichni vydavatelé mají její číslo uložené, a když se jim na mobilu nerozsvítí, vědí, že je dobojováno. Pak jim nezbývá nic jiného než vzít „svého“ poraženého spisovatele na „dîner de la lose“, tedy doslovně oběd pro lůzra. Trochu krutá praxe, někteří spisovatelé se jí proto nechtějí účastnit.

Konečně nadchází čas vyhlášení. Akademici rozhodli poměrně rychle, po jediném kole hlasování. Důvod je jasný: vítězem se stává Kamel Daoud a jeho kniha Houris. Ozve se mdlý potlesk – dnes je zde oproti minulým rokům podprůměrná účast. „Možná kvůli americkým volbám…“ zaslechnu. Anebo kvůli poměrně jasnému favoritovi. Málokdo se chce dívat na předem vyhraný zápas. Daoud euforicky zamává z okna novinářům, poté následuje kolotoč povinností – nejdříve tradiční uložení podepsaného výtisku vítězné knihy do knihovny restaurace a poté tisková konference. Otázky se točí kolem tabu, kterého se kniha dotýká – mluví o alžírské občanské válce v devadesátých letech. Román, v Alžírsku zakázaný, se mimo jiné věnuje i údělu žen. „Doufám, že tato kniha v alžírské společnosti spustí ozdravující proces,“ říká Daoud. K otázkám týkajícím se kontroverzí jeho knihy, jako například obvinění, že vykradl lékařský spis pacientky své ženy psychiatričky, uvádí: „Podívejte se, během autogramiád v Paříži za mnou přichází neskutečně velké množství lidí. Všichni ti lidé jsou plní emocí… Chci hlavně inspirovat spisovatele budoucnosti, dodat jim pro jejich boj energii. Samozřejmě, že moje kniha vzbuzuje zášť, ale vzbuzuje také obdiv,“ dodává.

Nakonec celý cirkus končí a ocitáme se sami. Daoud odjel do televize a do rozhlasu, akademici pospíchali domů a restaurace Drouant se pomalu vyprázdnila. Opona odhalující svět elitních intelektuálů se zatáhla a já se vydávám na procházku po sluncem zalité Paříži. Vzpomínám na Daoudova slova při podepisování knihy, kterou si nesu v tašce: „Píšu příběhy, které se musí vyprávět. Napsat knihu je nakonec krásné dobrodružství samo o sobě.“ A já měla tu čest se závěru tohoto dobrodružství osobně zúčastnit.